Jak zvládnout záchvat úzkosti, vzteku, žárlivosti i citového chladu? Praktický průvodce pro návrat k sobě

Někdo vás vytočí? Najednou vás napadne, že se někomu něco strašného stalo? Váš drahý je na večírku a neozval se, jak slíbil, a rozjede se paranoia? Někdo něco udělá – a vy si připadáte neviditelní, nerespektovaní. Úzkost či vztek zachvátí tělo. Cítíte se ohrožení nebo i dokážete rozdávat rány (mlčenlivou záští, slovy, nebo i fyzicky)…

Spouštěč a reakce. Někdo nebo něco zmáčklo ZASE TO TLAČÍTKO VE VÁS a vy okamžitě ztrácíte vládu nad svými reakcemi. Tváře zrudnou, ruce vyjedou, do hlasu pronikne tón. V tomto článku se dozvíte, že to není jen o tom, jak se rychle uklidnit, ale jak dlouhodobě zvládat stres a úzkost. Tak jdem na to.

PROČ JE DŮLEŽITÉ ZVLÁDAT EMOCE?

Život přináší bouře a vlnobití, je to jeho způsob, jakým nás nutí čelit našim strachům a úzkostem, temným zákoutím naší duše. Buď se tím necháme válcovat, nebo to využijeme ke své osobní evoluci tak, abychom aktivně utvářeli život, jaký si přejeme.

Úzkost nebo vztek jsou přirozenou součástí lidské zkušenosti. Nezvládnuté emoce, ale i naše snaha se jich zbavit netvůrčím způsobem dělá potíž:

• omezuje naše možnosti
• narušuje naši schopnost rozhodovat o vlastním životě
• činí naše vztahy (i se sebou sama) neautentickými

JAK ZVLÁDNOUT NÁHLÝ ZÁCHVAT ÚZKOSTI, ŽÁRLIVOSTI, PANIKY NEBO ZAMRZNUTÍ CITU?

V 16 jsem mívala záchvaty hysterie. Končívala jsem ležící, pláčem a vyhrožováním vyčerpaná na podlaze a v zoufalství prosila rodiče, aby mě vzali k psychiatrovi.

Prahnula jsem po někom, kdo uzná můj vnitřní pocitový svět…

…protože v dospívání jsem toho sama schopná nebyla. Odborníci si sice se mnou  povídali, ale jako „řešení“ mi nacpali antidepresiva.

Dnes vím, že úzkost i deprese jdou překonat i bez léčiv.

Je v pořádku a důležité (!) si říct o pomoc, ale musí to být pomoc citlivá a vhodná. Já za sebe mohu doporučit psychoterapeutku Mgr. Hanu Polákovou. Hledáte-li oporu v náročném období nebo vlastní citlivosti, neváhejte se na ní obrátit.

První pomoc při úzkosti

Když nás záchvat pohltí, je důležité mít po ruce rychlé a účinné nástroje pro zklidnění. Na Googlu najdete plno tipů. Zde je několik mých osvědčených:

1. Uvědomte si, co se děje. Pojmenujte nahlas: „Aha, tohle je úzkost, žárlivost…“
2. Zaměřte se na dech. Zpomalte a prohlubte dýchání břichem.
3. Při vydechování pomáhá i vydávat zvuk – ššš, chhhhh…
4. Zapojte smysly, napijte se, mačkejte, dívejte na detaily kolem, přivoňte si.
5. Připomeňte si, že je to přechodný stav a že to zvládnete.

Dlouhodobá práce s úzkostí

Prosté uvědomění dokáže zmírnit intenzitu prožitku a navrátit nás do přítomnosti, ale dlouhodobě nestačí. Jak říká Gabor Maté: „Nejde o to se úzkosti zbavit, ale naučit se s ní zacházet s laskavostí a porozuměním.“

Tak se stáváte emočně zralejšími, líp své emoce prožíváte i vyjadřujete (to, že vám tu a tam citově zamrzlý člověk i pak řekne, že to přeháníte, to vás trápit nemusí).

1. Rozpoznejte mentalitu oběti

V mém příběhu se stalo to, že jsem pod prášky citově zamrzla, nevyrovnala se s traumaty (což narušilo dalších 15 let mého života). Obalila jsem se hrubostí, skrývanou záští a apatií (a tukem navíc). A předně mentalitou oběti.

Žila jsem sice antidepresivně, konečně si připadala normální – zvladatelná. Ale když se mi něco nedařilo, nebyla to moje chyba. Když jsem na někoho vyjela, „neměl mi provokovat“ a podobně.

To děláme my lidé běžně, ale potlačení není řešení. Naše vnitřní já je transparentní a vidí věci, jak jsou. Tímto já jsme viděni, cítíme to v sobě.

A při vnitřní neupřímnosti je výsledkem permanentní pocit viny.

Nabublaný do té míry, že cítíme vinu nejen za své omyly a nedostatky (i ty skryté), ale za situace našich bližních, které nejsou v našich rukách, i za všecky strasti světa. Vina nás zžírá vnitřně a my o ní nevíme (ať na spouštěče reagujem úzkostí, nebo vztekem).

2. Naberte odvahu k sebeupřímnosti a odpovědnosti

Jak souvisí vina se záchvaty vzteku a úzkosti? „Potrefená husa se vždycky ozve.“

Naše vinou zatížené já se prostě lekne, že naše nedokonalost vyjde na povrch, začne panikařit, reagovat útěkem (úzkostí) / útokem (vztekem) – dokonce i když se ho situace vlastně ani netýká. Až když nereagujem, vidíme, co je za emocemi.

Musíte sebe-upřímnost začít chtít, vidět v ní benefity, ne ohrožení.

Když jsem po 6 letech antidepresiv nabrala dost odvahy a motivace, prášky jsem vysadila (prošla si několikaměsíční vyrovnávací schizofrenií, kdy jsem se musela s potlačeným srovnat, prostě integrovat do svýho prožívání, charakteru, bytosti to, co jsem v šestnácti odložila).

A začala jsem emočně dozrávat, respektive hledat cesty, jak převzít zodpovědnost za to, jak žiju a jak se chovám – a i jak reaguji na spouštěče, když se cítím nemilovaná, nerespektovaná nebo ublíženě…

Je to 10 let, co žiju s vnitřním klidem. Vyvinula jsem si plno technik. Tvůrčí cesty, jak vnitřní i vnější tlaky přetavit ve zlato osobní evoluce, si vyvíjim a předávám dál dodnes.

3. Začněte dobrovolně dospívat – pracujte s vnitřním kritickým hlasem

Přiznejme si to, svět je plný dospělých nedospělých, kteří jsou sami sobě paradoxně ještě horšími rodiči, než jaké měli v dětství. A když mě něčí nezralost provokuje, vím, že se právě dívám do zrcadla buď na sebe, nebo na druhou osu protipólu : )

Takže vědomějc vnímám, když se já sama občas zachovám taky nezrale. Je to jako lehká energetická facka, ale stojí to za to.

Už to prostě před sebou neschovam. Většině lidí moje nedostatky zůstanou skrytý, protože nemaj tu úroveň rozlišení, ale já vim – a díky vnitřní transparentnosti rostu.

Dospělost je dovednost. Vnitřní kritik je nejen jedním z motorů úzkostných a depresivních stavů, ale blokuje odpovědnost.

Dáváte si najevo, že jste jako bezmocné děti, které potřebují, aby ti kolem *něco* udělali, protože vy na to nemáte.

Připomeňte si, že na to máte.

Možná ne v tu chvíli, ale za 5 minut, za hodinu, zítra, až se vyspíte – vstanete a zkusíte to znovu. Zkuste svému kriticismu oponovat pravdivějším výrokem (Jsi nemožný > Chybovat je nutný pro zlepšování, budu trénovat). Ze začátku to může působit uměle, ale časem se laskavější hlas stává silnějším a přirozenějším.

Jde o přetrénovávání reakce.

Vztek nebo úzkost tedy nezmizí, jen neovládaj tolik naše chování a rozhodování o vlastním životě, nenadělaj tolik bolesti a chaosu.

Naučila jsem se uznávat svůj vnitřní svět, aniž bych svým emocím nechtěně podlehla a pak je používala jako zástěrku či výmluvu za to, že se chovam jak kráva nebo děcko.

Jak jsem se to naučila? O metodě semaforu jsem psala (a ebook si stáhlo 500 lidí, takže v tom nebudeme úplně jediní : )

Něco jinýho je, podlehnout emocím chtěně a řízeně, ale o tom jindy. Vinu nebo nedostatečnost už necítím. Sebeupřímnost (vím, jak reaguji a proč) takovou emoci rozpouští. A pokud se cítím někdy bez sebevědomí, vím, že stačí danou situaci praktikovat a praktikovat… a zlepšit se v ní. Žádné další kličky-vytáčky.

4. Rozpoznejte, kdo ve vás nechce

Asi nikdo nesetrvává v nepříjemných stavech dobrovolně. Nicméně… musíte chtít na všech úrovních sebe sama, i té podvědomé.

• Musí chtít váš rozum (přestože logika říká, že znatelným stavem utrpení získáte pozornost a výhody, které chcete a jinak si o ně říct zatim neumíte).
• I vaše srdce (přestože je zrovna uzavřené a chrání se jakoby před další bolestí).
• Musí chtít i ta malá trucovitá holčička / chlapec ve vás (přestože je snazší podlehnout svým emocím, než za své chování převzít zodpovědnost).

Je nezbytné dál a dál ubírat situace, kde obviňujeme své okolí, používáme výmluvy, obhajoby či omluvy, aniž bychom něco změnili, propadáme sebelítosti… Tím vším se chráníme před zodpovědností. Tím vším si bráníme cítit se svobodní.

5. Trénujte a posilujte vnitřní sílu dlouhodobě

Potřebujete-li máknout na své vnitřní odolnosti, rezilienci, mrkněte na moje tipy, inspirované léty života v Dánsku: Mé severské tipy, jak v zimě a krizi nepřijít o vnitřní sílu.

KDY SE DO RE-AKCÍ DOSTÁVÁME ČASTĚJI A JAK TY STAVY TEDY MINIMALIZOVAT?

Každý vztah či každá životní oblast (práce, domov, finance…) mají svůj „kyblíček jistot“ a „kyblíček vývoje“.

Když se začnem nořit do kyblíčku vývoje přes konflikt či drama, aniž bychom měli naplněný kyblíček jistot a důvěry, naruší to stabilitu naší a taky daného vztahu nebo životní oblasti natolik, že místo aby nás to posunulo, oslabuje nás to – krizí projdem jen taktak, poškrábaní a pošramocení. A zbytečně dlouho se musíme zotavovat.

Zotavení si většinou ani nedopřejeme, a šup do další krize.

Nepochybně i tak se to dá dělat. Sama jsem to praktikovala celý léta, přináší to hrubý vývoj – je to jako zrýpání zahrádky. A je to ok, dokud se nerozhodnem, že už se nechceme podrývat a chcem zasévat.

Když se dodrží tenhle postup, přijdou i plody : ) To vám zaručuju.

Abych odpověděla otázku v názvu kapitoly – do reakcí a spouštěčů se dostáváme nejčastěji, když máme nějaký kyblíček jistot prázdný.

Jak ty stavy minimalizovat? To je individuální. Musíte vypozorovat, co k nim vede – jaké situace se stávají, jaké symptomy se vám dějí (supr je k tomu Náladovník) – a pak to zachytit a změnit směr.

Jak vznikají stavy úzkosti a vzteku?

Abychom mohli se záchvaty silných emocí, pracovat účinně, je důležitý porozumět i tomu, jak vznikaj. Vše začíná v našem těle. Když se ocitnem v situaci, kterou vyhodnotíme jako ohrožující (ať už reálně, nebo jen v naší mysli):

Spustí se kaskáda fyziologických reakcí

• Nadledvinky začnou pumpovat stresové hormony jako adrenalin a kortizol
• Srdce zrychluje, krevní tlak stoupá, dech se změlňuje
• Svaly se napínají, připravují k akci (útoku nebo útěku)
• Trávení a další „postradatelné“ tělesné funkce se utlumují

Mozek ve stresu také nefunguje

Utlumuje se i naše schopnost myslet zdravým rozumem, rozhodovat se a učit se nebo si vzpomínat na už naučené. Nemáme tedy k dispozici nic z toho, co jsme osobním rozvojem získali, proto spouštíme automatické vzorce myšlení a chování.

V historii člověka nám stresová reakce pomáhala přežít, ale v džungli zvané společnost nám už přínosem není. Je to, jako by siréna houkala pořád – zkuste si v takových podmínkách žít v klidu a pohodě. Nemožné.

Uvědomte si reálnou závažnost ohrožení (co nejhoršího se může stát). Jakmile je vaše tělo ve stresu, trvá řadu minut, než se uklidní. Reagujte až poté.

Každodenní já může být oporou „krizovému“

Každodenní já je to, které má oproti vaší krizové verzi k dispozici všechny funkce – zdravý rozum, schopnost vybavovat si naučené, rozhodovat, jak zareaguji.

Je potřeba v záchvatu výše zmíněných stavů zachytit záchvěv bdělosti „aha, už to zas dělám“ – a spojit se znovu se svým každodenním já – ne tím krizovým.

K tomu ovšem potřebujete své každodenní já znát dobře a přiznaně! Zkrotit tu divokou emoční vlnu není tak jednoduché, když se na vás valí a vy se nemáte čeho chytit.

Někoho vnitřní atak paralyzuje do nehybnosti, jiného vyburcuje až k nepříčetnostem působícím bolest a chaos (a pak existuje milion poloh mezi těmito póly).

Mírnost se dá naučit…

Se mnou ji můžete trénovat v mém tříměsíčním online kurzu, ve kterém se zpřátelíte sami se sebou natolik, že vás nic až tak nerozhodí.

>> Proměnit vnitřní manipulátory v inspirátory

CO PŘESNĚ SE DĚJE V ZÁCHVATU EMOCÍ (PRO ČTENÁŘE GENOVÝCH KLÍČŮ PŘI STÍNOVÉ REAKCI)?

1. Reagujeme na pocit nedostatečnosti

Něco spustilo náš hluboký komplex méněcennosti. A my jsme naučení hledat příčinu této úzkosti venku. A s tou se jakoby chcem vypořádat.

Jenže v 80-98 % se žádné nebezpečí venku nekoná (a v těch 2 až 20 % si zas naopak musíte věřit a konat rychle instinktivně ku své ochraně).

Ta procentuální míra záleží i na míře vašich sebedestruktivních tendencí – například záchvat žárlivosti je oprávněnější ve vztahu s chronickým podvodníkem, kdežto v oddaném vztahu spřízněných duší jde spíš o stín minulosti, našeptávající nám, že „co se už stalo, musí se stát znovu, chraň se!!„.

Říkejme tomu paranoia zlomené duše, která může pocházet i z dřívějších generací.

Občas i emočně zdravého člověka přepadne atak pochyb a strachu. Jsme lidé a i po dvaceti letech práce na sobě tyhle okamžiky můžou nastat. Nicméně opakovaná a dlouhodobá úzkost nebo nezvládání emocí je už příznakem vnitřní nejistoty o sobě samém.

Měřítkem naší zralosti tedy není, jestli do takových stavů propadáme, ale jak rychle jsme schopni se znovu stabilizovat.

2. Vidíme tunelově, zúženě

Celá naše psychika se stáhne kolem vykonstruovaného problému či možné hrozby…“on mi určitě zase lhal“ … „po tomhle mě určitě z práce vyhodí“ … „jak se může můj otec/babička/syn… takhle chovat, vůbec mě nerespektuje“ a tak dále.

Ztrácíme nadhled – dostáváme se do tunelového vidění, kde nic jiného než daná záležitost neexistuje a tím grandiózně pochopitelně naroste.

I když se snažíme se rozptýlit, nemyslet na to, tak mysl i emoce se neustále stahují zpátky k problému, ať už k vykonstruovanému, nebo reálnému, a krouží kolem NEBO se snaží naopak jakkoli utéct a popřít a problém zůstane „řešen“ jenom v podvědomí, kde hnije a otravuje náš život neviditelnými cestami ještě léta po epizodě.

V dlouhodobém stavu může tunelové vidění a popření přivodit i životní krizi nebo stagnaci – protože nám chybí kvalitní pozornost k našemu životu a pro krátkodobé rozptylování zanedbáváme to opravdu důležité.

CO PRAKTICKY POMŮŽE ZMĚNIT EMOČNÍ VLNU VE ZVLADATELNOU VLNKU?

Nehrát si na supermana a dopřát svým slabším částem osobnosti mateřský aspekt. Dopřát si i otcovský aspekt. Následující kvality nemusí být nutně spojeny s ženami a muži, matkami a otci, ale princip zůstává stejný.

Co je klíčem k vystoupení ze zacyklení?

Správné načasování. Rovnováha ve vnitřních energiích.

Být sobě nejlepší matkou a přítelkyní

Láska, péče – pomůže laskavá sebepromluva, přiznat svému pocitu/strachu/zranění právo na existenci (jsi tu, cítíš se takto, vnímám tě), péče o tělo (Janinko, už jsi obědvala – Ne? – Pojď si něco sníst, to ti udělá dobře – nemyslím tím „zažírat své problémy“, ale v krizi často přecházíme do krizového režimu a opomíjíme úplně ty základní potřeby).

Taky se dovyspěte, to je základ. Ztlumte vše, co dráždí vaše smysly.

Být sobě nejlepším otcem a ochráncem

Stabilita a ochrana, vůle, hranice – pomůže tvořivá práce, pokračovat v běžném režimu, plánovat, realizovat – mateřský aspekt mně nechá doma pod peřinou, jíst zmrzlinu měchačkou a sledovat romantické filmy, ale ten otcovský v pravý čas bodře zahlaholí – hale, už dost té sebelítosti, já vím, že to dokážeš, tak pojď, je na čase se vrátit do „normálu“…

A jestli jste už nějaký ten rok na svém životě reálně makali – tak ten „normál“ není nic děsivého, je to skvělá věc. Je to váš život a vy ho většinu dní přece máte rádi… a na tom nic nezmění dočasná krize nebo pár dní depky.

A to je ta změna. Že vrátit se do normálu není frustrující, ale uspokojující. Protože jsme si ten svůj každodenní normál vypiplali k obrazu oblíbenému.

CO ZNAMENÁ ZNOVU SE UKOTVIT V KAŽDODENNÍ REALITĚ?

Musíme doslova znovu roztáhnout svou mysl a donutit ji vidět celý obraz života, nejen ten tunel.

Žijeme v cyklech, které se opakují. Někdy se propojíme s bolestí, která se odehrála před lety, a přestože intenzita nezapadá do kulis reality našeho dnešního života – úzkost nebo jiná emoce se znovu projeví, často se silou podobnou jako tehdy, když jsme skutečně byli zrazeni, odmítnuti, zostuzeni a podobně (nebo naše praprapramáti).

Přichází to náhle a bez varování. V mžiku prožíváme realitu, která se neděje.

Co se týče mě, dneska už se z tohohle zatemnění ve většině případů dokážu vyvést sama. Dřív mi pomáhal trpělivě můj drahý, poznal to na mě, že jsem ztracená v čase, chápal moje bolesti, protože jsem s ním svou historii sdílela, ale předně – já jsem se musela otevřít, převzít za sebe a svoje zahlcující pocity zodpovědnost a naučit se o nich mluvit neobviňujícím tónem.

On to vycítil jako větší svobodu, díky který začal být vstřícnější.

Jindy když ani můj drahý, ani já nemáme zrovna svou stabilitu – naše stíny se setkaj a projdou zas náš destruktivní vzorec, kdy si pinkáme míček našich osobních traumat jak v ping pongu, dokud se oba nevyčerpáme a … nevrátíme se do každodennosti.

„Co dnes uvaříme k večeři, zlato?“

Až teprve potom to můžeme zkoumat, co nám to vyplulo za hluboký nepřiznaný pocit, a učit se z toho – buď spolu, nebo každý sám v sobě.

Mluvím tu o partnerství, ale každodennost jde aplikovat na kohokoliv – matku, syna, kamarádku…

Díky bdělosti a sebevědomí si uvědomuju, že ve chvíli hádky nejsem v kontaktu s člověkem jako takovým, ale s nějakou jeho bolavou částí, která má potřebu něco sdělit.

Je pak snazší nereagovat ublíženě a v rychlých závěrech, když slyšíte nebo říkáte například „nechci s tebou být“ – jakmile si uvědomujete, že je to třeba pravda jen teď a že jen 2 % osobnosti to tak opravdu myslí – promlouvá nenaplněná potřeba, která je nešťastná a potřebuje ve vztahu něco změnit. Ale NENÍ to reálná touha ukončit vztah.

Je to bolavé? Ano. Ale místo toho aby se člověk začal bránit a obhajovat, řekne si – aha, a co je na tom pravdy? Co mohu udělat pro změnu, aby se můj drahý cítil se mnou lépe? Je to v mých silách, nebo si to musí pořešit sám?

Vše se líp řeší v každodenním vědomí, které je na 98 % plný vzájemný úcty a lásky. Jak se tedy efektivně vrátit do bdělého každodenního vědomí? Dál sdílím pár příkladů z mého světa. Ale obecně si to musí každý vyvinout sám.

Najít způsoby, jak si doplnit ty svoje kyblíčky sebehodnoty a vstřícnosti. Jednak sám za sebe. Jednak ve vztahu.

Jací jste obvykle? Kde a jak žijete? Co děláte? V čem jste dobří? Jak a s kým rádi trávíte čas? A kdo s vámi? Sebevědomí se rodí z dobré znalosti sebe sama (k tomu máme celý díl v online kurzu, ten díl jsem nazvala mapa sebelásky).

Sám za sebe – příklady

– jít dělat to, při čem se cítíte jistí (znovu se spojit se svou sebejistotou, jejíž nedostatek spustil epizodu/krizi)

– humor, jakákoliv forma smíchu (co vás zaručeně rozesměje?), i kdyby to byly koťátka na Youtube

– tanec, pohyb, vyběhat ty emoce – co pomáhá vám?

– hovor nebo inspirace někým, kdo podobnou situaci zvládl (a je vám podobný – takže je pro vás zlepšení představitelný)

– určitě nedoporučuju probírat danou věc s někým, kdo není schopnej tomu porozumět a bude vás soudit

– příroda – pozorovat ptáky, detaily květin, zkrátka spojit se s životem, který vás přesahuje

K tomu, abyste byli ve svých očích skvělým a tím pádem na sebe hrdým člověkem, nepotřebujete skvělé podmínky nebo skvělé lidi, jen excelovat ve schopnosti být sám sebou.

Ve vztahu – příklady

– jeden hodí lanko druhému, po němž oba mohou vyšplhat z konfliktu zpátky do vstřícnosti (u nás to je třeba otázka týkající se praktických věcí řečená mírným tónem – tón je velmi důležitý, například Nevím, co dneska uvařit, co by sis dal? / Freya říkala, že příští týden bude festival světel.)

Nečekejte, až to udělá partner, udělejte to vy. A když to udělá partner, můžete-li, tak netrucujte a sklouzněte se spolu s ním do vaší běžné láskyplné reality. Věřte mi, že si o problémech popovídáte mnohem líp než v energii ublíženosti.

– doplňte si kyblíček něžností, důvěry a jistoty (strávit spolu hezké chvilky, povídat si o tématech, o kterých si rádi povídáte – ale ne těch, kde se dostáváte do konfliktu nebo kde řešíte jen denní provoz, myslím těch tvořivých)

– uvědomte si, že osobní misí toho druhého není zruinovat vás, rozcupovat na kousky, přestaňte ho tedy ve chvíli konfliktu považovat za nepřítele a znovu se napojte na přátelství a vřelost, která mezi vámi normálně panuje (pokud nepanuje, tak to je na zamyšlenou)

Mně dřív pomáhalo i číst si naši běžnou denní konverzaci ve zprávách, díky tomu jsem si vždycky rozvzpomněla, jak se vzájemně ctíme a podporujem – a šup – byla jsem z paranoii venku. Můžete si udělat i takový deník.

A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ – NAUČTE SE NEREAGOVAT POD TLAKEM

Co dělá zahradník, když je bouřka? Rychle poklidí náčiní a bouřku přečká někde pohodlně. A pak poopraví, co je třeba. Emoční epizody jsou jako vrtošivé počasí. Nic víc.

Jestli se chcete rozejít, podat výpověď, přestat se s někým kamarádit, tak ok, ale udělejte to s bdělou hlavou a jakžtakž klidným nitrem, ne s tím nutkavým tlakem na hrudi. Jestli chcete volat šéfovi, aby se vám omluvil, ok, ale nejdřív se ustabilněte a volejte, až pomine to hučení v uších z toho, jak vám pumpuje adrenalin v krvi…

Někdy to jinak neumíme, ale určitě se to naučit můžeme ; )

Dokud to „musíte“ udělat, nedělejte to. Nejdřív se vraťte do každodennosti.

Věřte mi – to vnitřní uspokojení, že jste něco zvládli se vztyčenou hlavou a vnitřním klidem – to za to stojí.

Držím vám pěsti! A nezapomeňte – praktikovat, praktikovat, praktikovat : )

(původní verze článku vznikla 20. 2. 2019)

Zdroje a další čtení

RUDD, Richard. Genové klíče. Markéta Doubravská, 2024.

PRAŠKO, Ján. Jak zvládat úzkost a strach. Grada, 2012.

SIEGEL, Judith. Emoce pod kontrolou. Grada, 2016.

POLÁKOVÁ, Hana. Lehkost mého bytí. 2022.

Nejčastější otázky