Vždycky jsem četla spoustu knih, účastnila se kurzů, dychtila po životní moudrosti. Když se ale nic navenek neměnilo, začala jsem je spíš využívat jako prokrastinaci, závislost. Prostě to byl způsob, jak zůstat ve své komfortní zóně a dělat jako spoustu lidí v rozvoji jen malé kosmetické úpravy tak nějak na oko, aniž bych podstoupila nezbytnou transformaci.

Přesto jsem měla pocit, že na sobě usilovně pracuju, že si zasloužím víc. A opravdu jsem se tomu věnovala daleko více než lidé kolem mě, a tak mi přišlo nespravedlivé, že se jim daří líp. Dnes vím, že u mnohých to byla iluze. Jen se přizpůsobili. A to já jsem nikdy neuměla. Svou osobní cestu ke štěstí jsem si vydláždila potem a slzami.

To mi umožňuje dnes vést lidi k daleko snazší cestě. Cestě radosti a úžasu, v té dospělé zralé verzi. Cestou lehkosti a vášně, cestou svobodné odpovědnosti. Povedu tě vytvořit si vlastní cestu, namísto kopie cizích snů. Povedu tě k „mohu a naučím se“ namísto „musím a nedokážu“.

Většina lidí zůstává tam, kde byli odjakživa. I když na jiných místech s jinými lidmi. Jen zlomek lidí zvládne převzít odpovědnost. Štěstí, úspěch i láska, i když jsou tu pro každého, jsou výsledkem píle a vytrvalosti a zároveň hluboké pokory a odevzdání. Kdo to přijme a přestane hledat zkratky, toho život zahrne báječnými dary.

Dnes když čtu znovu stejné knihy, vidím, že mi trvalo poctivých 10 let, než jsem ty věci, co se tam dokola opakovaly, pochopila i srdcem a hlavně začala praktikovat v  každodenním životě. O tom je pro mě moderní filozofie – ujasnit si životní hodnoty a setsakra se snažit je žít, se všemi omyly a nedostatky, ale pořád s krásným nenásilným úsilím.

A to pak když vidím rozsah toho moudra, které se mi podařilo díky všem krizím a traumatům v životě integrovat, přijde mi jedna dekáda života vlastně jako dost velká rychlost. Kdybych tehdy věděla, že budu žít tak krásně a šťastně, jak mi o tom vyprávěli moji oblíbení autoři motivační a duchovní literatury, asi bych své zrání prožila daleko klidněji.

A tak mě samotnou pak těší zprávy typu: „Já jsem ti nevěřil, že je to možný, ale je!“

Pokud ti tedy chybí PRAKTICKÉ spojení se sebou sama, možná ti pomůže jako mě zapomenout na nic neříkající fráze z knih, vzít pomyslnou lopatu a trochu se umazat vnitřní rekonstrukcí. Ukážu ti prakticky, že vše, co potřebuješ k objevení zdroje lásky, prosperity i svého tvůrčího nadání, jsi TY! Ve své nádheře, podivnosti, unikátnosti.

Možná SI nevěříš, nebo nechceš, protože nevíš, CO ti to může přinést, ale garantuju ti, že vnitřní cesta se vyplácí. Budu ti průvodcem na cestě, jíž jsem sama prošla a jíž si každý musí projít sám! Na rozdíl ode mě nemusíš klopýtat a bloudit.