[spacer height=“10px“]
Cizí, jiné než my, jiné než „správné“ je špatné, je nebezpečné. To nám vštěpovali lidé i životní situace. Jsou na to dvě reakce – xenofobní stažení, nebo bezhlavá přitažlivost. To jsou extrémy a pak různé stupně mezi.
Můj tatínek (člověk gaučového typu) patří spíše do prvního případu, maminka druhého (dobrodruh). To vysvětluje mnohé v mém životě : ) Díky nim asi mám pochopení pro nejrůznější kombinace „neslučitelných“ elementů a toho, co z nich vzniká.
Ve vesmíru nejsou neslučitelné věci, jen elementy, jež potřebují více času k sjednocení.
Příklady netradičních propojení… Lesbička dostane na starost řízení mužského kolektivu, holka s nálepkou „šprtka“ založí startup netradiční seznamky a stane se miliardářkou. Kluk s pětkami z matiky přednáší o ekonomii. Máma živí rodinu a otec se stará o děti…
Sociální realita je dnes tak rozmanitá, že narážíme na situace, na něž dřívějším generacím byly dány jasné návody (čti: sociální imperativy neboli příkazy). To je matoucí. A skvělé! Ale hlavně matoucí : )
Rozvinu podrobněji trochu extrémní příklad, aby bylo snáze pochopitelné, jakými procesy si prochází do určité míry každý z nás. S čím vším se musí vyrovnávat v sobě i navenek žena vychovávaná xenofobním otcem v duchu patriotismu, když se zamiluje do Afričana, poloilegálního přistěhovalce s černou pletí?
[spacer height=“10px“]
Snadno se řekne, že láska překonává tyto škatulky
[spacer height=“10px“]
Jistě, mohla by. Taky jsem byla před lety tak nadutá, že jsem si myslela, že multikulturní vztah nebo jakýkoliv vztah plný protikladů, který nevydrží, selhal. Jestli po něm následuje vztah plný lásky, tak neselhal, dokonale splnil svůj účel – otevřít vás jako člověka.
K trvalému svazku, kde ty rozdíly přetrvávají, musí ta láska musí být ukrutně silná! Tak moc, že už to asi ani není láska, ale normálně smrt.
A s některými lidmi to jde a s některými je ta propast prostě prozatím příliš velká a vzájemná láska příliš malá. Tam, kde je ten lepší poměr, tam se dějí věci! Vím o tom své. Jsem „východačka“ (ano, západní svět nás dává do jednoho pytle a já už i vím proč a ani mu to nezazlívám) žijící obklopená severskou mentalitou (v Dánsku) s mužem, který je napůl Dán a napůl Izraelec.
Když se do vztahu začíná míchat národní rovina, kulturní tendence, historické křivdy uložené v naší DNA a podobně, nedají se někdy některé věci vysvětlit, dokud nenahlédneme právě do této hlubší roviny.
A všichni máme kořeny velmi hluboké, jen v mém vztahu jsou ty interakce více očividné.
Netradiční spojení čehokoli, co k sobě podle status quo nepatří, vždy vyžaduje obrovské odevzdání se lásce a životu, což vede k transformaci předsudků a hranic.
Právě netradiční vztahy a různé „nepoměry“ jsou trnem v oku většinové společnosti (patří sem třeba i případy, kdy krásná sebevědomá žena randí s nesebevědomým mužem s velkou nadváhou, nebo naopak a podobně, mluvím i o vztazích jiných, třeba když jste dvoumetrová sekretářka a váš šéf je agresivní lilipután – to vše jde proti dosavadnímu řádu, to všechno je výzva k vlídnému boření hranic). Trnem v oku jsou proto, protože pak už
[spacer height=“10px“]
Nic není pevné – a to v lidech vyvolává vnitřní děsy
[spacer height=“10px“]
Navíc tedy ta láska musí být hodně vědomá – třebaže si běloška (promiňte mi ty nápomocné škatulky) při znalosti pouze své dosavadní privilegované reality jen stěží dovede představit, co za hrůzy budou prožívat její mulatské děti v rasisticko-xenofobní společnosti.
Černo-bílé (zde doslova) kontrasty je budou provázet a bombardovat a utlačovat denně jak uvnitř vztahu, tak zvenčí.
Takové případy často zlehčujeme, protože si to nedovedeme představit (a prosím ať mi nikdo neargumentuje tím, že si to zvolili… na určité úrovni ano, ale s tou hmotnou realitou se poprat stejně musí) a nechce se nám tomu věřit, dokud se to netýká někoho z naší rodiny v tom širokém pojmu všech našich bližních a dokud nevidíme tu jeho či její zranitelnost a jak s tím vším zápasí.
Pak už tam nemůže být ta lhostejnost. A to je asi celým smyslem : )
A takové propojování je dneska v globalizovaném čase už docela normálka, každý je v něčem tím, kdo se ocitá na hranici světů a nepatří ani do jednoho.
Můj tatínek si těžko kdy představoval, že jeho chytrá dcera padne na sociálním žebříčku na status tuctového imigranta nebo že bude žít s kultivovaným Dánem, který je zároveň poloviční Izraelec, jehož tatínek je židovský voják se vším, co je s tím spojené.
Na nás s Nikem ten kontrast není vidět hned na první pohled, i když můj muž je trochu „přičmoudlej“ (jak jiná etnika označuje můj tatínek), ale je to viditelné spíš v Dánsku, kde jsou všichni modroocí blonďáci. Nicméně právě třeba blondýna s černochem (ale i jakýkoliv jinak viditelně netradiční pár i jednotlivec – lesbičky, gayové, přírodní typy, holky s nepovedenou plastikou a tisíce dalších jiných výchylek) žijí svůj život jako v akváriu – kdekoli se objeví, tam vyvolávají pozornost, od zvědavosti po odpor (čti knihu: Urlich Beck – Dálková láska).
I přesto jako příklad můžu uvést i sebe. Musela jsem se naučit si to nebrat osobně (a zároveň být více ohleduplná ke strachům a bolestem druhých) – nebrat si osobně, že někteří méně sebevědomí lidé si berou bolestně osobně, když mluvím o vyspělosti Dánska; nebo když někteří Dánové i Češi si myslí, že jsem si našla muže v zahraničí, abych si polepšila (geograficko-kulturní zlatokopka), a podobně
První dva tři roky byly náročné, protože jsem nerozuměla těm procesům, těm nedorozuměním ve vztahu, která se osvětlila třeba až léta poté nějakou kulturní specifičností (Dánové nesmrkají na veřejnosti a podobně : )), nerozuměla jsem ani těm pohledům a zvláštním tónům v hlase „zvědavých“ lidí (to jsou ti nejhorší – projevují jakoby upřímný zájem, ale mají vás jen jako svůj osobní bulvár).
Co je však důležitější, i mně multikulturní láska pomohla překonat limity, jíž jsem jí jako mladá nezkušená nastavila. Toto jsou má překonaná „nikdy“ : )
[su_list icon=“icon: heart“ icon_color=“#913d68″]
- nikdy bych nemohla mít vztah plný pochopení a komunikace, kdyby byl v angličtině (mám)
- nikdy nebudu schopná žít s mužem a respektovat jej, když ho nezajímá osobní rozvoj (respektuji, víc než kdejakého spirit joudu)
- nikdy bych nežila v zemi, kde je půl roku zima a dny jsou temné a depresivní k zbláznění (žiju, má to jiná pozitiva)
- nebo třeba nikdy bych nedůvěřovala tomu, kdo dřív bral drogy a gemblil (každý má svou historii, důležité je, do koho doroste, můj muž si zasloužil mou důvěru, více než mnozí moralisté)
- a pak to jde do těch národních rozdílů – nikdy bych si ani botu neotřela o někoho, komu nevadí komunisti
[/su_list]
Ale ani vy nemusíte chodit daleko – podívejte se do zrcadla.
Každý je tím jiným a špatným, neakceptovatelným, ve většinové společnosti, kde jakoby neustále musíme obhajovat správnost či adekvátnost svých voleb, potřeb, názorů, emocí, vzhledu…
[spacer height=“10px“]Přijímat své předsudky a být v tom transparentní [spacer height=“10px“]
– vůči zlému, černému, tlustému, hloupému, intelektuálnímu… (ať už to nenávidím na sobě, nebo na druhých) je součástí toho společnost uzdravujícího procesu. Co to znamená – že si dovolíte cítit svůj strach a hněv v těle. Mluvíte o tom, ale zároveň „tomu“ nedovolujete běsnit na něčí úkor (i váš, pokud se jedná o sebenenávist).
Jste ve svém prožívání transparentní a zároveň dáváte najevo, že hledáte otevřenější a laskavější cestu…
Tady vykračujete do neznámého teritoria, které bylo po celé generace ve vaši linii zakázané (ve snaze udržet rod živý a prosperující, což dnes není potřeba tímto stylem a ani to nefunguje) – volíte, aniž byste byli schopni svou volbu obhájit jinak než – já to tak cítím navzdory tomu, co znám nebo co mi obavy v mých genech podsouvají jako správné a vhodné.
„Neměj mi to prosím za zlé.“…
Můj tatínek je rasistický, jeho výroky jsou tak nepřátelské, až se vždy leknu. A právě přátelství je tou cestou k překonání rozdílů (to ostatně zmiňuje i nejnovější kniha Richarda Rudda – Umění kontemplace). Nicméně chápu tedy, proč jako malá jsem dala svého „vnitřního rasistu“ k ledu, ale strach z jiných kultur a etnik, který do mě byl tehdy vtištěn, zůstal v podvědomí. Tato nerovnováha – strach a zároveň neschopnost být obezřetná při setkání s neznámým – mne vedla do situací… z těch nejextrémnějších uvedu pár – v dětství mi zmlátila banda Romů, v dospívání mne sexuálně obtěžoval černoch a později i znásilnil Marokánec (o nějakých krádeží obvykle spojených s jiným etnikem ani nemluvě). Ta rodová vina, ta snaha vyrovnat tatínkovo útoky, mě hodila na druhou stranu. Po osobní transcendenci, kdy jsem dozrála už nebýt obětí, ale tvůrcem, jsem vzala svého „vnitřního rasistu“ na milost – opět naslouchám a respektuji varovné signály, jeho opatrnost mi chrání před dřívějšími nebezpečnostmi, ale zároveň dodržuje jasná pravidla v rámci MÝCH hodnot. Přiznala jsem, že kulturní prostředí druhého člověka má vliv, třebaže to nemusím soudit (ano, ten Marokánec si myslel, že je vše v pořádku a že mi tím dokonce prokazuje laskavost), ale musím/chci se podle toho zařídit pro své vlastní bezpečí (tak jak já si bezpečí představuji, protože představa toho, co je bezpečí, je též jen kulturní záležitost).
Pokud jde tedy o setkávání s jiným a neznámým – je potřeba revize našich postojů.
Jsou opravdu naše? Nebo jsme se asimilovali pro přežití v nepřátelsky laděné společnosti (přijali imperativy), nebo jsme šli do toho druhého pólu odmítání svých kořenů jako já s rasismem?
Pro představu – zde jsou příklady asimilace
- ženy záměrně blokují svou krásu otřesným stylem, protože krása vzbuzuje chtíč u neschopných mužů a závist u slabých žen
- muži schovávají svou sílu, protože ta je zesměšňována či dezinterpretována
- sabotujeme svůj finanční úspěch, protože by nás vyšoupl na okraj společnosti do sféry nepochopení
- stěžujeme si, protože když nejsme s druhými lidmi na jedné lodi (zůstáváme neutrální), mají nás za nepřítele
- a mnoho dalšího
[spacer height=“10px“]
Mějte odvahu vystoupit a objevit, jak to máte vy
[spacer height=“10px“]
Otevřené jednání, jež připouští, že věci jsou jinak, než jsme je léta zažívali, je nebezpečné! (hlavně pro vaše ego, ale i obecně – nevíte, jak se chovat, dochází k omylům, které bolí, cítíte se beznadějně, a rostete – až dorostete do stavu, kdy ono „jiné“ (třeba v mém případě vnitřního rasistu a etnického násilníka na druhé straně) zaintegrujete do sebe a ten konflikt na světové úrovni smíříte v sobě individuálně, zapíšete to do energie tohoto světa a kdokoli bude ochotný ke smíru, bude vás následovat…
Zvláště pokud svou vnitřní transformaci nějak umělecky ztvárníte, pokud o ní při vhodných (!) příležitostech mluvíte, pokud z vás ten mír vyzařuje… (a proboha, to neznamená, že je ten, kdo něco takto zvládl, najednou světec, jen prostě zvládl jedno téma, nic víc).
Jste maják a o těch lodích na moři nelásky nevíte a nikdy vědět nebudete, ale to neznamená, že tam nejsou – na určité úrovni jiní bloudící „čtou“ vaše příběhy, protože jsou to i jejich příběhy, jen jsou třeba právě nyní v jiné kapitole – a to samé dělá někdo pro vás, zase v jiném tématu, jiných volbách, jiných neláskách).
Proto nikdy není jisté, kdo ve skutečnosti pomáhá komu. Jsme synergický sebeorganizující celek.
Znáte ten pocit, když potkáte někoho nebo čtete příběh o někom, kdo zažil průlom toho, co vy ne a ne vyřešit… a cítíte úlevu? Najednou to už nevnímáte jako začarovaný kruh, ale pod nohama se vám rodí sice dlouhá, ale jasná cesta.
