Trochu morbidní název, který třeba i někoho rozesmutní. Ale ono je to přirozené, že velké změny doprovází velký smutek. Když jsou ty změny dobré, možná si ten smutek ani neuvědomujeme, ale je tam – je úctou vyjádřenou tomu všemu, co předcházelo.
Před čtvrt rokem, před odjezdem do Asie, mi jakýsi renomovaný astrolog přes kamarádku vzkázal, že se mám připravit na emocionální bolest takové intenzity, jakou žena prožívá při potratu. Ale nejde ani tak o to, kdo mi to řekl, já věřím, že k člověku se dostávají právě ty informace, které v dlouhodobém měřítku potřebuje k sebeuvědomění…
Vzpomněla jsem si na to v Ulanbátaru, když jsem brečela několik dní v kuse a vlastně pořádně ani nevěděla proč. Slzy jsou sprchou pro duši. A vzpomněla jsem si na něj v nové souvislosti před pár dny – každé dítě se rodí do nějaké atmosféry, každé dítě je středem svého světa a cítí se jeho příčinou, bere si vše nadmíru osobně a v otázkách svého vlivu na vnější svět se cítí bezmocné, je citově závislé na svém okolí… a tento projevovaný cit je pro něj zárukou vlastního přežití. To je charakteristika dítěte, ale… vidim, že se tak chováme i my dospělí.
Důvody, proč společnost a výchova neplodí svébytné zralé jedince s integrovanou osobností a emoční inteligencí, jsou různé, většinou je to v nějaké podobě mentalita oběti, že náš život není v našich rukách a musíme přijímat role, které nám pasují asi jako krajkové šatičky slonovi. U mě to bylo třeba takto – v době, kdy jsem měla procházet procesem dospívání, jsem se obalila zodpovědností a povinností, což jsem mylně považovala za dospělost. Před pár lety jsem to vše hodila za hlavu, zřejmě jsem s tím ve své revoltě občas odhodila i zdravý selský rozum (znáte to – vylévání vaničky i s dítětem), ale zkrátka jsem si metodou pokus-omyl potřebovala utvořit vlastní představu o dospělosti, protože ta, která mi byla předkládána (a vnucována), mi nevyhovovala, neposkytovala mi tvůrčí svobodu – svobodu tvořit svůj život dle svých niterných hodnot.
Říká se, že máme své vnitřní dítě přijmout a pečovat o něj. Jenže mně to nikdy nešlo – za dospělou jsem se sice zatím nepovažovala, ale násilně se dotlačit k hravému přístupu k životu mi taky nešlo (vždyť si to i odporuje – tlak/hravost – děsivé jak z Erbenovky – Tu máš kohouta. HREJ SI!… jinak na tě pošlu Polednici).
A jak vidím – existuje ještě jeden přístup, pro mě funkčnější – dospěla jsem k ochotě dospět. Nechat své vnitřní dítě umřít a vstoupit do dospělosti. Přijmout život s jeho dnem. I nocí. Ano, je to takový vnitřní potrat. A ano, je to život i v jeho bolestné přirozenosti – umírá to, co není životaschopné, aby udělalo prostor něčemu plodnějšímu… a ano, možná se v tomto období můžu lidem kolem mě zdát poněkud smutná, a tak to můžou mylně interpretovat, že je něco špatně… ale vidím… že se rodí jiná životní hravost, není tak okázalá, … není hraná. Není dětinská. A mně osobně vyhovuje víc než nějaká taškařice. Prostě někdy, když se dívám kolem sebe i na sebe, nevidím dospělé jedince, ale zamrzlá děcka snažící se od života a druhých pro sebe získat to, co už si dávno dokážeme dát sami…
Opravdu my směřujeme do svobody, nebo jen stačí udělat ve svém životě prostor, aby se v něm svoboda mohla usídlit? Dospělostí člověk neztrácí svou hravost, nadšení, víru a intuici. Dospělost neznamená mít vážný obličej a být uvázán tam, kde naše duše umírá… to není dospělost. To je šílenství! Dospělost je… pro mě oddanost a důvěrný vztah se samotným životem.
Je tolik inspirativních jedinců, od kterých se můžeme učit. V každém z nás dřímá snílek, kterého život baví, protože věří, že vše je možné. Jeho víra a ruce mu odemykaj dveře, které jsou pro jiné zamčené. Dovedete si představit svět, kde by lidé opravdu uvěřili, že mohou něco změnit, že mají tu moc a schopnost… a nemluvím o vzdálené výjimečnosti, mluvím o víře, že mohu být milující spravedlivou matkou/otcem, milující (a milovanou) partnerkou, … že mohu svou práci dělat s nadšením, být přítelem svým kolegům atd., zkrátka že můj každodenní život se může stát mou nejvyšší inspirací, … takto si představuju ráj na Zemi… pojďme být těmi lidmi, těmi snílky, kteří stojí na pevné základně důvěry v život i sebe sama, v lidi kolem i celý svět… Ne, nejsem blázen, jen tomuhle světu pořád ještě dávám naději, protože… my jsme ten svět. A člověk má možnost nechat se strhnout okolním negativismem, nebo… být tou vlnou. Krásný barevný podzim všem!
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na Liveinspirit.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem – obojího si cením a vážím, je to dar za dar. Díky za podporu. anamel.web@gmail.cz
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Milá Anamel,
je nádherné, jak postupně se každý svou jedinečnou cestou dostáváme ke stejnému cíli, k vytvoření Ráje na Zemi.
A že těch, kteří tomu vnitřně věří je stále více, tak ho postupně začínáme vytvářet, jak jeden trefně vyjádřil „stále více lidí přestává chrápat“ a proto lidi začínají vidět věci z jiného úhlu, ne z toho pokřiveného, ale správného.
Přeju hodně krásné a radostné svobody při tvoření Tvého osobního ZEMSKÉHO RÁJE.
Ze srdce Katka
Milá Katko, já osobně se chci vyvarovat posuzování, co je a co není správné a co je a co není pokřivené. Samozřejmě existuje frekvence, která buď plyne, nebo je narušená, nicméně puzzle se taky prodává rozložené, abychom se mohli bavit jeho skládáním. Díky, věřím, že tvořím 🙂 Tobě též
Ahoj Anamel,
zřejmě došlo k neporozumění. Že tvoříš, je evidentní, proto na Tvé inspirativní stránky chodím. Můj komentář se týkal hlavně posledního odstavce a Tvá slova „Ne, nejsem blázen, jen tomuhle světu pořád ještě dávám naději, protože… my jsme ten svět.“ a slova „pokřivený a správný“ jsem směřovala na svět a systém, ve kterém žijeme. Já osobně jsem dala výpověď z výborně placeného místa v jedné státní instituci. Osobně beru podvádění, korupci, zkreslování informací za velmi pokřivené a snažila jsem se protit tomu co bylo z mé pozice možné něco dělat. Bohužel jsem byla sama. A s radostí po roce kvituju, že tento můj názor už není osamocený a i moje okolí už také dává stále více najevo nelibost. Takže pevně věřím, že také nejsem blázen, že věřím v lepší svět a že když se probudí více lidí, jsou schopni změnit kolektivní vědomí a tím i svět k lepšímu.
Měj se krásně.
Katka
Jasný, chápu. Jen jsem se zamyslela. Pokřivenost se projevuje tak, že z bodu A se po cestě do bodu B něco vytratí (peníze, informace, harmonie), takže ano – státní správa je plná pokřiveností :)) Osamocení bojovníci to maj těžký – zvláště pro to, že bojují hlavně se svou vlastní pýchou – teda aspoň u mě to tak určo bylo, hihi… když budu mluvit za sebe – tak teprve, když jsem se vzdala pocitu své výjimečnosti, tak jsem mohla začít vnímat, že je kolem spoustu jiných výjimečných lidí, kteří si přejou změnu, ale jasný – stopro jich je víc a čím dál víc než před pár lety…pro mě je další level – nahradit nelibost důvěrou…