Deník synchronicit – kamality Jane

Už ráno jsem věděla, že ten den bude časově napjatý. Ovšem po ránu já mám vždycky na všechno dost času – aspoň si to myslím do té doby, než se podívám na mobil a zjistím, kolik je – v bytě hodiny nemám. Výrazně mi to snížilo podvědomou hladinu stresu, zvláště hodiny v kuchyni jsou peklo. Když jsem je tehdy sundala, ještě dlouho jsem během jídla podvědomě mnohokrát denně zírala na prázdné místo na zdi, kde místo hodin nyní visel obrázek připomínající mi, že život je pohodička, s textem „Na vše mám dostatek času.“ Jenže tohle ráno bylo trochu zatěžko tomu věřit. Nacpala jsem do sebe v klusu pár kousků ovoce, posbírala po bytě krabice na odpolední bedýnkový rozvoz a ověnčená taškami jsem si to štrádovala k autu. Navrch krabic jsem si položila kafe, ve vymytém papírovém kelímku s plastovým víčkem, ve kterém jsem si koupila kafe, když jsem řídila dlouhou cestu z Mnichova. Někdy jsem fakt eko-ucho, ale co už, to jsou prostě mé hodnoty. Termoska na kafe by byla fajn, pomyslela jsem si. Dostala jsem jí o týden později k svátku, vesmír se na to už asi nemohl dívat 🙂

Štráduju si to k autu, přes krabice v náručí nevím, kam šlapu, ale za to zcela zřetelně vidím kostelní hodiny hlásající, že za 5 minut mám být v práci. Ne, že by se něco stalo, kdybych krámek otevřela o 2 minuty později, ale já jsem prostě principiálně poslušná a takovéhle situace (a že se do nich dostávám na můj vkus příliš často) mi způsobuje stres, neboť to odporuje mým vnitřním principům – a protože ty principy netoužím nijak měnit, snažím se pracovat na svých slabých stránkách typu „chodím všude o 3 minuty později“. Můj vnitřní autista z toho šílí. Každopádně dřív to bylo minut třicet, takže se mohu chlapácky poplácat po rameni. Dobrá práce, Ančo.

Tedy klasická stresová situace. Jednou rukou otevřu zadní dveře auta, očima stále na kostelní věži (jakoby to něčemu pomohlo) rozhodím ruce a krabice přistanou na zadní sedačce. Pozorný čtenář již tuší…

Dnes není den, kdy by bylo vhodné přijít o svůj ranní kávový rituál, dnes ne. Vesmír to ví. Oči mi putují z věže na mou hruď, kde na řetízku k přívěšku vážky přibyla nová ozdoba. Na křídlech vážky totiž visí můj kelímek s kávou!

Dokud jsem pila rozpustné kafe z řetězců, věčně jsem si ho někde vylévala. Beru to jako oficiální schválení vyšších sfér, že tuhle bio fairtrade zrnkovou kávu prostě můžu :))

Otevírám v 10:00, všichni andělé jsou dneska při mě, můj vnitřní autista si odškrtne položku jako splněnou a celkově se ve mne rozlije pocit, že mám svůj svět pod kontrolou.

O šest hodin později sedám do auta a jedu vyzvednout do nedalekého města na farmářský trh zeleninu, kterou pak rozvezu u nás ve městě. Takový můj amatérský bedýnkový rozvoz, baví mě to. Cestou se chci zastavit pro pár věcí, co u nás neseženu. Tlačí mě čas, za chvilku trhy končí. Mám nakoupeno, sednu do auta a vyjíždím z parkoviště. Někdo troubí, rozhlížím se kolem, jestli na mě někdo nemává, že jedu třeba v protisměru nebo něco podobného. Nic. Směřuju si to pomalou jízdou k výjezdu z parkoviště. V tom mi do cesty skočí chlap. Hlavou mi prolétne myšlenka, že to troubení asi přeci jen bylo na mě. „Slečno, máte na střeše peněženku.“ Tak to bychom měli, v té peněžence byly skoro čtyři tisíce na zaplacení biozeleniny. S výrazem naprosto nechápajícího idiota poděkuju svému zachránci a ještě chvíli nevěřícně kroutím hlavou a děkuju všem andělům za tu jejich dnešní šichtu.

Autor článku: Jana Mráčková, Anamel

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://www.liveinspirit.cz.
Děkuji za příspěvky na rozvoj webu

• Platby z ČR: 2100410460/2010
• Platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330