NEDĚJÍ SE MI ŠPATNÉ VĚCI, PROTOŽE JE JAKO ŠPATNÉ UŽ NEINTERPRETUJI.
NEJSEM OBĚŤ, JSEM HRÁČ.
Celý život jsem dostávala míčkem po čumině… čili… normálně po držce. Po každé ráně jsem zůstávala v šoku a nemohla pochopit, jak život a lidé kolem mohou být „tak nespravedliví“ (krutí, zlovolní, nechápaví, necitliví, přecitlivělí, blbí atd. atd.), a říkala jsem si…
ZA CO, BOŽE, ZA CO?
A bůh mlčel a pro jistotu po mě hodil další míček… a další… nejdřív pinpongáče, pak tenisáky a pak rovnou pár medicimbálů… Zřejmě mě chtěl naštvat… čili zdravě nasrat.
Říká se, že oheň zdravého (vědomého) vzteku člověku pomůže dostat se z vyjetých kolejí. Jenže já se vztekala nevědomě – jako oběť… ne jako hráč.
Kdykoli jsem prožívala kousek doslova ukradeného štěstí… uvnitř jsem se třásla strachy a zakrývala si tvář (svou přirozenost) ze strachu před další ránou. Proč? Protože mě uvnitř tížila obrovská vina, že nejsem dokonalá… a tak jsem často „dělala hodnou holčičku“ (považte – abych to monstrum, za které jsem se považovala, nějak vyrovnala) a čekala na ten trest.
Moje tělo pumpovalo adrenalin v podstatě nepřežitě, připraveno k útoku či útěku. Takže aby došlo na chvilku k úlevě, tak jsem si nějaké to drama prostě mermomocí zařídila (prostě jsem provokovala nebo riskovala, dokud to nevyšlo). A vidím, že i ostatní lidi takto fungují běžně.
Ale protože jsem tohle tehdy nevěděla, tak když přišla rána („trest“), přišlo mi to jakési nespravedlivé…
A tak jsem buď zůstala paralyzována (a zatímco na čele jsem měla napsáno „za co, bože, za co“, případní agresoři si se mnou mohli dělat, co chtěli – a já se jim pro nedostatek seberespektu za sebe pak ještě omlouvala, ufff), anebo když se mě někdo snažil pomoci, pohladit, poňuňat – vřískala jsem a škrábala kolem sebe jak polapené divoké kotě.
„FURT NĚCO“ – NAHORU A DOLŮ A TAK POŘÁD DOKOLA
Vlastně jsem se strašně moc bála, že jednoho dne skončím jako pipina, co si nevidí do pusy, nebo tuctovka, o kterou si nikdo ani kolo neopře, nebo že budu krutá a nefér jako někteří lidé kolem.
No, nemusím vám říkat, jak často jsem se při těch držkopádech stávala tím, čím jsem nejvíce opovrhovala. A proč vlastně přicházely pády? Když část sebe odmítneme, ona nám chybí – jako nožička u židle, zákonitě ztrácíme stabilitu.
Někdo by řekl, že tyhle moje dramata (až traumata) byla prokletí, ale dnes vidím, jaké obr štěstí jsem měla, že jsem tyhle své stíny mohla spatřit a integrovat je do sebe.
S KAŽDOU DALŠÍ INTEGRACÍ SE DÍVÁM HLOUBĚJI DO SEBE (A LIDÍ)
Dnes vidím hlouběji i do lidí kolem – respektive konečně důvěřuji tomu, co vnímám. A popravdě? Trochu se většině lidí vyhýbám, trochu dost. Ale už se jich nebojím, už si nezakrývám tvář.
Už se totiž nebojím, co z nich na mě zaútočí… učím se odpalovat 🙂
Ještě donedávna mě to, co tam vidím (v druhých, jako v sobě), strašně znervózňovalo – a je zase znervózňovalo, že TO vidím, a tak jsem se snažila to všelijak zakrývat, omlouvat či ospravedlňovat.
Cítila jsem se v ohrožení a kvůli tomu jsem se chovala nepřirozeně a pod tlakem se dostávala právě do těch situací, kdy na mě mohli „nějakou tu svou/mou špínu vytáhnout“ – zkrátka mě obvinili dříve, než sami mohli být „prozrazeni“.
A já jim vždycky uvěřila, že jsem teda asi horší než oni. Velice úlisná technika :)) Nicméně jsem se vždy stáhla a stejně úlisně jsem si léčila zraněné sebevědomí tím, že jsem se přesvědčovala, že jsem lepší než oni.
Už mám ten mechanismus prokouknutý (ale pořád si myslím, že jsem lepší než oni, jsem totiž „strašný a ješitný monstrum a učím se to akceptovat:))
Aspoň už vím, co mám v takových situacích dělat – jak ten míček odpálit, ne jako útok, ale jako homerun – příště vám povím víc.
V probíhajících konfliktech či životních dramatech není prostor pro sebereflexi – ta přichází až potom. A to, co člověk udělá právě v té fázi „potom“ – může rozhodnout, jaký význam ta událost v jeho životě bude mít.
Většina lidí se obrní názory, jen málo se vydá hledat pravdu.
CO Z TOHO?
Dnes vidím, že díky tomu, jak se laserovým okem dívám do sebe, tak i lidé v mé blízkosti dříve nebo později vždy vyjeví svou pravou podstatu. Ale už vím, že do toho mi nic není, to je jejich bitva. A co já v tom?
a) Mávnu-li nad tím s pochopením rukou, vím, že i já mám tu část (i když obecně nelíbivou) integrovanou a respektuju ji (sebe), jsem za to vděčná, protože znám i její přínosné užití.
Nějakým podivně záhadným a krásným způsobem ze mě dělá mě – a já to miluju… a můj drahý mi to zrcadlí, když mi říká „Miluju tě“ v těch nejabsurdnějších chvílích – právě takových, kdy by mě lidé, co mě v minulosti odmítli, „křižovali“ slovy a soudy za mou nedokonalost. A je jedno jakou zrovna – kdo chce býti psa, hůl si najde….
No, … dneska už by si to nedovolili. Přestože pro ně mám pochopení, spláchla bych je i s jejich hovínky ♥ Říká se tomu asertivita, to jsem nevěděla.
b) Nu a pokud na nelíbivou věc reaguji s opovržením, máme tu skvělý nástroj zvaný sebereflexe 🙂
Dnes už to umím chvíli pochroustat (dovolit si být vzteklá, naštvaná, ublížená, necitlivá, uzavřená a klidně i kravka – protože taková prostě taky někdy jsem (♥) – a pokud mě tak někdo nepřijímá, má na to právo, ale o kazatele já ve svém životě UŽ nestojím… tomu se zas říká – sebehodnota)…
A vždycky když dochroustám, jdu najít vnitřní mír tím, že se podívám do zrcadla, tím spouštím vnitřní proces integrace oné nelíbivé části, která se TAKÉ ukrývá v mém vnitřním nekonečnu. Trvá to někdy dny, jindy týdny a v některých případech i měsíce! plné (mnohdy vtíravých) vnitřních dialogů, obhajování, obviňování, bitvy mezi já 1 a já 2, 3, 4 atd., až se dostatečně unavím či otrávím na to, aby mohlo přijít pochopení a smíření…
Nahlížet tyhle procesy, to je zkrátka moje specialita – proč to považuju za důležité?
Čím více transparentnější se v projevu sebe sama stáváme, tím plněji můžeme naplňovat svou životní misi – protože jedině když jsme sami sebou, můžeme žít svůj šťastný osud.
— viz Online kurz s ebookem a emaily – Vnitřní manipulátoři a inspirátoři
Jakmile si jednou uvědomíme, že si tyto vzorce (a je vlastně jedno, odkud je máme a jakou cestu si volíme k jejich poznání – psychoterapie, ezoterika nebo prostě intuitivní logika) nezpůsobujeme vědomě, ale že jsou pro nás nejlepšími příležitostmi pozvednout svůj vlastní osud z prachu země a ztělesnit jej – pak se stávají problémy v našem životě mnohem snesitelnější.
Asi nikdy nám nebudou vonět po lučním kvítí, pořád jsou to věci k řešení a jako takové se pojí s pocitem nekomfortu, ale s rostoucí vnitřní důstojností (respektu k sobě sama) už je nemusí doprovázet hutné pocity selhání 😉
Dnes mě život opět častuje už zas jen míčky o velikosti max. baseballáku, ale protože moje prožívání a schopnost sestoupit do nitra je o mnoho hlubší, jsem schopná úder tímhle míčkem pocítit, jako kdyby mi na nohu spadla kuželková koule :))
Svoboda? Jednoho dne jsem se rozhlédla kolem a zjistila, že stojím na baseballovém hřišti a v ruce držím baseballovou pálku k odpalu těch zatracených míčků!
Z hlediště to musel být velmi komický pohled… ale co už… Rozhoduje přeci reakce, ne? A já se rozhodla být tou nejvytrvalejší a nejhouževnatější hráčkou. Vždyť i ten baseball jsem jako malá hrávala mooooc ráda.
A co vy?
