Labyrint světa, ráj srdce: 1800 km pustinou, litr vody, pytlík oříšků a hromada štěstí

Ke Kyrgyzstánu a Tádžikistánu se ještě vrátím. Teď trochu aktuálnější info. V rámci bezpečnosti bylo rozhodnuto, že přežít cesty skrze Mongolsko ve dvou na přetížené motorce je asi stejně pravděpodobné jako sednout si do klece plné hladových lvů a čekat, že budou spokojeně vrnět a něžně se tulit. Takže… Mohla jsem letět z Almaty (Kazachstán – ani bych nemusela řešit peníze, Marek by mi koupil letenku – tak zněla dohoda, že když to nepůjde, domů mě dostane a Marek své slovo drží). Mohla jsem dalších sto padesát variant, ale žádná z nich mi nepřišla jako ta správná. A všechny mi i přes všechna „pro“ v tu chvíli přišly dost děsivý. Dost jsem to obrečela. A bylo mi jasné, že se mi tím vytahuje na povrch určitý můj životní pocit nejistoty a nerozhodnosti. Nakonec jsem se rozhodla, že poletím domů, že prostě nemám na to – drandit si po Asii sama. No a co? Tak mam svoje limity… Jakmile jsem si to přiznala, život mě pomalu začal táhnout přesně tím směrem, který mi způsoboval vnitřní děs…. protože tam byl ten potenciál znovuzrození, kvůli kterýmu jsem se na cestu vydala. Sama sebe jsem přesvědčila, že do Mongolska jen nakouknu a pak pojedu zpátky do Ruska a odtud vlakem domů. Jenže jsem stejně věděla, že to není pravda, … Nakonec já vím, že přes všechna vrávorání a váhání se nikdy nevzdávám, i když se mi třesou kolena, hlas a všechno uvnitř mě se hroutí. Možná je to určitá forma sebetýrání, ale možná jen odchází to, co už nepotřebuju. Znovu a znovu na svých cestách umírám a dělám ve svém těle víc prostoru tomu, co je v mé duši autentické.

Na hranici s Mongolskem mi bylo na omdlení. Za chvíli mě Marek vysadí u silnice a pak už to bude na mě. Já chápu, že je to ta nejbezpečnější varianta pro nás oba. Ale cosi ve mně bylo vyděšené jak holčička zapomenutá v nákupním centru a cosi ve mě do toho provolávalo bojovně vítězný pokřik, jakým si válečníci dodávají odvahu před bitvou. Kurník, jednou už jsem na cestě, tak to dam! Návrat Saturnu. Poznávám tak svůj blíženecký ascendent. Nesmrtelné dvojče vede svou smrtelnou polovičku, aby si ověřilo své vlastní duchovní teorie na vlastní kůži v pozemském prostředí. Já vím, že jsem tak trochu mimozemšťan, ale zase je to jen o interpretaci. A tak se může stát, že v jednu chvíli má člověk pocit, že už je v úplných sračkách a že horší to už být nemůže, a ve stejnou chvíli pociťuje naprostou vnitřní jasnost a sílu.

Svým způsobem jsem někde uvnitř věděla, že přesně takto to bude a má být. Uviděla jsem během posledních pár dní sama sebe tak jako nikdy předtím. Nikdy bych nevěřila, že se v člověku dokáže ukrývat tolik smutku. Musela jsem s ním setrvat, neanalyzovat jej. Je jedno, odkud pochází, je to prostě jen důsledek odpojení se od lásky. A celý můj život je snaha se do toho proudu navrátit – nebo spíš si uvědomit, že v něm už jsem. Já jsem lék na všechna má zranění. Smutek je zkrátka součást lidského bytí, je to určitá hloubka poznání. A člověk za něj musí umět být vděčný. Protože díky smutku dokážu prožívat radost ze života, jakou mnozí nikdy nepoznají. A to, že teď byla fáze smutku, znamená jen to, že za chvíli vyjde slunce…

Do dvou minut, co Marek odjel, jsem potkala prvního anděla, který mi poskytl ubytování v jurtě s wifi za pár kaček. Chtěla bych jet autobusem, ale žádný tu nejezdí. Vesmír mi poskytl „berličku“ v podobě dvou Francouzek, se kterými jsme se dohodly, že budeme stopovat. Ráno mi tu berličku zas sebral, bylo cítit, že holky prostě chtějí jet samy. Anděl v podobě Francouze se špatnou angličtinou mi ukazuje mapu, kterou si vyfotím, což je akt, za který o pár hodin později budu děkovat bohu!! Říká mi – touhle oblastí nejezdi, tam nic není! Ani cesty, jeď jenom s někým, kdo jede rovnou do Ulgiij.

Moje jméno Jana v mongolštině znamená „WHAT SHOULD I DO“ (Co bych měla dělat?), možná to samo o sobě predikovalo běh událostí… Teď když sedím v kavárně v Ulambátaru, hlavním městě Mongolska, za chvíli budu mít peněz tak akorát na cestu domů (anebo to změním, … to je taky možnost), přemýšlím o dalších variantách a říkám si – dobrý, super, to jsi dala! Už necítím pocit selhání, který jsem cítila v Almatě,… i kdyby má cesta měla skončit tady, cítím uspokojení. To, co hlava vyhodnocuje jako „blbko, do čeho ses to zas namočila“, je pro duši a srdce přenádherné dobrodružství… Prostě se soustřeďuju na to, co je v tuhle chvíli nezbytné. A oproti příběhu, který prožívá Mareček s Jirkou, kteří jsou ode mě v tuhle chvíli vzdálení nějakých 1600 kilometrů, je to moje dobrodružství taková něžná procházka růžovým sadem…

To nejtěžší není samotná cesta, ale strach, který člověka doprovází, dokud si není vědom, že jakákoliv zkouška v sobě obsahuje také její zázračné řešení. Pak iluze strachu mizí a nahrazuje ji víra, že vše je v pořádku a že to nemohlo a ani nemůže probíhat jinak. Život se děje, buď jdeme s ním, nebo proti němu. Vše je o interpretaci. Nestojím tu proti ničemu vnějšímu, čelím tu vlastní černé mysli a rozbouřenosti emocionálního oceánu. A vždy když mě to strhne, vylezu nad hladinu a zakřičím (ne do nebe, ale do sebe) – TO JSOU JEN MALIČKOSTI! JEN PRKOTINKY!

Ale je divný slyšet po odvyprávění svýho příběhu znalého horala, který s naprost vážnou tváří řekne: „Holka, ty máš štěstí, že tě tam nenapadl levhart.“ (jůůů, levhart…:))

Můj život byl vždycky plný kontrastů, možná proto abych si byla víc vědoma věcí, za který člověk může být vděčný. Proto se člověk někdy musí pro neznalost mongolštiny nechat ošidit taxikářem, být vysazen v pustině na cestě, kde nikdo nejezdí, dát se odvézt úchylným Mongolem (který tvrdí, že  JEDE DO ULGIIIJ!! a až po desítkách kilometrů to uvádí na pravou míru :)) do ještě více opuštěné krajiny, v níž nevedou žádné cesty, ztratit se v poušti s posledním litrem vody, u osamělé jurty zaplatit dalšímu úchylnýmu týpkovi s motorkou, aby jej odvezl do nejbližšího města, po cestě zjistit, že nám došel benzín a na závěr zjistit, že jediná spása, v kterou doufal, je opuštěné pouštní „město“,  město duchů, v němž není ani živáčka… a tak sedím na sluníčku, mám popraskané rty, šetřím vodu, na jídlo ani pomyšlení, je sobota a já sedím u silnice (vyjeté cesty v písku), kde pravděpodobně do pondělí neprojede jediné auto. A já uvnitř vím, že je to všechno pro mě hezky nachystané, že stačí se držet svého srdce a věřit v zázraky. Přesto se mi kutálí po tváři slzy… to nic, říkám si, to jsou jen zbytky nevíry… KURVA, JEN MALIČKOSTI!

Z nedaleké „benzínky“ na mě zamává děda, dá mi čaj. Nechám si u něj věci a jdu si znova sednout k silnici – co kdyby náhodou nějaké to auto… už se smiřuju s tím, že tu zůstanu do pondělí a taky s tím, že ani v pondělí se nemusím dostat do 180 km vzdálené civilizace (i když slovo „civilizace“ je v těhle končinách trochu nejistého významu). Vím, že jsem jediná, kdo se z toho může dostat, proto se ptám (kreslím obrázky!) přátelského Mongola, za kolik mě na motorce vezme do Naranbulacu, počítá to na dva a půl tisíce v korunách. Ok, je to možnost. Nicméně mi stačilo těch 35 km jízdy na místní rozklepané nestabilní motorce v písku … ověšená vakem, který původně byl na motorku (co já bych teď dala za pořádnou krosnu!) a těžkou taškou přes rameno a vím, že těch 180 km může být jedna z nejnáročnějších cest, co jsem kdy zažila. No, tak Vesmíre, já vím, že pro mě máš připraveno něco pohodovějšího, tak šup sem – vytáhni to eso z rukávu. Nedělej zagorku, přece už jsme si dávno vysvětlili, že se miluju!

A vesmír mě nechá se cukat ještě pár hodin. Pak zaslechnu motor a na obzoru se vyřítí… tank. No, nekecam! Tank plný andělů…

Co všechno se muselo stát všem v tanku i mě, abychom se sešli právě v tenhle okamžik právě na tomhle místě, abych mohla pohodlně (může-li být jízda po mongolské „dálnici“ pohodlná) a bezpečně v rodinném prostředí dojet o tři dny později do Ulambátaru  a být ubytována zdarma v apartmánu spřízněné rodinky? Člověk nemusí věřit v boha, aby pochopil, že existují neviditelné síly, které nás vždy a všude chrání!!!

Takže děcka – ještě pořád nejsem uplně vyklidněná, asi je to cítit, pracuju na tom, pro mojí vnitřní panenku je to náročné, ale pohodaaaa – zítra sháním pohledy a poštu, těšte se!  Díky všem za podporu… Já nevím, jestli to od teď bude už jen dobré, přeci jen jsem ještě dost daleko od domova, ale nejde o to přežít, ale užít si to! A být vědomím v režimu nebe s péčí… Jedno je jisté – v sobě cítím, že jsem tím, co pro mě bylo nezbytné,prošla tak nejladněji, jak v tu chvíli šlo, cítila jsem v určitých momentech, že se můžu rozhodnout velmi, velmi VELMI špatně… ale nebylo to potřeba, díky bohu, některý věci jsem už pochopila… díky bohu, díky sobě, díky Markovi, díky všem doma, díky Mongolsku, díky lásce…

Cesta je jasná, jde jen o to, jak po ní jdem…