Je to už delší chvíli od mého posledního příspěvku zde na webu. Důvod je prostý, psala jsem jinde. A to hodně! Za poslední čtyři měsíce jsem napsala asi 300 stran textu, takže jsem se „vzmohla“ akorát na krátké komentáře ze svého života na svém FB profilu, kam jste v případě zájmu srdečně zváni 🙂
Na konci roku 2016 jsem si dala závazek – konečně zkusím to, čeho jsem se bála a co bylo zároveň mým největším snem už od mala. Živit se psaním… A světe div se… příležitosti si mě našly samy, jedna po druhé… až jich bylo tolik, že poslední čtvrtina roku byla náročnější, než jsem byla připravená.
Ale už jsem zpět, plná prožitků a poznatků, které budu postupně sdílet…
Navážu polehounku… Nedávno jsem dělala rozhovor pro nový online projekt Happyence. Tématem bylo štěstí, a tak se s vámi podělím o některé úryvky.
ROZHOVOR O ŠTĚSTÍ, SMYSLU ŽIVOTA A SPOKOJENOSTI
Celý rozhovor najdete na
Nevěděla jsem, že jsem „šťastná“ jen na povrchu a že 90 % mě uvnitř trpí nevyřešenými bolestmi. Svým způsobem mi to ale pomohlo přežít v prostředí, kde lidé své emoce také moc nevnímali. Jenže moje emoce nebyly tak snadno zkrotitelné a probublávaly napovrch. V pubertě jsem začala mít hysterické záchvaty a sebevražedné myšlenky.Přemýšlela jsem už jen logicky. A smrt mi vyšla jako jediné východisko. … Věděla jsem, že to bude trvat týdny, možná měsíce… ale byla jsem odhodlaná. Odhodlaná zemřít.…zamilovala jsem si příběhy lidí, kteří za komunismu dělali, co mohli, aby si udrželi aspoň špetku svobody, naděje a osobní integrity. Zdi padly, ale ty hranice v nás zůstaly, takže kromě toho, že můžeme neomezeně nakupovat, studovat, cestovat, psát, zpívat a pracovat, některé věci ještě pořád čekají na změnu.
To, co pro ostatní byla třeba otravná moucha, pro mě byl komplex pozemských, psychologických a vesmírných vlivů, metafor a archetypů. Ale tehdy mi nic z toho nedávalo smysl, myslela jsem si prostě jen, že jsem divná a poněkud přecitlivělá. Měla jsem často deprese a z nich jsem hledala cestu.
Tím, že ze mě odpadly pochyby, jsem konečně mohla přestat hledat a začít být úplně obyčejnou holkou, která to kouzlo života může objevovat.
Líbí se mi citát: „Nehledej sama sebe, buď sama sebou.“ A takhle vnímám i štěstí – nehledám štěstí, jsem šťastná. A úspěch, selhání, smutek, tragédie či láska tohle štěstí mohou pozměnit jen do určité míry.
Pocit štěstí podle mě stojí na vědomí vlastní hodnoty.
Otázka smyslu života existuje jen do té doby, dokud to v sobě necítíš. S pocitem naplnění mizí potřeba to pojmenovat. A naplnění přichází, když člověk přestane dělat tolik kompromisů a je sám sebou (čili ztělesňuje své niterné hodnoty, a to i tehdy je-li pod tlakem) a je plně přítomný – v každém okamžiku, ať už myje nádobí, hádá se s partnerem nebo dělá svou vysněnou práci.
Můj život mě totiž naučil, že co je správné dnes, může být zítra úplně blbě. Mým nejlepším rádcem jsou moje pocity a občas nechám poradní hlas i svému zdravému rozumu. Cokoli potřebuju vědět, ke mně přichází samo a v pravý čas.
Štěstí není věčně dobrá nálada!
To, co chci, se mění s tím, jak po té cestě jdu… a tak nemá smysl se snažit to nějak vymyslet … Ty překážky jsou úžasné v tom, že díky nim rosteme a s nimi i naše vize.
Našla jsem už mnoho podob štěstí, ale dnes vím, že všechny jsou vlny jednoho jediného oceánu – štěstí je integrita. Je to vědomý život, ve kterém se minutu za minutou, vteřinu za vteřinou učím uvádět v soulad svá slova, činy i každodenní život s mými nejniternějšími hodnotami, s rytmem svého srdce. To ale znamená, že zároveň dokážu vlídně akceptovat, že ne vždy se to daří. Nejsem svatá, jsem jen žena 🙂
Už netoužím po té nejlepší a nejsprávnější cestě, stačí mi ta moje.
Mrkněte na celý rozhovor s Janou Mráčkovou nebo si vyplňte dotazník o štěstí na Happyence.
