O mně

Kdo jsem a co dělám

Jsem Jana Mráčková a jako autorka webu Liveinspirit, metody Lifefullness® a tištěných zápisníků i online kurzů pro sebe-vědomí s nadšením servíruju životní moudrosti tak, aby lidem, kteří se už nespokojí jen s pouhou teorií a vznešenými řečičkami, usnadňovaly a taky krášlily život, práci a vztahy každodenně a hlavně prakticky.

Tak, aby se i oni mohli stát šťastlivci, nepřemožitelnými žádnými strastmi, posílit svou osobní jiskru a štěstěnu a navzdory jakýmkoliv obtížím zapadnout na své místo v tomhle světě ♥

Díky svému příběhu věřím, že to, zda nás minulost bude omezovat nebo se stane pohonem k lepšímu životu – je naše volba.

S vytrvalostí a trpělivostí lze každé drama proměnit v úžasný jiskrný příběh, do kterého se zamilujete a který bude inspirací a posílením nejen vám, ale i světu kolem.

 

Že vám život nedal do vínku? I můj příběh byl plný krajností…

Skoro pořád jsem se cítila hrozně. Bylo na mě něco zásadně hrozného? Jistě že ne.

Fňukna, citlivka, netykavka, dámička, nafrněná, napučená, ubulená, lakomá, náročná („ty musíš mít furt něco víc“). To jsou některá jména, která se používají, když si člověk dovolí být sám sebou – ve své kráse i slabostech a potřebách, ozve se nebo nevyhoví žádostem a příkazům – a nejlépe fungují, když se k nim dodá silný tón opovržení a znechucení či pasivně agresivních výhrůžek.

A když nemáte dost sebe-vědomí, tak vás dokážou zranit, „spráskat“ jako psa.

Ano, říká se, že útok je nejlepší obrana. Koneckonců takové silácké řečičky mívají ti nejvystrašenější z nás, ale téměř všichni si do života neseme bagáž, a tak se občas ocitáme na jedné, nebo na druhé straně zraňujících momentů.

Tu bagáž, jak uvidíte dále, je možno odložit a jít životem lehčeji a snáze.

Dodnes se neustále učím lidi kolem sebe co nejvíc posilovat, namísto zraňování; a sama jsem se naučila být hluchá – slyšet hlavně na to, co mi posiluje, prospívá a dodává chuť do života. A z ostatního si vzít poučení, raději sama povyrůst, když se setkám s malostí svou či jiných.

Díky tomu jsem zjistila, že na každou životní trabli jsou tři léky

1) mít divokou duši – žít s vášní i ten nejnudnější den jako velké dobrodružství, protože pak stojí za to žít

2) mít jemné srdce, protože pak člověk může milovat a být svobodný a nebát se důvěry

3) a silné ideály, protože díky nim si ustojí i ty největší krize (a blbce samozřejmě taky)

---

Ale abych nepřeskakovala, zpátky na začátek mého osobního příběhu, respektive doprostřed. Bylo mi 25 a už pár let se mi dařilo nemyslet na existenciální otázky, které mě trápily dřív, jako co je život, co je láska, kdo jsem a proč tu jsem… už mi to bylo jedno, konečně i já mohla žít ten velice „dobrý život“ – úspěšná „ukázková“ kariéra, vztah, nadějná budoucnost manažerky (snad i manželky), ředitelky, političky, filantropky. 

V kostýmku i v montérkách, dle potřeby. Matrix woman jak vyšitá. 

Nitro konečně zmlklo, neměla jsem tedy žádný důvod k pochybám o svém směru, o náplni svých dní, o sobě, kvalitě svých vztahů a života vůbec. Až tedy na drobný fakt, že jsem neustále byla s někým v konfliktu, střídala agresivitu s nezdravým odevzdáním, měla pocit, že je celý svět proti mně a po nocích (po vzorném chování během dne) se často opíjela do bezvědomí a občas tancovala na baru. (ale nemylte se, dnes na to vzpomínám s ohromnou láskou a zaujetím)

Jako bych tehdy žila životy několika odlišných lidí.

---

Abychom pochopili to poselství, musíme pásku přetočit dost nazpátek.

… Je mi asi osm, stojím ve dveřích a pan X si stahuje kalhoty, povalil paní Y na zem a řve na ní: „Šukáš s každým, tak budeš i se mnou.“

… Bude půlnoc (zas budu ve škole jak mátoha), už se to řvaní nedá snést, a já musím být silná. Ale když tam půjdu, tak začnou řvát na mě. Malý bráška se krčí pod peřinou, a tak mu přes pyžamo oblékám bundu a vysvětluju, že se půjdeme projít. Myslím, že to chápe. Chodíme kolem baráků a jednou za čas projdeme pod okny. Když procházíme asi po 15., už je ticho, a tak se vrátíme do postele.

… je mi nevím kolik, krčím se v zimě pod bundou na sedačce auta, zkusím se prospat, dokud nevymyslím, co budu dělat. Naši mě vyhazují z domu dost často, táta bývá opilý a občas na mě řve, že snad ani nejsem jeho, někdy od nich dostanu takovou ránu, že druhou chytnu o zeď. Tentokrát už se nevrátím.

… Je mi tak 13, jsem smutná, na pohřbu se mně snaží pan Z utěšit. Posadí si mě na koleno. Je opilý. Hladí mě nejdřív po vlasech. Pak po ramenech přejíždí až k ňadrům. Moje čerstvě probouzející se ženství zalézá zase zpátky, co nejhloubš může.

Výčet nekončí. Ale to není podstatné – každý máme svou kartotéku více či méně traumatizujících zážitků z dětství i z dospělosti. Dětská duše je citlivá, dospívající snad ještě více. Ale jakou sílu ta zkušenost bude mít na nás dnes, to už je naší volbou.

Ano, byla jsem cíťa. A to, co jiní zvládali, mě traumatizovalo; to, co jiní nepotřebovali, mně chybělo. Na druhou stranu – to, co by jiné porazilo na kolena, mně dalo sílu vstát a pokračovat.

Ale nemyslím si, že jsem byla zvláštní případ. Stačí o tom s lidmi víc mluvit a pak naslouchat – a vždycky se ukáže, že každý má nějaké své démony, na které raději nemyslí. 

Nicméně kvůli těm krajním zážitkům jsem ztratila pojem o tom, co je normální a co už krutě za hranou nějaké běžné zdravé lidské důstojnosti. To pochopitelně vedlo k dalším desítkám extrémních zážitků – nechala jsem se (v osmi letech a pak znovu v jedenácti) citově vydírat sebevraždou, tolerovala jsem časté sexuální obtěžování, přátelila jsem se s drogovým dealerem a tak dále.

Ale znám díky tomu všemožná zákoutí lidské existence. 

Povědomí o své hodnotě jsem měla nulové. Třeba v šestnácti jsem se při bouračce na motorce během tří sekund, co jsem měla na rozhodnutí, jestli asfalt rozdrápe mě, nebo půjčenou motorku, rozhodla, že raději obětuju svou tkáň. S tímhle nastavením jsem šla životem tři dekády.

To psychicky zdravý člověk nepochopí, i proto mám dnes u svých klientů díky tomu velké pochopení pro různé podivnosti a snažím se neposuzovat, jak sebedestruktivní dělají někteří lidé rozhodnutí.

Nakonec jsem v prostředí neustálých hádek a obviňování končívala ubrečená na podlaze dětského pokojíčku, unavená pláčem a hysterickým záchvatem, se zakrvácenými pažemi (sebepoškozování uvolňuje endorfiny, což způsobuje dočasnou úlevu od psychické bolesti).

Takže je mi kolem 16.  Unaveně vztahuju ruku ke klice, chraptím od křiku a pláče a na kolenou žadoním své rodiče, aby mě objednali k psycholožce. Odvracejí se, takovým divnotám nerozumí, „co ta holka furt chce?“, ale sami už si neví rady, starají se o mě tak nejlépe, jak mohou a dokážou (děkuju!). A tak nakonec svolují.

Přežívám díky rozhovorům v malé místnosti se dvěma křesli. A za pomoci psaní. Každý den píšu emaily a chatuju – internet je plný podobně zlomených duší. Navzájem se odrazujeme od sebevraždy. Moje báseň Sebe-rány vyhrává literární cenu a odvysílali ji v rozhlase, pěkně prosím i s hudebním podkladem.

---

Tak a teď zpátky do časné dospělosti. Teď už to chápeme – dětská traumata, bohatý vnitřní život potlačený sedmi lety antidepresiv už člověku zajistí určitou slepotu vůči realitě a roztříštěnost osobnosti. Ale přežila jsem! A to se počítá.

Dodnes jsem nevyslovitelně vděčná, že jsem si od osudu vylosovala tu delší slámku, ano, na rozdíl od mých tehdejších přátel, jejichž příběhy končí drogami, vězením nebo sebevraždou… už tehdy jsem byla šťastlivec, jen jsem to nevěděla – nechala jsem si dorůst vlasy, odložila punkerské číro, nakonec i piercing, poezii i své věčné pití.

A východisko hledala v potřebě být užitečná pro svět kolem. Podařilo se. Na chvíli.

V pětadvaceti se všechno to vnitřní utrpení najednou zdálo straaašně daleko. Jen nasranost střídaná s ufňukaností mi zůstala. Ale jsem tolik zaneprázdněná životem a projekty. A to až tak, že mi zamítnou odklad studia a z vejšky mě vyhazují. Opouštím tak i svět mých hrdinů – mrtvých literátů a svět staroslověnských hlásek a s ním i rodinný sen, že dcera/vnučka bude učitelkou češtiny na gymnáziu.

Manažerka a asistentka starosty je lepší. Co na tom, že k tomu neodmyslitelně patří pomluva, že „ta se tam určitě prošukala“. Pracujeme do noci a děláme si z toho legraci.

Jenže démona do krabičky nezavřete.

A já to vidím i na účastnících mých kurzů – najednou ve třiceti, padesáti, ba i šedesáti řeší, co já následovně.

Jak jsem dospívala, nejspíš se mi po mě začalo stýskat – ta odpojená, věčně unavená, ironická a otrávená holka mě už nebavila. Čím dál častěji jsem byla v konfliktu, začalo mě unavovat a stresovat vše to, co pro lidi kolem mě byla úplná pohoda a štěstí – připadala jsem si nevděčná a špatná, což můj stav zhoršovalo, po nocích jsem zas mívala oči plné slz a časem už i v šuplíku vyskládané prášky, abych – až ukončím své závazky – mohla v klidu tenhle „dobrý život“ na krásno a navždy opustit.

A takhle ten opravdový příběh vlastně začíná – touhou umřít, touhou po jiném životě.

Jak jsem začala odstraňovat ta závaží, život se odlehčil a už nebyl důvod odejít.

Sebevražda už nebyla potřeba. Už to jen chtělo najít odvahu a chuť žít.

Vysadila jsem antidepresiva i antikoncepci – a už to jelo…

Spustila se lavina, domeček z karet se začal rychle hroutit – byla jsem zavalená léta potlačenými emocemi, traumaty, obrazy a nevěděla jsem si s nimi rady, střídalo se zoufalství s extází. Sotva jsem držela sebe, všechno ostatní jsem už neukočírovala. Rozchod, stěhování na samotu.

Pomluvy a odvracení. Od lidí, kteří byli do té doby můj svět.

Snažila jsem se proto od všeho odstřihnout, ale starý život se mi pořád lepil na paty svými závazky a obtáčel se kolem mě životem stále plným stresu, komplikovanosti, papírování a rostoucím pocitem neschopnosti. I když někde uvnitř se mi ulevilo, protože přes všechny ty trosky, jako bych věděla, že je to počátek něčeho dobrého, ale pláč a frustrace a divoké emoce bublající pod pokličkou nepřestávaly.

A nenápadně se rozvíjely ve schizofrenii, paranoiu a halucinace a velkou vnímavost k temné stránce života. A neuvěřitelný hlad po informacích a růstu. Na úkor všeho.

Dala jsem sto tisíc za pokusy dát se znovu do kupy – kurzy, knihy, terapie.

Ty v podstatě hlavně uspíšily toho démona z krabičky (Rudolf Steiner tento stav nazývá strážce prahu – chvíle, kdy musíte čelit všem svým alteregům závažné minulosti), vše potlačené narostlo nezvladatelně, rozvinula se u mě plně schizofrenie a já z posledního zbytku zdravého rozumu ze dne na den musela dát výpověď ve všech svých pozicích, protože jsem se bála, že ztratím kontrolu a něco strašného provedu.

Vědění mně nepomohlo, té nerovnováhy už bylo u mě neunesitelně a tíha žití mě rozdrtila – v následujících třech letech jsem si prošla vyhořením, řadou psychických poruch, pocitem oběti, až mě to dovedlo ke zkušenosti velké chudoby a poté i znásilnění a domácího násilí. Na psychiatrii jsem sice tentokrát neskončila, ale s vykloubeným kolenem, přiškrcená; pak ještě taky na vymítání ďábla a na závěr ztracená v mongolské poušti s nadrženým Mongolcem a divokýma pumama kolem.

Sebejistota a schopnost se projevit mi padly na nulu. Ale to už byla fakt moje stopka.

Měla jsem už dar života – nevzdávala jsem se, podstatnou část emocí a bolesti jsem za tu dobu už asi vybrečela, vykřičela, někdy i vyzvracela. A postupně s rostoucí vnitřní silou jsem znovu vdechovala život všemu ve mně a kolem mě.

A poprvé v životě – ve své tehdy skoro 4leté samotě – jsem začala nahrazovat pocit prázdnoty naplněním a pocit, že jsem tu omylem, pocitem jistoty a správnosti.

A naučila se jít životem s empatií, respektem. K příběhům, bolestem a touhám druhých i těm svým. Uznávám jejich realitu, ať je jakákoliv. Když o tom někdy mluvím, jsou lidé, kteří mají pocit, že to znamená, že člověk všechno jen tak přejde. Ale to není má zkušenost.

Život žitý s vášní a jemností znamená i umění občas někoho elegantně poslat do p*dele, když si o to říká opakovaně.

Možná byste řekli, že tady to už jde hezky zakončit. A opravdu – tady většina lidí končí.

A neví, jak dál.

---

I já četla dál, víc se učila od moudrých, co ale tu moudrost svým životem ztělesňovaly, už jsem byla stabilnější, ale vztahy, finance a práci – to jsem se furt točila v kruhu. Jako by to nebylo mně určené. Jo, holka, doby, kdy pro tebe posílali limuzíny na mezinárodní konference, jsou pryč; dneska nemáš nic než to svoje pisálkovství, a vůbec – mrkni, odkuds vyšla – tak buď šťastná, že žiješ a že jsi schopná vystačit si s málem, víc nechtěj…

Narazila jsem na svůj skleněný strop.

Jdu dělat servírku za 70 Kč na hodinu. Na pokoji ve sklepě se mačkáme tři. Ukrajinka smrdí tabákem a pipka vedle mě miluje koukat na telku – a úplně nejradši v době, kdy mám 5 hodin na spánek.

Já se z toho už po*eru, cítím se jako největší lůzr.

A když musím vysvětlovat svou bolestivou menstruaci hlavnímu barmanovi, potom i šéfovi provozu a pak mi volá i náš nóbl ředitel, jak to teda je a jestli ty křeče jsou fakt opravdový, podávám výpověď. Nový rok slavím s babčou, balím příruční zavazadlo a jako bezdomovec se stěhuju na Kanáry.

Když jedu na trajekt, dostávám tetanický záchvat (jeho průběh připomíná kombinaci epileptického a hypoglykemického). Končím na úplně jiném ostrově. A zbytek už je to slušná love story. Po 5 dnech je rozhodnuto – stěhuju se do Dánska.

Do nejdražší země světa (servírku už ani náhodou, k pásu už mě taky nikdo nedostane).

Do země, kde nerozumím ani slovo (moje čerstvě navracející se sebevědomí dostává ránu za ránou).

K muži a do vztahu tak intimního a blízkého, že dokáže na povrch vytáhnout démony, o kterých ani nevím.

A dost, já se nedám. Chytrostmi jsem ale už přehlcená. A tak jsem vše začala převádět do praktických cvičení, do návyků. Sedla jsem i k papíru a nakreslila jsem si zápisníky-pomocníky a dala do nich všechnu načerpanou moudrost a začala vše poctivě používat.

Dnes a denně, zas a znovu. Vytrvale. Bez výmluv na překážky a omezení. A znovu. A znovu.

A poprvé v životě ucítila, že to půjde. Že to zvládnu. Že to zvládám. Budu taky žít ten život z chytrých knížek.

Je to pět let. Šťastnějších, sebevědomějších, opravdovějších. Život je konečně a nepopiratelně lehčí a bohatší, protože se ze své minulosti učím, neopakuju ji.

Díky čemu? Zpomalení, pozornost, zápisky, praktikování. Dokolečka dokola 🙂

Co díky tomu dnes umím a vám mohu předat

Největším urychlovačem není hltání vědění, ale každodenní trpělivé utváření života a mé osobnosti NAVZDORY všem tlakům ve mně i okolí, každý den, krok, kam to pustí, a stop, znovu a znovu a znovu. Tak jsem se stávala silnější než moje překážky. Sebe-vědomější než kdy dřív.

Nestačí kopat kolem sebe v hlasité (pochybující) rebelii, je třeba nezlomné vytrvalosti, objevené lásce k životu, lidem a sobě – životní realita se úplně promění, teprve když vezmeme vždy 1 moudrost či aha moment a důsledně to začneme převádět do praxe.

Funguje (sebe)pozorování a hned testování vypozorovaného do svých dní. Byl to konec výmluv a odkládání, zápisníky mi pomohly se zorientovat, najít směr a způsoby. A kašlat na vše ostatní, co není pro mě. Pak teprve jsem vzala další moudrou knihu, další aha.

Skládala jsem se takto několik let. A poskládala jsem se! Do krásy, do lásky, do štěstí, pocitu domova a bezpečí, do svých pravých talentů a do prosperity. A proto vím, že vy můžete také , bez ohledu na to, na jakém dně se zrovna nacházíte.

Tvořím, aby ostatní měli méně hrbolatou cestu a necítili se sami

Aby čím dál víc lidí mohlo najít pevnou půdu pod nohama v dramaticky proměnlivém světě a zároveň se učilo využívat nekonečnou klenbu tajemství a kouzel, která obestírají naše životy, a co svět světem stojí – odjakživa byly jako inspirace a příležitosti přístupné těm nejpozornějším z nás.

Paulo Coelho v knize Pátá hora napsal (budu parafrázovat): „Vždy když můj úspěch či vytoužený směr zasáhla ruka osudu a zdálo se to tolik nespravedlivé, bylo to jen, aby mne více přiblížila k mému nejsilnějšímu osobnímu příběhu. Časem už jsem věděl, že ani ponaučení nemusí být spojená s bolestí a utrpením, že stačí poctivá disciplína a pozornost.“ A to je, milý čtenáři, i moje životní filozofie, ba i zkušenost – a proto ji najdeš protkanou v mé tvorbě.

Jenže nezůstávám jen u filozofie, vše si prověřuju, zapojuju poznatky z duchovního světa (bez zbytečně upatlané ezoteriky), z fyziky, biologie, dálkově jsem vystudovala sociologii a snažím se porozumět moderní společnosti a dilematům dnešního člověka.

Sebevědomí – sebejistota se projevit

Jak tedy porozumět svému nitru a jak ztělesňovat své nejniternější hodnoty a ideály, touhy a přání, popudy a inspirace i v oněch neustálých proměnách (a soudech), jak o nich mluvit, jak si je ustát a projevovat i pod náročným tlakem moderního světa, který se žene jako splašený kůň ve směru hodnot vlastně docela opačných?

To jsou otázky, na které na tomto webu najdeš odpovědi.

Průběžné sebe-vyjadřování ve všem, kdo jsem a co dělám, je zásadní vyslání srozumitelné zprávy světu kolem – pro to, aby k nám chodili lidé a příležitosti, které s našimi hodnotami ladí a s nimiž se vzájemně v harmonii podporujeme, a abychom v klidu a s grácií odlifrovali ty, co se nám snaží nohy podrážet, využívat nás a různě nás háčkovat.

Náročné, avšak proveditelné. Vytvářím k tomu praktické metody a nástroje.

---

Mé šablony pro zápisky mají 11 000 stažení.

Mými online kurzy prošlo více než 800 účastníků.

Vytvořila jsem holistickou metodu Lifefullness®, pro krásnou plnost života.

Zahrnuje 6 oblastí, které je třeba dát si do pořádku, abychom se mohli rozzářit a aby k nám mohla plynout štěstěna – fyzická, duševní, sociální, enviro-praktická, duchovní, transcendentální.

---

Další příběhy