Pokaždé když při úklidu narazím na „ztracené“ papírky, na kterých je mým „těsnopisem“, který přečte jen pár lidí na světě, rozepsán nějaký nápad, vize či plán, stejně mi vždy znovu překvapí, že i přes všechnu zdánlivou chaotičnost a občasná škobrtání má můj život jasný a neomylný směr.
Po proudu, stále po proudu… Jsem jako zapomnětlivý kormidelník, co má velké štěstí!
Jako kormidelník, který nastaví své lodi (svému životu) cíl a pak je tak zaneprázdněn plavbou, že zapomene, kam že to původně vlastně chtěl. A když tam za pár měsíců či let dorazí, zvolá:
„Jůůů, a nooo jooo, vlastně! Tohle jsem přeci chtěl!“
A proto dnes vím, že když mě leden překvapil zcela novými svěžími nápady na tento rok, tak se za rok za dva za tři ohlédnu zpět s přesně takovým „Jůůů, a nooo jooo, vlastně!“
Mám-li však být upřímná, tak ty nápady nebyly ani svěží, přicházely mi v průběhu života docela pravidelně, ale… znáte všechna ta vnitřní ALE :))
A tak hold někdy to realizování je delší, než si hlava na počátku (života, roku…) myslí.
Ale to, že se rekonstrukce prodlužuje, neznamená, že neprobíhá. Na našich snech se pracuje usilovně a nepřetržitě.
Jaká osobní „Jůůů“ mi přinesl rok 2016?
Vnitřní klid
Posledních pár let mi přineslo několik držkopádů. Staly se mi vlastně docela hrůzostrašné věci, ale naučila jsem se o nich mlčet, když mi někdo vypráví, jak „hrozně“ se má – ne že bych ho nedokázala přesvědčit, že mam za sebou horší věci, ale proč bych to vlastně dělala?
V úctě k sobě i své zkušenosti jsem se odnaučila o sobě uvažovat jako o oběti a využívat tyto události jako výmluvu. Naopak jsem svou zkušenost využila jako svůj tvůrčí pohon.
Domov
Na přelomu roku 2015 a 2016 to bylo trochu divoké. Několikrát jsem se přestěhovala. A stačilo pár týdnů v jednom baráku s (velmi specifickou) babičkou a málem jsem skončila na psychiatrii :)) Nakonec to skončilo jen dočasným tikem v oku a odstěhováním se na Kanáry.
Ale bylo to nezbytné, uvědomila jsem si tuny rodové bolesti, otřesných vzorů chování i pochopitelných strachů a potlačeného vzteku – kvůli kterým jsem utíkala sama před sebou.
V roce 2016 jsem si uvědomila, jak moc sama sobě chybím – a vrátila jsem se k sobě. Celou dobu jsem byla na cestě k sobě, ale teď už jsem u sebe.
Občas mě ještě navštíví pocit prázdnoty a ještě stále mám občas sklony zakrývat smutek naštvaností, ale to vše se vyrovnává na druhé straně nikdy dříve nepoznanými pocity plnosti, vlastní schopnosti a mírností pochopení – připadám si skoro jako stařenka, pohupující se na křesle – smířlivě kynu životu na pozdrav a na znamení – ano, chápu, už to chápu a přijímám.
A až zítra zas přijdou věci, které nebudu chápat, tak to *nechápání* bude už jiné, s menším vzdorem.
Na Kanárech jsem nakonec strávila tři měsíce. Život mi tam úplně přehodil výhybku – musel k tomu teda použít pořádný šok. Hypoglykemický.
A takhle jsem milé děti potkala svého drahého a od té doby šťastně a od smrti žiju v Dánsku.
Totiž… podle numerologie to byl pro mě rok Smrti. Odstěhovat se do zahraničí je taková malá smrt, docela to bolelo. Odstřihnout pupeční šňůru, odříznout se od přátel, přiznat si pocity osamocení a bezmoci (já dodneška neumím ani základní číslovky dánsky, ten jazyk je neuvěřitelnej!). A tedy hlavně mít dostatečnou morálku ve chvilkách nespokojenosti neobviňovat svého drahého – „čeho všeho jsem se musela vzdát“… Taky si zvyknout, že Skypů a emailů s domovem je jen pomálu.
Nakonec se život chtě nechtě přelívá z onoho „tam“ do „tady“.
Volbu
Zprvu jsem rozsah té změny nechápala. Mohu být, kým si zvolím. Mohu být s těmi, které si vyberu. Ale… co když udělám chybu? Člověk pak náhle pochopí, co Sartre myslel tím svým „svoboda je utrpení“… chce to skočit volným pádem…
Nakonec mi tedy smrt udělala dobře, spřátelili jsme se. Ale neumřelo všechno, jen to odžité. Nastoupily lekce nové. Šťavnaté. Mňamy mňam.
Zároveň jsem se vrátila k drobným malým „bezvýznamným“ věcem, které se mi líbily nebo které jsem dělávala v mládí a pak jsem tyhle korálky sebe sama z různých důvodů poztrácela. Namátkou… poezie, růžová barva, úchylka pro diáře, sešítky, pořadače, plánovače a jiné další -ače.
A tak je pravda, co se říká – že zůstává jen láska, víc si toho s sebou totiž stejně neunesete, křivdy a bolesti jsou příliš těžké, a tak je člověk nechá prostě ležet u cesty.
Vztah a hmatatelnou formu seberealizace
Když mi bylo čerstvých 25 let, uvědomila jsem si, že jsou věci v mém životě, které musím nejprve zvládnout sama. Tehdy jsem nevěděla, jak být muži dobrou partnerkou – pořád mi „něco“ chybělo, stále „něco“ bylo špatně – zkrátka kdykoli jsem sama byla se sebou nespokojená, snažila jsem se změnit svého muže.
Byl to bezvýznamný a otravný boj.
Tak přišlo pět let samoty. A každý rok přišla moje kamarádka astroložka – a přestože jsem nevěděla, jestli jí věřím – uklidňovalo mě, když mi připomínala, že Pana božského mám objednaného na rok 2016.
Inu, nevím, jestli je to pan božský – po práci smrdí jako každý normální chlap – každopádně za pár dní máme roční výročí. A i když mám občas náladu vrtkavou a kecám mu do života, nakonec tu neposednou energii už dokážu obrátit do sebe a posouvat se ve SVÉM životě směrem, kterým chci.
Po letech se cítím jako vítězka na všech frontách a nemyslím tím, že bych zažívala něco obrovského, spíš je to vnitřní pocit – a já pochopila, že to jen prostě nebyl sprint, ale běh na dlouhou trať – a já jsem hrdá na příběh svých prvních třiceti let a těším se na ten další!
Líbil se ti článek? Poděkuj mi jeho sdílením s tvými přáteli ♥
Kam dále?
>> Jůů, kapitáne – 2016 vyplavil vymazlenou naději pro 2017!
