O našem životě nerozhoduje mysl, geny nebo místo, kde jsme se narodili. To, co stvořilo opravdové hrdiny a hrdinky, je srdce, které je táhlo do nepoznaných míst. Svůj otisk v historii zanechali, protože jejich srdce bylo prosté pochybností, strachu, lenosti, limitů či beznaděje. Proto máš srdce, které ti bije v hrudi a které ti nedovolí zastavit, dokud nenajdeš svůj ráj. Nakonec je to tvůj směr, který tě zavede tam, kde ještě nikdy nikdo nešel.
— Jana, Liveinspirit.cz (Photo: Norsko 2017)
Jen málo lidí v životě se ke mně dostalo natolik blízko, že jsem jim dovolila vidět mě plakat. A jen několik z nich jsem nechala, aby mě drželi za ruku, když se schovám pod peřinu a odmítám vůbec někdy znovu vylézt zpátky do života…
Těm, kterým jsem nedůvěřovala, jsem vyklouzla z náručí a ani se neohlédla. Mou důvěru si nezasloužili, jejich necitlivé činy a slova bodala jako meče, … i přesto bolelo, když ke mně poté chovali zášť…
Jen opravdu malá hrstka lidí mě zažila křičet (spíš pištět) a jen pár lásek v mém životě (dvě z nich – moji rodiče 
) se dostalo tak blízko, že občas nedopatřením šláplo na má nejcitlivější místa a poznaly tak i tu ve mně, která když je vzteky (strachy a bolestí) bez sebe, mluví tak hlubokým jedovatým mocným tónem, který by dokázal snad i zabít.
A pokud se ani v takovou chvíli nesbalím a zůstávám, mohu říct, že MILUJI.
Co tím chci říct – jsi-li někomu takto blízko, važ si toho a prosím našlapuj jemně…. a je-li ti někdo tak blízko, važ si jej pro jeho odvahu dívat se ti do tváře.
Je snadné tyhle své tváře ukrýt před cizím člověkem nebo na Facebooku. Stačí odejít, ignorovat, uzavřít se…
V lásce to nejde.
Pokud by to šlo, zmizela by pravda a s ní veškerá intimita – a tak by to vlastně ani nebyla láska. Nemusíme chodit kolem a ukazovat všem na první dobrou svá nejzranitelnější místa (to by spíš zavánělo sebemrskačstvím, protože taková míra blízkosti nejprve vyžaduje velkou dávku důvěry – a důvěra není jen tak, důvěra se buduje), ale jaké by to asi bylo, kdyby na každých 5 šťastných fotografií na Facebooku byla jedna, která bez příkras (no, dobře, možná nějaký ten filtříček) ukazuje i druhou stránku života?
Všichni bychom si možná oddechli, že už nemusíme žít v tom malém (nejen virtuálním) vězení, kde pro citlivost či zranitelnost a vlastně celou lidskost není žádný prostor.
Tak schválně, jestli mě příště v záchvatu pláče či vzteku napadne „Hej, a co takhle selfíčko?“ 
🤔 
Je hezké, jak všechno spolu souvisí… Od té doby, co cvičím pravidelně fitness s Jillian Michaels 
🏋️♀️(v osobním stylu „hroch válející se po podlaze“ ) jsem neshodila sice ani jedno kilo, ale krom toho, že konečně zas vyjdu do 4. patra, aniž bych se zadýchala, tak kdykoli jdu kolem zrcadla, zahlídnu v něm ženu, kterou jsem doposud neměla tu čest poznat.
Má v sobě lásku – kterou získala díky pádům. A sílu a odvahu, které jí daly její vzestupy…
A tak mi to potvrzuje, že výsledky jsou fajn, ale mnohem důležitější je to, co nám dá cesta k nim.
Do výsledků se zamiluje každý, ale opravdu vítězí ten, kdo se zamiluje i do úsilí.
(Teď jdu ovšem vyndat cupcakes 
🍦🍦🍦z trouby, aby svět zůstal v rovnováze )
Nenávist, strach, nedůvěra, lhostejnost atp. dokážou udělat ve světě paseku, o tom žádná… ale v životě „obyčejného“ člověka ve většině případů nejsou ničím jiným než dočasnými smítky (dobře, u některých spíš hromadou smetí), která zrovna ulpěla na naší šedé kůře mozkové a zastínila nám vnímání.
Když přistane smítko, naše obsesivní mysl se jím stává posedlá: „WUÁÁÁÁ, wuáááá, špíííína, sundejte to ze měěěěěě, wuáááá, whuáááá, já snad umřu, fůůůůj, nééééé, nedívejte se na měěěě, to je táááák nechutné, něco je se mnou určitě špatně…“ Znáte to? V nějaké podobě asi ano…
Dřív jsem si přála, aby štěstí bylo absencí neštěstí – neštěstí jsem vinila za své ne-štěstí… a utíkala jsem před ním, abych nakonec vždy skončila v jeho pevné náruči. Můj věrný neodbytný přítel…
Každou životní katastrofu jsem prožívala jako „konec světa“ bez jediné naděje na lepší zítřky (ano, přeháním – pro ilustraci). I lidé, zdá se, se rádi uchylují k myšlence, že láska kvete jen tam, kde není nenávist.
Pardon – ale každý, kdo vychoval dítě nebo se třeba pustil do svého srdcového milovaného projektu – mi potvrdí, že to není úplně celá pravda.
Jsme lidé, ne vakuované pytlíky!
Třeba taková odvaha tu životní pravdu trochu naznačuje citátem: „Statečný člověk není ten, který se nebojí, ale ten, kdo svůj strach překoná.“ Řekla bych tedy, že štěstí, odvaha, radost, láska atp. (zkrátka ty vyhledávané životní kvality) jsou zkrátka – nikoli vyprázdněné, ale…
PLNÉ stavy – prožívané nejen v srdci, ale v celém těle… až z nás přetékají i ven, do okolí…
Možná něco jako LIFEFULNESS.
A pokud se zbavuju jejich protějšků stylem „fůůůj, tohle teda ne“, dosahuju akorát tak toho, že žiju vyprázdněný, tak trochu vykastrovaný život… homogenní a sterilní jako bílá laboratoř.
Je to pak vidět v obličeji lidí, říkají: „jsem šťastný“ a celé jejich tělo vypovídá o obrovském vnitřním stažení a rezignaci…
Štěstí nebo láska jsou o uvolnění… a nejsou dle mého absencí něčeho, jsou VĚDOMOU VOLBOU neustále je zvát do svého života a plnit jimi své tělo i své činy.
Jsou zvoláním: Jůůůů, tak tohle teda jooo…
Krásný týden všem. Pozvěte lásku do svého života… Whuuuupíííí 
🤗
