Než ve svém vyprávění přejdu od Olchonu k transibiřské magistrále, mohu si dovolit na chvilku odskočit zpět do Mongolska. K jedné scéně, která se mi zaryla do paměti…
V Ulanbátaru mi bylo poměrně smutno (jestli teda to slovo poměrně dostatečně vyjadřuje onen hluboký pocit osamělosti), důvody k tomu byly různé, nicméně… každý den jsem si skočila do centra na internet spojit se se svými bližními doma v české kotlině, prostě pokecat, trochu si užít každodennost…
Měla jsem vyhlídnutou jednu takovou příjemnou kavárnu, .. a já jakmile mám „svojí“ kavárnu, hned je líp,… ale ta měla o víkendu zavřeno, tak jsem to zakotvila v KFC hned naproti (ne, nemam problém s KFC… dřív jsem měla… dřív jsem byla o dost větší pokrytec, než jsem dnes… než jsem si uvědomila, že nemůžu na jedné straně nesouhlasit s konceptem KFC a na druhé straně mít ve skříni oblečení, které šijou asijské ženy v nuzných podmínkách… nebo ve špajsce banány, které procestovaly půl světa… můj postoj ke KFC je tedy jakžtakž neutrální. Nechodím do něj běžně, nemiluju jej. Ale nenesu si v sobě odpor, který by mi vzal mojí svobodnou volbu koupit si v KFC kafe, když potřebuju ve městě uprostřed ničeho internet:).
Měla jsem výhled na ulici, u vchodu stál kluk ve vytahaném oblečení a pobíhal od člověka k člověku, žebral. Měl polámané špinavé zuby a zlý pohled – takový ten, co říká: „Já mám nárok na tvé peníze, tak mi je laskavě naval.“ Byla na něm vidět oprsklost, spíš provokoval. Asi měl pocit, že mu to svět zkrátka dluží a podle toho se k lidem kolem choval. Zrcadýlko. Občas okem mrknul po mě a zazubil se, jako by naznačoval: „Jen počkej, až půjdeš, taky na tebe vrhnu tu svojí agresivní energii.“
Byla jsem tam asi hodinu. Za tu dobu na mě takhle mrkl asi 8x, znervózňovalo mě to, vyloženě se na mě zaměřil, protože vycítil, že já jsem „ta, co podlehne lítosti, a tak se s ní dá dobře manipulovat“ (ne, dobře, už tolik nejsem, ale trošku ještě pořád ano). Táhlo mě to do reakce odporu, do vzteku.
Ale já jsem na tu starou známou hru nepřistoupila. Řekla jsem si, že než skončím svou práci na pc, ten odpor prostě rozpustím. Nebudu se na něj ani zlobit a nebudu ho ani litovat. Stačilo tohle přání. Stačila ochota… Ano lásce, ne manipulaci – mi sundalo z očí klapky.
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=T9LM4nKNM5M[/youtube]
Jakoby se zastavil čas a vítr za okny začal cinkat. Znovu jsem se podívala na toho kluka.
Už tam takhle pobíhal bez jakéhokoliv úlovku dvě hodiny. Jeho oči začaly tikat ze strany na stranu, začal ztrácet tu svou oprsklou masku. Zůstal jen hlad.
Šel se podívat do okolních odpadkových košů. Opřel se o výlohu KFC a hladově zíral lidem do talířů. Najednou jsem ho uviděla, kloučka malého. Tu jeho bezmoc. Sedl si na schody, složil hlavu do dlaní. Pak se sehnul a … cosi zvedl ze země. Květinu. Květinu s růžovými okvětními plátky.
Nemam tušení, kde se tam mohla vzít. A v jeho očích se zazrcadlila lidskost a něha. On klidně mohl být nějaké mé já, které v životě nemělo tolik štěstí jako já… holka z Evropy.
Něco se dotklo jeho srdce. Něco se dotklo mého srdce. A já jsem věděla, že to bylo mé přijetí, které změnilo celou scénu. Jeho něha byla má něha a má něha byla jeho něhou… a ta květina byla symbolem našeho spojeného srdce.
Při odchodu jsem mu koupila něco k snědku. Ne proto, že jsem ho chtěla podpořit v jeho žebrání a vzdávání se vlastní síly a zodpovědnosti, ale zkrátka proto, že jsem to tak cítila, … že ta scéna byla pro mě tak silná, že už to nebyl zlý líný kluk, který se na mě provokativně zubí přes sklo, ale přátelská duše, která mi dala příležitost… příležitost nezavřít své srdce a dívat se na svět očima lásky… a že to jídlo jsem darovala z lásky, a tudíž jsem věděla, že takový akt bude mít jiné důsledky, než kdybych mu ho darovala z lítosti…
[youtube]https://youtu.be/n1a7o44WxNo[/youtube]
<3