Můj domov, anebo místo, kde přespávám?

Kdyby člověk byl baterie (a že vlastně tak trochu je), domov je jednou z jeho nabíječek. Ale když nedojde k propojení a touhle nabíječkou neproudí ta správná energie, tak je to jen místo, kde přespáváme.

Mám příjemný pocit ze svého domu? Jsem hrdá na to, jak vypadá? Cítím se dobře, když mě zde navštíví přátelé? Těším se na příchod domů?

Přiznám se, že poslední měsíce na tyhle otázky odpovídám otráveným „ne“. Jediným symbolem domova pro mě byl ten kávovar, o kterém jsem psala nedávno – a ten jsem si stejně přesunula do kanceláře, kde jsem trávila většinu dne, a potom i noci na gauči. To už jsem se musela zamyslet.

Domov je… pro každého něco jiného. Pro mě domov představuje opěrný bod. Je hnízdem, kam se ráda vracím, kotvou, která mě drží, když prožívám v životě bouři. Respektive je odrazem mého vnitřního hnízda a mé vnitřní kotvy, abych byla přesnější. Nebo spíš byla bych ráda, aby byl. Nebudu vám lhát, ještě si to v sobě stále buduju. Jde mi to dobře. A jaký je můj cílový stav? Domov jsou lidé spojení vzájemnou láskou a respektem. Domov, který podporuje mou schopnost cítit sebe a podle toho rozhodovat o svém životě z hlediska dlouhodobého i každodenního. Probouzí mě k životu nebo mě laskavě vybízí k odpočinku. Můžu v něm chodit nahá nebo v převleku Afrodity (není-li to totéž?) nebo Darthvadera, zkrátka je to prostor bez odsuzování. Osvěžuje mě vitalitou. Poskytuje soukromí, v němž se můžu vyplakat, a tak mi pomáhá obnovit mojí schopnost milovat a přijímat život, jaký je. Inspiruje k tvořivosti a osobnímu růstu. … takový domov je odrazem mého zdravého duševního stavu. A to i tehdy, když se mi čas od času v koutě válí halda nevypraného prádla a dřez je plný nádobí.

Ovšem když na záchodě nemám věčně toaleťák a do myčky na nádobí musím nalít jar, protože kapsle došly,… tehdy vím, že je to spíš to místo k přespání… Na tom není nic špatného, když člověk má dostatek jiných dobíjecích zdrojů, ale pro mě je domov jednou z mých hodnot, a když mi daný stav někde uvnitř mrzí, bylo by fajn to řešit. Je-li to i váš případ, pak tu pro vás mám svůj příběh a pár tipů, co mně konkrétně pomohlo ke zlepšení.

—

Můj poslední domov byl mou svatyní a asi jsem na jeho vyzařování lpěla více, než jsem si byla ochotná přiznat, zřejmě jsem ho trochu zneužívala k tomu, abych se mohla izolovat od všeho, s čím jsem nebyla spokojená. Už pár měsíců jsem v novém a vlastně až do Silvestra jsem neměla čas se zastavit a pořádně vnímat (kecam – vnímala jsem to dobře, takže spíš si to pořádně přiznat:), jak se zde cítím. Moje časté úniky kamkoliv jinam mi ale mohly být dobrým ukazatelem. Když se podívám zpětně, vidím, že jsem si nevědomky stěžovala (takže pozice oběti), než abych se soustředila na to, co udělám s tím, že mezi mnou a mým prostorem není soulad.

O co šlo v pozadí asi nejvíc – byl můj vnitřní odpor k přítomnosti a nějaká moje hlavová představa o tom, jak by to mělo všecko být. Takže ano, tady píšu o nějakých nápadech, které člověku mohou udělat radost, ale nad tím visí jedna linka – na ničem z toho nezáleží, protože štěstí pramení z rozhodnutí být šťastný 😉

Zapomněla jsem, že zpočátku i můj původní domov byl taktéž jen místem, kam jsem se chodila vyspat,… asi nějaký nomádský zlozvyk. Nestal se tedy domovem hned, ale ty dva roky péče se do jeho energie jednoduše otiskly. Každá návštěva se tam cítila jako v peřince. A nebylo to pečlivě vyleštěnými okny, to mi věřte!! :)) Jestliže jsem archetypem vlčice samotářka, tenhle domov pro mě byl mým hřejivým pelíškem, ve kterém jsem si dovolila být huňatým roztomilým štěňátkem :)) A tak jsem si na Silvestra řekla – proč by to nešlo i tady?

Můj nový prostor je příliš jangový, a já jsem ve své podstatě spíš introvert, takže jsem z něj unavená a přepálená, i moje nadledvinky už to pociťují. Vlastně žádný prostor by neměl být jen čistě jangový – bylo by to jako chtít jen sluníčko a pak se divit, že zbyla jen poušť… Nový rok jsem tedy podle pravidla „dělej, co umíš, s tím, co máš, tam, kde jsi“ strávila tím, že jsem z krabic (některých ještě stále zabalených! On toho člověk totiž k životu zas tolik nepotřebuje) vytahovala vše jinové,…co by ten oheň zkrotilo, co mělo aspoň trochu energii země nebo vody. Vybrala jsem to nejtmavší povlečení a nejchladnější závěsy, rozvěsila jsem po celém pokoji obrázky jezer, řek a vodopádů, nočních scenérií a rozmístila na několika místech misky s vodou. Zlepšilo se to. Přišla úleva a tedy i nové pohledy na věc.

Když se zaměřujeme na to, co nevyhovuje, přehlížíme to dobré. Když jsem si začala všímat, že vlastně i nové bydlení se postupnými změnami už pomalu, ale jistě přesouvá na škále od „vlhká díra plná stěhovacích krabic“ přes „místo k přespání“ směrem k domovu, začala jsem vidět situaci z širšího úhlu pohledu a musela uznat, že to ten kulišák Život pro mě zas dobře vymyslel. Bylo dobré, že se to tak událo. Vlastně jsem tak trochu pouštní nomád, kterému na chvíli sebrali stan nad hlavou, aby ho svlažil čerstvý deštík a pohled na hvězdy… 

Víte, já sice říkám Život, ale já jsem s tím samozřejmě souhlasila, věděla jsem o důsledcích svého rozhodnutí a přijala je 🙂 Takže život byl spíš ten, který vyložil karty na stůl, a já řekla: „Oukej, odtud to vypadá mizerně, ale já hraju dál, však ony se odkryjou brzy nějaké další karty, lepší karty.“

Mám v plánu letos doladit jednotlivé prvky v prostoru, aby to byla dohromady prímová symfonie. A pak, jak mi bývá zvykem, se nejspíš přestěhuju někam dál. Ale na tom teď nezáleží, protože v tuhle chvíli prostě nevím a nemůžu vědět, jak dlouho tu budu. Nicméně nemusím hned draze rekonstruovat byt, abych vytvořila zdravý prostor, stačí trocha intuice a špetka kreativity a za málo peněz mám hodně muziky. Každé bydlení se stává domovem postupně, s trpělivostí lidské ruky, ta péče z něj pak vyzařuje a zpětně nás vyživuje. Řím nebyl postaven přes noc. 

Vím, že dobrý pocit je o detailech. A taky o smyslech. Krása. Dotek. Vůně. Něco mně zklidňuje, jiné podporuje kreativitu nebo optimismus, ale společné mají to, že když se podívám ven, cítím sebe. Dívám se kolem, hledám kombinace barev, které mne těší, vnímám materiály, … vůně, co mi jdou pod kůži…

Člověk pro harmonii prostředí „nemá cit“ jen tehdy, když sám neví, kým uvnitř je, nepozná to, co vyzařuje podobnou energii, jakou má jeho nitro… venku hledá „něco lepšího“, než je on sám… a tak kolem něj vzniká energetický chaos. A jemu nezbývá než zkoušet to metodou pokus-omyl. Tak to funguje zřejmě i s partnery – přehlížíme pro nás ideální protějšky, protože přehlížíme sami sebe v dojmu, že „tráva na sousedním pozemku je vždycky zelenější“.

Odlišné spektrum vibrací nás různě obohacuje a je dobré být zvědavý, ale doma – doma by se člověk měl obklopit tím, co s ním sou-ladí, co jej motivuje, inspiruje, zkrátka vyživuje po všech stránkách a probouzí jeho odvahu vyrazit do světa objevovat a den po dni probouzet svůj potenciál.

Někde jsem četla, že poměrně velké procento lidské DNA se mění s prostředím, ve kterém člověk žije. Stěhování vždycky znamená nové začátky. To znamená, že se sami sobě můžeme stát genetikem, upravit si část své DNA – vyladit jí. Vyladit tím, že sladíme místo, kde trávíme nejvíce času (hlavně svůj domov, ale i třeba svou pracovnu nebo výběr oblíbené kavárny) se svými hlubšími pocity, s tím, kým jsme uvnitř, ve svém jádru. Ne tím, kým bychom chtěli být, protože nám to přijde výhodné – ani slonovi křídla neslouží, neunesla by jej, jen by mu překážela, slonovi prostě sluší chobot a velké uši 🙂 Takže udělat si perfektně designový byt podle kamarádky, která má úspěch ve vztazích i v práci, nemusí být pro nás zrovna ta nejvýhodnější investice. Může, ale nemusí. Čím více známe sami sebe, tím více je naše prostředí s nám v souladu. Musí to tak být. Pokud by nebylo, cítili bychom neklid, který by nás stejně dotlačil ke změnám vnějšího prostředí.

Když se neznáme, je náš prostor jako dopis v cizím jazyce – nerozumíme mu, a tak nás jeho sdělení netrápí. Ale je to dopis pro nás. A může obsahovat cenné informace.

Moje kamarádka, Siena – divoká kuchařka, někteří možná znáte, bydlela v takové staré chalupě se sadem. Věděla, že tam nebude nadlouho, a přesto v sadu zasadila nové stromy. Když jsem se jí zeptala proč, odpověděla: „Protože až sem někdo přijde po mně, bude rád. A až já brzy přijdu do nového, také tam bude znát pečující dotek někoho jiného.“ Věřím, že když se odstěhovala do Švédska, bylo tomu tak.

To mě naučilo, že i já chci každé místo, kde pobývám, byť třeba jen chvilinku, zanechat hezčím… Prostor ožívá, když do něj vkládáme sebe. Vím, že s tím, jak upravuju prostor, kultivuju i něco uvnitř sebe. To jsou naše stopy v písku času… z ničeho tvoříme něco a pak jdeme dál. Stejně tak jsem za pomoci svých přátel ze zablácené konírny postavila veřejnou hudební zkušebnu; a pak jsem šla dál. Z místností, kde místo podlahy byly jen shnilé trámy, nízkoprahový klub pro děti; a pak jsem šla dál. Z vlhké světničky malou čajovnu. A pak… A stejně tak žijeme – vezmeme neosobní nijakou a mnohdy pokroucenou, vlhkou a zahnívající lidskou DNA, zušlechtíme jí a tlakem z ní dostaneme to nejlepší,… dokonalou individuální nádobu pro duši. A pak jdeme dál…

Je to výzva – něco vybudovat – a ještě větší výzva – jít dál, když přijde ten čas. A tou největší výzvou je setrvat, ale to je jiný příběh, příběh o vztazích. Příběh, který se píše roku 2016…

Jsme jako struny, do kterých se musí nejprve správně hrábnout, aby zněly! A bylo by bláznovství, myslet si, že hybným činitelem toho všeho je člověk…

A co se týče domova, jsem sice spíš takový šnek, který si svůj domeček nosí na svých cestách na zádech, přesto (a právě proto) potřebuju místo, kam se ráda vracím…

Všimněte si, že i Česká republika je zajímavým domovem – chráněná kolem dokola kopcovitou krajinou i naším českým naturelem, obojí nám poskytuje štít v dobách neklidných proměn uspořádání světa. Svět se mění a obyvatelé naší české kotliny si stále žijí svým vlastním životem, ať tam nahoře sedí kníže Přemyslav, rakousko-uherský císařpán nebo postavička jak vystřižená z komixu pivních vtipů. Bez ohledu na negativa to vlastně vnímám jako obecně dobré, má to své souvislosti, které nevidíme.

—

Domov je prý tam, kde máme své srdce, tak jestli jste ho někde pozapomněli (a to se občas stane každému), zavolejte si ho zpátky a noste si to své Doma už vždycky s sebou, ať se v případě zásahu láskou máte čím legitimovat…

—

Praktické tipy najdete v mém dalším článku Tipy pro bydlení.