Když jsem před měsícem po půl roce přijela do Prahy, v mé hlavě se udál zvláštní převrat. První rok v Dánsku pro mě byl plný úzkostí… Dánsko je opravdu drahou zemí (ceny jsou tam troj- až čtyřnásobné).
Jenže najednou se můj pohled obrátil!
Každý pracující člověk v Dánsku si může dovolit žít důstojně, minimálně kupovat kvalitní jídlo, kvalitní oblečení a mít útulné bydlení (a to i když nakupuje v těch nižších cenových relacích) – je to pro něj samozřejmostí, o které se nediskutuje.
Chci říct, že vidím to světlo na konci tunelu situace v Česku a můj pohled většinou není tak syrový a realistický – spíš patřím do skupiny těch nejnenapravitelnějších optimistů a mám kolem sebe lidi, kteří žijí šťastný a kvalitní život – který rozhodně není otázkou peněz (blahobyt je spíše přirozeným výsledkem jejich radosti i sebeúcty), o to víc je jejich štěstí skutečné – dělají, co milují – žijí kvalitně a zodpovědně – v klidu – a mají se dobře – mají čas i peníze… což je znakem stability a vnitřní harmonie…
To není nic nereálného, ale zpočátku to pár let stojí víc, než jsou mnozí ochotní dát…
A tak možná i z toho důvodu bych ráda upozornila na některé souvislosti života v ČR…
Najednou jsem pocítila, jak moc je ČR předraženou zemí – jak moc lidí tu žije v existenční úzkosti – přestože denně chodí do práce! A vlastně si toho stavu ani nejsou vědomi, protože nikdy nezažili, že by šlo žít i jinak…
Většina lidí si za svůj plat nemůže dovolit víc než pár umouněných chvil radosti – a když mají štěstí (a taky jim zbude nějaká energie po tom krysím závodu), tak jednu dovolenou ročně.
Vynahrazují si to různě… chodí nakupovat blbosti, které nepotřebují, tráví čas netvůrčí zábavou, čučí na bednu nebo posedávají po hospodách… své sny si nepřipustí, protože v té paralýze to vlastně ani nejde. A to i tehdy, když v mládí měli svou vizi a patřili k těm bystřejším… „Jak jako cestovat? Jak jako malovat? Jak jako…? Takový blbosti… kde na to mam vzít prachy, nebo čas?“
Kdo má peníze, aby mohl být v klidu a užívat si, taky není za vodou – stejně si neužívá – bývá v mnohých případech přepracovaný, odráží se to na jeho zdraví, vztazích i osobnosti – a neumí se zastavit a užít si přítomnosti, protože se bojí, že by zase rázem mohl spadnout do toho šedého průměru. A ještě obvykle musí odrážet útoky závistivých, kteří mají pocit, že on je na tom nějak líp.
A je-li podnikatel, tak každou chvíli musí implementovat nové a nové (a drahé) legislativní blbosti a vymyslet, jak odměnit své zaměstnance dostatečně, přestože STÁT (nikoliv ten zlej zlej bysnysmen!) si z jejich platu vezme vlastně většinu.
A protože lidi brblaj, tak stát honí vesnický hospodský, matky na mateřské a drobné rukodělce, aby ze svého výdělku 6 tisíc (mínus čtyři tisíce pojištění) zaplatili TY DANĚ!
Jen málo šťastlivců si tu cestičku prošlapalo a je jim dobře po všech stránkách… – a díky bohu za ně, přinášejí inspiraci.
(ti zbylí utekli do lesů nebo tzv. „mimo systém“, čímž paradoxně celou věc jen posilují – ale já věřím, že se vrátí, až si dočerpají energii a získají vnitřní sílu setkat se v míru a tvořivosti s molochem světa)
Ani se pak ale nedivim, že existuje tolik lidí, kteří za takových podmínek nechtěj chodit do práce (kde navíc s nimi často jednají jak s nějakými vometáky bez kousku sebe/úcty) – jen, aby se potáceli od složenky ke složence a večer si ohřáli v mikrovlnce párky s rohlíkem – a jednou za čtvrt roku hurá do Olympie – trochu ochutnat té „svobody“.
Ať je to, jak chce, všichni prožíváme podvědomě docela velký stres… vnitřní stres, který ze mě záhadně opadne vždy, když dorazím do Dánska, kde je ve vzduchu zkrátka něco jiného…
Říká se, že není nic nákladnějšího, než být chudý…
Není divu, že lidé u nás tak často dávají přednost lacinosti před kvalitou nebo spotřebitelskou zodpovědností.
Udělali jsme z tržní ceny modlu, a tak zde samozřejmě máme i zboží, které přestože je pro nás předražené (vzhledem k běžné výši platů), jsou to šunty, které nic nevydrží.
Lednička se rozbije týden po záruce a svetr za pár stovek (= za pár hodin práce = života) se sepere po třech vyprání!?
A to ani nemluvím o naší drahé (a drahé) sousední zemi, kde se to rozsypalo ještě víc, když Slováci přijali euro – platy zůstaly, ale cenami dohánějí Dánsko!
Obecně se ví, že u nás v ČR nejsme moc zdatní ve finanční gramotnosti nebo finanční zodpovědnosti. Já když jsem před lety nakoukla do knihy Bohatý táta, chudý táta – bylo to pro mě něco jako zjevení.
Nicméně je to problematika celosystémová (jen příkladem – v které vyspělé zemi se může z nezaplacených 30 korun poplatku nebo ztracené složenky na pár set korun tiše vyklubat mnohatisícový dluh z úroků a poplatků až exekuce, kdy už jen platíte úroky a poplatky? Žádné… dřív jsem si myslela, že se to stává jen hloupým a nezodpovědným, dnes už si tím nejsem tak jistá) – jestliže v loňském roce byla exekucí vymáhána částka 325 miliard korun, což je pro srovnání čtvrtina státního rozpočtu – naznačuje to, že by asi bylo potřeba už něco změnit…
Možná místo logaritmů by se na školách mohlo učit, jak vyjít s rodinným rozpočtem a zároveň žít kvalitní život – a ne jeho lacinou náhražku…
A těch pár jedinců, kteří to dokázali – nechť prosím otevřeně sdílí své příběhy, svou zkušenost, své omyly – prohry i vítězství – ať lidé vědí, že to jde – ať jsou si ale zároveň vědomí, že to není instantní záležitost, ale celoživotní tvorba!
Ať už lidé kolem nečekají, že se tam nahoře něco změní a někdo spasí jejich životy – ať mají odvahu vzít svůj život do rukou sami a začnou žít – ne jenom přežívat… protože to mi přijde, že je vlastně celý skrytý smysl všeho, co jsem popsala výše.
Změň sám sebe a změníš svět…
Díky za pozornost. Jana
