Kdybych totiž svého drahého potkala…
♥️ Ve čtrnácti – koukala bych do země a nejspíš se nechala sbalit jeho kamarádem
♥ V sedmnácti – ignorovala bych ho, protože by nehrál na kytaru, ani nezpíval ani jinak neimponoval
♥ V osmnácti – považovala bych ho za ňoumu s mírnou nadváhou a nejspíš bych sbalila jeho kamaráda
♥ V jednadvaceti – asi by to byla úžasná láska, na jednu noc
♥ Ve čtyřiadvaceti – neměla bych na něj čas
♥ V pětadvaceti – rozcupovala bych ho jak domina submisivního zajíčka
♥ V šestadvaceti – rozcupoval by mě jak submisivního zajíčka v postraumatickém stavu
♥ V sedmadvaceti – nevážila bych si jeho jemnosti a neviděla bych jeho obrovskou sílu
♥ V osmadvaceti – po první skutečné hádce bychom to zabalili, protože bychom nechápali, že když jsou si dva blízko, nebývá to vždy jen krásné
Potřebovala jsem dospět, naučit se většímu respektu k mužům, k sobě samé a hlavně pocítit tu pokoru v sobě, pokoru před skutečností, že mohu být milována. Že to není automatické právo. A pokud se někdo rozhodne mě milovat a každý den se vedle mě probouzet a mým nedostatkům se s láskou směje, místo aby mne srážel – je to velké životní požehnání, ke kterému mám i po téměř třech letech neskutečnou úctu.
Kdybych zkrátka svého muže potkala kdykoli dříve, asi bychom se na té chodbě minuli a nikdy bychom nepoznali, že jsme životem tak krásně pomuchlaní, že jako zázrakem do sebe perfektně zapadáme…
—-
Photo: © Švédsko 2018
