Jestliže je láska aktem spojování, pak ke svému působení potřebuje určité období rozdělování… Proto si svár a láska předávají v cyklech svou vládu. První rozděluje, druhé spojuje.
A někdy také vládnou spolu, aby zjistily, že svár je přítomností lásky a že to, co je rozdělené, vždy obsahuje zárodek původní jednoty, který když se části znovu spojí, je bohatší…
—
Než přišel Darwin, velká většina přírodovědců se domnívala, že druhy jsou neměnné výtvory… Smyslem života je v prvé řadě vzkvétat, nikoliv jen přežívat, proto život za určitých podmínek nemusí být bojem o přežití. V podmínkách, kde druh je svobodný, milovaný a sytý, dochází ke změnám jeho pudů. A nezáleží na tom, jestli druhem myslím kočku, … nebo člověka. K tomuto zamyšlení mě přivedla krátká noční story…
—
Pořídili jsme na chalupu kočku, že prý myší je dost. Jenže kočka nefunguje. A já už vím proč. V noci mě vzbudil hluk, Áňa chodila po pokoji a v tlamičce hrdě nosila malou myš. „Hlavně ať mi tu mrtvolu nepřinese ukázat do postele,“ problesklo mi rozespalou hlavou. Naštěstí si Áňa si se svým úlovkem zalezla do krabicového pelíšku. Najednou krabice začala poskakovat po pokoji. „A dost! Chci spát, žádné nekrofilní hrátky, kočka i mrtvola půjdou na dvůr,“ zvedla jsem se z postele. Nedbajíc mých emocí vylezla Áňa ležérně z krabice.
A za ní… hupky hup… myš! A já hupky hup na stůl! Chvíli na to zjevení koukám, pronásledovaná myš chvíli pobíhá po pokoji, Áňa jí znovu čapne do zubů a nese do pelíšku. To se opakuje několikrát. „Chudák myš, takové dlouhé umírání,“ sedím na stole a trochu mi zamrzí, že nemám po ruce popcorn. Tohle Áňa dělá s mouchami a nakonec je sežere. Je to kvalitní mucholapka. Jenže… po chvíli pozorování mi dojde, že myš se nebojí. Provokuje kočku, hopsá jí po ocase, tu se schová, tu vykoukne… No, prosím, oni si hrajou! Za chvíli to myš omrzí a zmizí za skříněmi, Áňa zklamaně zabručí a jde spát.
Nový člen domácnosti dostal jméno Agáta…
—
Co tedy rozhoduje o tom, co zanikne a co se bude vyvíjet dál? V době vlády Sváru prosperovali ti, kteří byli založení na oddělení a boji o přežití (tzv. sobecký gen). Nicméně… jelikož pomalu a jistě přebírá vládu síla protichůdná, prosperovat začínají jiné bytosti 😉
To, co vypadá v jednom okamžiku jako neměnné (třeba i utrpení), se z širší perspektivy může zdát jako zbytečný chaos. Ale v perspektivě nejvyšší se jedná o dokonalý evoluční řád. Evoluce je služebnicí rozumem neuchopitelného plánu lásky…
Lucrecius Carus, filozof z přelomu letopočtu, měl pozoruhodnou teorii o domestifikaci – že zvířata, která v průběhu vývoje neoplývala nějakou výhodou zajišťující přežití, se přidala ke člověku. Otázkou tedy je, zda živočišné druhy našich domácích miláčků přežily období sváru, v němž se nebyly schopny přizpůsobit nelítostným podmínkám života, jen díky tomu, že na pár století vyměnily svou svobodu za péči člověka? Do té doby, než člověk pochopí, že jeho rolí je stát se soucitným zahradníkem rajské zahrady na Zemi.
Anaximandros (6. stol. pnl.) položil docela dobrou otázku: Kdo kojil prvního člověka? Podle něj člověk měl původně jinou formu (měl jakousi „kůru“), podobně jako larva vážky i on žil nejprve jiným životem, jinak se živil, v určitém věku se změnil – po krátký čas pak žil po dnešním způsobu. S postupem času nová forma zcela nahradila starou… Když se na to budeme dívat jako alegorii – děje se tohle nyní s člověkem? Rodíme se do starého světa, pod vládu svých pudů a emocí, chováme se jako nelítostní predátoři anebo naopak bytosti zbavené svobody. V průběhu života ale procházíme evolucí, narušujeme zákony dědičnosti a volíme vlastní cesty inspirované novou silou (můžeme jí říkat láska, ale má mnoho jmen). Ne však všichni. Někdo dál pokračuje v rozkladu, až zanikne… je kočkou, která ani v blahobytu nemění své návyky, protože zkrátka nechce.
Pobavilo mě, když jsem zjistila, že úplněk na Boží hod stojí na Sabiánském symbolu „Kočka se dohaduje s myší.“
Nedohadujme se. Uvědomujme si, že svár je příležitostí k lásce. Milujme a hrejme si! Krásné svátky všem!
