Pamatuju si, jak jsme jezdili každý víkend na zahrádku nebo k babi, kde bylo hospodářství – a tam se „makalo“. Dokud jsem byla dítě, bylo to fajn, být součástí naší velké rodinné komunity – poklad dnešním generacím často nedostupný. Horší to bylo, když jsem začala běhat po diskotékách a za klukama. Uzavřeli jsme proto s tatínkem rozumnou kompromisní dohodu (nic jiného, pokud vím, stejně s mým divokým dospívajícím já nezmohl) – „klidně si měj kocovinu, ale ráno v osm vstávačka a jedeme“. Taky si pamatuju, jak jsem byla z gymplu psychicky i fyzicky vyřízená, učila se po nocích a i umýt nádobí nebo vytřít schody byl pro mě stresující úkol na hranici vyčerpání, i když se to považovalo za samozřejmost, že mlaďoši doma pomáhaj, protože pracující rodiče jsou ještě vyčerpanější. Nejspíš jsem byla jen měkkota, v Africe by mě předhodili hyenám. Ale to nezměníš. Jsme, jací jsme.
Jak se svět zcitlivuje vůči určitým tématům, práce milionů dětí po světě nám přijde nehorázná, ale ona je s nám odjakživa. Než začnete zuřit, že jsem otrokář dětí, čtěte prosím dál – už mě přece znáte, má to pointu. Odjakživa spoluzajišťovala přežití rodiny (a to i v případě, že jde o dva sourozence sirotky), v lepším případě přispívala ke zvyšování rodinného komfortu – za války a v poválečných letech úplný normál i zde v Evropě. A třeba u nás doma tahle přiměřená domácí práce znamenala fúru ovoce a zeleniny ze zahrádky a taky maso a zavařeniny od babi s dědou, takže částečnou potravinovou soběstačnost po celý rok. Luxus, který ne každému byl dopřán, a který jsme nedokázali v bouřlivých devadesátkách jako děti dostatečně ocenit, i když nám hodně pomohl dozrát. Tím, že jsme bohatší a více uvědomělejší společností, ubylo práce, kterou by děti musely dělat, a přibylo prostoru pro dětství, které mezinárodní úmluvy považují za právo, díky kterému děti rovněž dozrávají v osobnosti, které pozitivně dokážou ovlivnit svět.
Jemná rovnováha svobody a odpovědnosti, počínající už v dětství.
Nehorázné na tom tedy není to, že africké děti pomáhají PO ŠKOLE doma na poli, drtí kameny na štěrk a to prodávají sousedům nebo při silnici turistům prodávají nasbírané baobaby (já jsem na gymplu prodávala vypálená cédéčka, že jo), nehorázné na tom je převážně to, když to od nich vykupují za mizerný škraloup obchodní „zlatokopové“ překupníci nebo když přiměřené pomáhání doma nestačí a děcka musejí na průměrně 64 hodin někam do fabriky, lomu, plantáže, často s otřesnými zdravotními a bezpečnostními podmínkami – tedy – a to už jsme u té pointy – nehorázné na tom je, jak se na této „levné pracovní síle“ živí papas (místní mafiánové), nadnárodní firmy, korporace nebo dokonce zkorumpované vlády. Nehorázné na tom je, že děti v tom nemohou vidět rozdíl – jsou rodinou i svým vnitřním morálem nuceny přijmout to, co je.
A na rozdíl ode mě, která měla první brigádu už ve 14 s „krásnou“ odměnou 30 Kč na hodinu (šťastlivec, který strávil léto místo s děckama u vody prodejem zmrzliny a drhnutím plesnivých mrazáků v pekárně, kde mi společnost dělal akorát drsný hlas Kurta Cobaina) – tak na rozdíl ode mě, ty peníze neslouží jejich teenage potřebám jako nové tílko na pouti, ale právě přežití jich samých a rodiny.
Urputně vás proto prosím – myslete na to, až budete kupovat třeba kakao, kafe či květiny dovážené z Afriky, levnou čokoládu nebo oční stíny a oblečení i hračky z Asie. Nehorázné totiž na tom je, jak k tomu vehementně přispíváme my všichni, každý do jednoho! Často aniž bychom měli tušení, jen proto, že se řídíme cenou či známostí značky (ano, i Nestlé, Apple, Google, Dell, Microsoft, Tesla a mnoho dalších, i když se honosí, že „už dětskou práci postupně odstraňují“ – o to více je to tragičtější, protože v mnoha odvětvích neexistují etické alternativy nebo jsou až moc alternativní, tedy jinými slovy nepoužitelné, případně cenově nedostupné).
Myslete při nákupu na tragédie způsobené dětskou prací, na to, že příliš nízké ceny nás jako svět stojí daleko více – s jejich morálními a ekologickými dopady. Myslete na to při nákupech neustále – neschovávejte se před bolestí a pocitem vlastní viny pomocí potlačení, zlehčování, znevažování závažnosti a pocitem, že vy jste tady hlavní oběť (protože vy si chcete koupit levnou čokošku, ušetřit, protože „vám nikdo nebude říkat, co smíte“ a protože „sami máte málo“, ale svědomí vám říká, že ne). Poslední léta ukázala, že spotřebitelský tlak dokáže zázraky, pojďme být tedy strůjci zázraků společně ♥
Nejde to hned, a ano, je to mnohdy frustrující a někdy nám to naše finanční situace opravdu nedovolí a odepřít vše si nemůžeme, to by nám jeblo, ale i tak každý den k tomu přispívejme nějak a každý den oslavujme jakýkoliv vědomý krok k lepšímu a bezpečnějšímu světu pro všechny, nejen nás, žijících v komfortu na úkor jiných. Díky ♥
Pár tipů na závěr, jak přispět ke zlepšení
- nakupujte méně a recyklujte, nepotřebné posílejte dál
- hned teď zvolte 1 produkt, třeba kávu či květiny a pro to si vyhledejte etickou značku
- diskutujte o tom v přátelském duchu se svým okolím, hledejte informace a informujte
- kupujte co nejlokálnější výrobky a při vyšší ceně za místní a řemeslné produkty uchlácholte svůj případný pocit nedostatku tím, že místo do kapes manažerů přispíváte rodinám a finance kolují v regionu a tím vaše komunita prosperuje více
- při nákupu věcí ze zahraničí volte značky s co nejméně přeprodejci a zprostředkovateli, hledejte certifikáty typu Fair Trade a podobně, které zaručují větší kontrolu produkce
- posílejte dotazy svým oblíbeným firmám, jestli mohou doložit etickou nezávadnost a to, kde a kým byly výrobky vyrobeny a za jakých podmínek
- a požadujte změnu i slovně, mailem, na sítích, nejen tichým odmítnutím nákupu
- jestli potřebujete motivaci, mrkněte na Youtube na Price of Free
- vyberte si kampaň na The 100 Million campaign a zapojte se dle návodu (záložka Act now)
