Neschopnost dobře trávit (jídlo i realitu) má vliv na naší vitalitu i denní nálady. Pokud opravdu komplexně nechápeme celý svůj tělesný systém a nepodporujeme ho psychickým pochopením, emocionálním přijetím a duchovním propojením, pak se to nutně projeví nějakou nerovnováhou.
O detoxikaci, ozkoušených tipech a věcech, na které člověk „nemá žaludek“, o únicích před strašidelnou realitou, nezdravých hranicích, nechutných tělesných procesech a princeznách, které nekakají, a zubech, které nekousají, o společnosti, která je svou podstatou parazitická a neschopná symbiózy (nebo už ano?:)
Už delší dobu chci sepsat článek o působení jarních energií, které „sepnuly“ již začátkem února a naše tělo se s nimi vyrovnává po svém, což se projevuje mj. únavou, naše játra a ledviny touží po detoxikaci, aby v těle mohl začít pořádný jarní mejdan, vevnitř už všechno pulzuje a bzučí a brzy se bude chtít projevit, … – tak abychom byli připraveni. Moje kamarádka Mia je v tomhle znalá, a proto doporučuju její článek Deset tipů na jarní očistný jídelníček – Sluneční život. Zítřejší novoluní je skvělý den pro zahájení očistné kůry – a třeba vám z ní zůstane nějaký zdravý návyk i do příštích měsíců…
Moje na vlastní kůži ozkoušené letošní tipy můžete nalézt na Smoothies, klíčky, Barley – jarní „nakopáváky“.
Mia se na svém webu zabývá mj. jedním z mých hlavních témat – trávící soustavou (viz Slunečný život – Trávící soustava, duchovní souvislosti). Naslouchejte drobným píchnutím v těle, pupínkům a náznakům a předejdete vážnějším problémům.
Já sama měla během dospívání reflux („super“ záležitost, kdy se vám žaludeční šťávy vylejvaj zpátky do pusy), můj vlastní stres/vztek na realitu mi ždímal žlučník a žaludek tak, že jsem v té nejhorší fázi každý den zvracela, občas i omdlévala – prostě jsem na to (myšleno život) „neměla žaludek“, můj vnitřní systém sem tam zkratoval. Dost často jsem život řešila únikem do vlastního světa. Tehdy, aniž bych věděla o nějakém vyšším já, mi cosi uvnitř mě velmi jasně a nekompromisně řeklo, že jestli něco nezměním, umřu na rakovinu jícnu, a věřte mi – to by nebylo nic pěkného. Dneska mi ten svět už nepřijde tak strašidelný, stavím se k němu čelem, takže i moje trávení je víc v klidu. Jasně – nebylo to lusknutím prstů, byly to více než 3 roky postupných proměn myšlení, denního režimu i jídelníčku, tím chci říct, že člověk potřebuje ke změně odhodlání, které ho bude udržovat ve správném směru, i když „na to nebude zrovna chuť“.
Mnoho lidí v naší české kotlině má problém s trávením (ať se jedná o špatnou funkci žaludku, žlučníku nebo problémy jícnem, s tlustým střevem atd.), já sama jsem změnou životního stylu utekla chirurgovi zpod nože (viz článek Od ne-moci k duši) a ještě pořád se učím novým a novým přístupům a návykům. Nakonec mi došlo, že moje neschopnost dobře trávit (jídlo i realitu) má vliv na mojí vitalitu i denní nálady. Chce-li člověk změnu – je ochoten to podpořit prací na vnitřních rovinách i činy v hmotném světě, jejichž úspěšný výsledek je podporován právě změnami v nitru. Jedno ovlivňuje druhé a jedno bez druhého nefunguje.
Duchovní příčina problémů je v převzatých myšlenkových vzorcích a následném každodenním stresu, který si způsobujeme svou neschopností každodenní realitu spolknout, sežvýkat, strávit, vzít si z ní, co potřebujeme, a odevzdat, co už nepotřebujeme.
Náš tělesný procesor pak škytá, seká se, má výpadky atp. A symbolika vyjádřená jazykem je naprosto odzbrojující. Pořád lidem „něco leží v žaludku“, „nemůžeme to spolknout/skousnout/strávit“, občas nám něco „zvedá žaludek“, to, „co jsme spolkly, se nám zase vrací zpátky na jazyk„ nebo „co někdo vypouští z úst, smrdí“, lehce nám někdo či něco „hýbne žlučí“, jsme stále něčím či někým „otráveni„. …
Stává se to, když je duše nedospělá a nepřijímá temnou stránku tohohle světa nebo sebe sama, nedopřává druhým svobodu v jejich projevu, byť z našeho pohledu destruktivním, a zároveň pro vlastní pocit nedůležitosti nemá nastavené zdravé hranice, které by jí od tohoto projevu chránily. Zaseknuté dítě v nás chce svět hezký, barevný a hravý, ostatní odmítá – a tím se stává náchylné právě ke všemu na druhém pólu. Přebíráme tak často roli oběti – a třeba takové krvácení do tlustého střeva je projevem odevzdání životní síly (=krev) do něčeho pro nás už naprosto zbytečného (to, když se věnujeme lidem a činnostem, co nám neprospívají) a s tím přichází postupná ztráta vlastního smyslu života.
Náš vztah k vlastnímu trávení byl narušen v dětství, kdy jsme převzali, že tělesné procesy jsou „nechutné“, nemluví se o nich a hovno je něco, u čeho budeme dělat, že to raději neexistuje (v pohádkách princezny na záchod nechodí!). Už jen myšlenka na vlastní procesy nám způsobuje pocity studu.
Navíc co nepoužíváme, to „odchází“. Např. když jsem si před pár lety popraskala zuby pádem z kola, považovala jsem je za velmi slabé a to způsobovalo, že jsem je ani nepoužívala, ve svém životě plném stresu jsem jídlo hltala, jazykem jsem si užívala chuť, ale kvalitně to rozkousat (zpracovat)? To teprve nedávno jsem zjistila, kolik rozmanitých chutí vám poskytne např. zeleninový salát, když sousto pořádně rozkousáte. No, nebylo to na začátku jednoduché, dokonce se mi zvedal žaludek, protože sliny, fuj, „K čemu má vůbec člověk něco tak nechutného? 🙂“ Moje emocionální já, které má rádo rychlé a okamžité požitky, mě tlačilo k tomu, že takové „blbosti“ nemám zapotřebí.
Nesoustředím se na kousání a rozmělňování vždycky, jen občas, ale i tak můj vztah k zubům posílil, stejně tak zuby samotné. Dokonce jsem začala ke svým zubům pociťovat takovou lásku, že jsem si je pravidelně čistím zubní nití – něco, na co jsem nikdy neměla dostatek vůle, mi jde „samo“. A to je jen jeden příklad z mnoha. Doporučuju přečíst článek od Mii a dojde vám dost souvislostí.
Celá problematika také mj. souvisí s parazity, které postihují ve větší, či menší míře každého z nás. Není se čemu divit, ve svém základu jsme parazitická společnost, která není schopná udržet rovnovážnou symbiózu se svými hostiteli (Země, rodina, přátelé, zaměstavatelé atd.), jsme vykořisťovatelé, dobyvatelé… a když to zjistíme (do morku kostí pocítíme svou vlastní nepokoru), stáváme se často úplným opakem, zavaleni silně prožívaným „nezasloužím si“ se dobrovolně necháváme vykořisťovat (a ještě to stavíme na piedestal toho, co považujeme za lidskost), abychom sami pro sebe udrželi misky vah v rovnováze, což je jen iluze.
Jedině zdravé sebevědomí každé jednotlivé buňky organismu může zachránit celý ekosystém Ze-mě, jehož jsme všichni jen pouhou součástí a jsme definováni nejen sami sebou, ale také zároveň našimi vztahy s druhými a svým prostředím.
Další informace na téma tělo a strava najdete v mém článku Zelený dogmatismus vs. zdravý rozum a cítění těla nebo Desatero náboženství těla jediného.
Autor článku: Ana Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://www.liveinspirit.cz.
Děkuji za příspěvky na rozvoj webu
- Fio, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio, ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
