Tohle, co napíšu, může dobře platit i pro jakoukoli jinou oblast, ve které si myslíte, že nejste dobří.
Zkuste to.
Zbořte tu představu a získejte pro sebe zase další kousek svobody a (sebe)vědomí. Možná prostě jen nechcete hrát podle zastaralých pravidel…
Zažité stereotypy mi překážely
Když se řekne kuchařka, vaření… mně osobně se dříve vždy vybavila zažitá role poslušné ženušky, co MUSÍ vařit a musí VAŘIT TAK, JAK se vařívalo celá léta,…
Možná to taky znáte? Moje máma a její máma a nám to tak chutná a basta fidli… prostě česká klasika, svíčková a vepřo knedlo zelo. A na neděli kachnu nebo řízky a tak pořád dokola a s těma tvýma blbostma na mě nechoď.
Jestli to máte podobně, představíte si umouněnou upocenou cuchtu u plotny.
Představíte si nesvobodu.
A přesně tahle šíleně omezená představa kuchyně jako místa pravidel, předsudků a genderových očekávání mi dlouhá léta bránila věnovat se něčemu, co vlastně miluju.
Kuchyně totiž stejně tak dobře může být místem svobody
Místem svobodné tvořivosti.
Místem objevování.
Místem, kde skrze tvorbu vzniká krása, přehlídka barev i smyslnost chutí, vůní…
A místem lásky…
Můj malý příběh lásky…
Já mám vlastně vcelku štěstí, že můj dánský přítel má docela jiný kulturní základ, a tak mi tyhle moje naučené obavy a zděděné stereotypy vůbec nezrcadlí zpět, i když ve mně pořád trochu zakořeněné jsou a u jiného muže bych si asi svým negativním očekáváním přitahovala od svého muže negativní reakce. Můj drahý naštěstí na tuhle písničku vůbec, ale vůbec neslyší 🙂
I po několika letech je stále vždy mile překvapen (a dává to najevo oceňováním), když na stůl připravím něco voňavého. A když jdu sklidit a umýt nádobí, často mě odežene, že už jsem toho přeci udělala dost.
To jsou skvostné podmínky pro vzkvétající tvořivost.
Jenže toliko štěstíčka nebylo vždycky – příběh Fatimy
Jestli se necítíte v kuchyni ve své kůži nebo si věčně nevíte rady s dávkováním a celé je to takové po-vinné a stresové, ještě neztrácejte naději. Vezměte si, jako já kdysi, příklad z legendární Fatimy, která měla šťastné ruce.
Fatima byla pouštní žena, která je dodnes obklopená tajemstvím. Jedna z legend říká, že její ruka byla výrazem absolutního štěstí. Fatima v kuchyni nikdy nepřesolila, nepotřebovala odměrky a časovače, ona byla vědomá kuchařka. Na co sáhla, to doslova ožilo.
Mano de Fatima je symbolem této šťastné ruky. Já ale tehdy zavalená hromadou odměrek, receptů a přesných postupů měla dlouhá léta velký odpor ke kuchyni.
Jako malá jsem doma pomáhat nechtěla, naši mi říkali, že do kuchyně nepatřím, že i rýži připálím.
A vskutku, připálila jsem klidně i čaj.
Proč? Rozhodně ne proto, že bych byla od přírody nešikovná.
Vaření pro mě nebyla radost, ale STRES – potenciální možnost selhání v očích těch, na jejichž názoru mi náleželo.
A to je kámen úrazu u veškerého umění!
Ale bylo tomu opravdu tak? Opravdu jsem do kuchyně nepatřila?
Nebo jsem tam jenom nechtěla patřit tak, jak jsem tam viděla mnohé ženy v naší zemi i ve svém rodu?
Nespoutaná Fatima ve mně dřímala a toužila po autentickém vědomém kuchařském umění, ne po návodech, nejistotě, povinnosti a přesných odměrkách…
Na vysoké mi to ale nedalo, a tak jsem začala zkoušet. A zjistila jsem, jak snadné je uvařit třeba polévku – a že ta polévka MŮŽE být opravdu vynikající. To mně jako odpůrce babiččiných a mamčiných polévek neskonale šokovalo.
V té době jsem začala každý rok vařit dva týdny na dětském táboře. Pro 60 lidí! Přišla jsem k tomu jak slepý k houslím.
Můj kamarád si ze mně tehdy dělal legraci.
Na váze jsem byla schopná odměřovat i špetku soli.
Tomu se říká nejistota. Ale odměrky mě tehdá zachránily. Nic jim nevyčítám. A vařit pro 60 lidí vás k jisté improvizaci nakonec stejně donutí.
Hlavní bylo, že jsem zjistila, že to dokážu.
Rozhodně jsem si ale nemyslela, že „umím vařit“.
Vaření se díky vzrůstající sebejistotě stalo efektivním
A díky tomu si to můžu dnes i užívat, protože najednou mám za sebou konečně víc úspěchů než selhání – a o tom to je, ne? Nenechat se otrávit počátečními omyly…
Dneska dám do hrnce rýži a vodu, aniž bych musela dolívat nebo později slévat, nebo osolím polévku hned na poprvé tak akorát…
S narůstajícím sebevědomím jsem časem jednu odměrku pod druhé a kuchařku za kuchařskou začala odkládat a z mého kuchtění se k mému překvapení…
Vaření se stalo příležitostí k tvořivosti, ladnosti, relaxaci i meditaci.
Získala jsem ruce Fatimy.
Kam chodím lovit inspiraci
Hlavně do svého nitra. Miluju kombinovat to, co už vím. Recepty mám dnes už jen pro inspiraci nových chutí a postupů, ne aby zotročovaly mého tvůrčího ducha.
Taky zbožňuju food blogy s krásnými fotografii, kde je radost pohledět na to umění a doslova můžu jíst očima…
Třeba Kitchenette, Kitchen Story, PG Foodies,…
Jestli nějaké znáte, šup s nimi do komentářů 🙂
Ještě stále se bojím selhání?
Jistě že ne. Nepotěší mě, ale den mi to nezkazí. Když se mi něco nepovede, alespoň vím, jak to příště zkusím jinak.
Je to radost z procesu. Jako děti jsme tohle věděly. Jako děti jsme si z případného selhání těžkou hlavu nedělaly.
Každá žena, ba každý muž, když se přestanou bát o výsledek a odhodí svůj strach ze selhání a oddají se radostné tvořivosti, mají ruce Fátimy!
Věřím, že to funguje i pro muže, ale to mohu soudit jen jako strávník – Niko vaří skvěle… ale myslím, že v tom má trochu jiný řád a způsob soustředění, než mám já.
Nikdy nekončící růst
V Dánsku jsem sama sebe překvapila ještě více. Protože dánské ceny za laskominky jsou nebeské, řekla jsem si, že se naučím péct…
Nebylo to hned. Na začátku jsem nevěděla ani jak ušlehat sníh :))
Pak jsem taky zjistila, že když ušlehám sníh a místo opatrného vmíchání ručně použiju mixér, můžu si na výsledku pak třeba i vylomit zuby :)) a podobně
Učím se, bavím se….
Ps: Tuhle jsme s mužem hrály karty… a pak kostky… a zdá se, že Fatimy šťastné ruce nejsou jen pro kuchyni :))
