Ana, příběh lásky

Občas si při vzpomínkách na rok 2016 vybavím jednu magickou souvislost… 28 dní poté, co jsem převyprávěla jeden z nejsilnějších příběhů svého života – následující příběh, jsem na ostrově Gran Canaria potkala Nikolaje, svého muže, a po 5 dnech té nejkrásnější romance jsem souhlasila, že se za ním přiletím do Dánska…

A dnes spolu každý den při západu slunce sedáváme na té terase z mého snu… ♥

Jsou věci, o kterých víte, že už se nestanou. Jsou příběhy, které by změnily tento svět. Jsou životy, které jste neměli možnost žít… a přesto jsou tak trochu součástí vás, a vy před nimi utíkáte, abyste nezešíleli. Ale jsou dveře, o kterých  člověk nerozhoduje, zda zůstanou zavřené… nebo se otevřou…

Ta dívka se jmenovala Ana, ale pro Kaie to vždycky byla Anie. On byl nočním pěšákem. Ona půlnoční kopretinou. A to, co 13 let bylo příběhem zatracení, ukázalo se být příběhem lásky…

Byl to nejhezčí kluk na škole. A nikdo nechápal, proč se tahá s prvačkou. Povídalo se mnoho, ale oni jako by vůči krutosti a nepřejícnosti světa byli hluší. Oni věděli, že to, co mají, se vymyká všem představám, že je to čisté a nevinné. Možná na začátku nebyli tím, co jeden v druhém viděli, ale s jejich příběhem se to v nich zrodilo. Láska duší. Tak křehká, že se báli se jí dotknout. Moc se báli. On před láskou zavřel své oči. Ona zavřela své srdce. A každý se vydal vlastní cestou.

A míjeli se. On byl sám, ona byla s někým. Ona byla sama, on byl s někým. Pár let se neviděli. Ona žila ve velkém městě. On žil v zahraničí. Pak se přistěhoval. Do velkého města. Do stejné ulice. Naproti ní. Mohlo to být neuvěřitelnější?

Ale už tam nebyla zamilovanost. Bylo tam přátelství. Naučila se mít ráda i jeho ženu, protože byla jeho součástí. Když Kaie žena opustila, Ana měla vztah a byla za něj ráda. Ale ten vztah se po pár měsících rozpadl. Plamínek naděje zahořel. Mohli by Kai a Ana dostat od života novou šanci? Věděla, že život je změnil, že jsou oba více skeptičtí vůči všemu, v co dřív tak silně věřili. Přesto se rozhodla, že mu napíše. Našla si ho na Facebooku. Našla si jeho stránku a ta jí slavnostně oznamovala, že Kai je již 24 hodin šťastně ženatý… Takže ano, mohlo to být ještě více neuvěřitelné…

[su_youtube_advanced url=“https://www.youtube.com/watch?v=YQHsXMglC9A“ width=“520″ height=“360″ autohide=“yes“ autoplay=“yes“ rel=“no“ modestbranding=“yes“ theme=“light“ https=“yes“]

Když se Kaiovi narodila dcera, setkal se s Anou. Ta cítila hodně emocí a přemýšlela, že o některých Kaiovi řekne. Když ale uviděla modré oči jeho nádherné dcery, pochopila, že vše je správně. Před ní seděl muž, který si nebyl jistý, zda žije život, který si přál. Všechny emoce byly ty tam, moc si přála, aby žil život, který si přeje.

Neviděli se léta. Tolik let od jejich prvního polibku. Tolik let od jejich schůzek na lavičce pod noční oblohou. Tolik let od nekonečných hovorů a nesmělých doteků. Tolik let, kterých pro Anu nebylo vůbec jednoduchých. Nakonec uvěřila, že se to nikdy nestalo, že se to dělo jen v její hlavě. Zapomněla na tu odvážnou a silnou holku s velkým srdcem, kterou tenkrát byla a mohla být… Jen občas vytáhla z šuplíku text písně, kterou o ní Kai napsal. Píseň o víle v jeho srdci…

Třináctka. Někteří říkají, že je magická. A bylo to po třinácti letech, kdy jí napsal, že si vzpomíná, vzpomíná na všechnu tu lásku, před kterou utekl a ve vzpomínkách vytěsnil…

Určitě jsem se ti za to nikdy neomluvil a to bych rád napravil, tehdy jsem ti musel alespoň trochu zlomit srdce. Najednou si to všechno vybavuju. Všechno. Až do včerejška jsem si to pamatoval úplně jinak, jako kdyby nic. Jak je to sakra možný… Dneska už je to opravdu správně, ale Anie, stejně mne to mrzí. Ty to krásně balíš do slov, ale pravda je, že jsem byl blb, a kdybych jenom trochu měl rozum, tak jsem tě vzal za ruku a nepustil. 

Anie, jak je možný, žes mi nedala pár facek? Už moc nevím, co byl Kai před 13 lety zač. Byl to rozhodně kretén. Ale zase nemohl bejt tak hroznej, když jsi ho měla ráda. Je mi líto toho života, který mohl být a nebyl. Protože bychom spolu zůstali, Anie. Vím to. Minulost patří minulosti. Už jenom – dneska večer, až všichni usnou, půjdu na terasu, budu kouřit a budu brečet. Budu brečet, protože jsem konečně pochopil, že jsem to dost posral. A protože už to nemůžu napravit. Kdybych mohl, udělal bych to jinak. Jestli můžeš, řekni to té Anie, která mne měla ráda.

Ana mu odpověděla, že tam bude stát vedle něj a plakat s ním, … že být jeden večer smutný, je krásný způsob, jak uctít lásku, kterou měli, … a že Anie to ví a už je klidná… po třinácti letech je klidná.

—

Pravdou je, že to byla Ana, která umožnila, aby Kai otevřel vrátka své paměti. Ana, která celá ta léta utíkala sama před sebou, před Anie, před tou, která dokázala mít srdce na dlani a přát si, aby Kai byl šťastný, přát si to natolik, že ho nechala jít cestou, kterou si zvolil… ale protože její srdce tehdy ztěžklo lítostí nad nenaplněnou láskou, vydala se Anie do světa za zrcadlem… A jak už to v pohádkách bývá, zakleté princezny vždy nakonec někdo osvobodí. Ale co už v pohádkách nebývá, je, že tím hrdinou není nikdo jiný než my sami…

[su_youtube_advanced url=“https://www.youtube.com/watch?v=jtrn_bcRm7Y“ width=“520″ height=“360″ autohide=“yes“ autoplay=“yes“ rel=“no“ modestbranding=“yes“ theme=“light“ https=“yes“]

Kruh se uzavřel a nic z toho nikdy neoslabilo přátelství Kaie a Any. Ale jestli existujou jiné světy v jiných časech, v jednom z nich noční pěšák vzal půlnoční kopretinu za ruku a už nikdy jí nepustil…

Dnes je to však příběh jiný… Ana měla pak v noci sen, aby pochopila jaký…

—

Seděla na terase domu, pozorovala jemnou linku podvečerního obzoru, která se pomalu ztrácela v soumraku, zatímco v koutku oka se jí nepatrně zaleskly poslední sluneční paprsky toho dne. Věděla, že ačkoliv prožila mnoho příběhů, být Anie, pozemšťankou, byl ten nejsilnější, protože ačkoliv už svou nebeskou hvězdou prozářila mnoho světů, tehdy tam na Zemi… její putování doprovázelo příliš mnoho démonů. A s nimi se musela nejdříve vypořádat, než… …  než se zrodila Ana Vypravěčka. Ta, která cestovala napříč časem a prostorem. Než…

[su_youtube_advanced url=“https://www.youtube.com/watch?v=fms1NiAJj68″ width=“520″ height=“360″ autohide=“yes“ autoplay=“yes“ rel=“no“ modestbranding=“yes“ theme=“light“ https=“yes“]

 

Pohladila svého muže po ruce, kterou měl položenou na jejím zakulaceném bříšku. S tou vděčností, kterou je možno pocítit jen tehdy, projde-li člověk údolím stínů… než najde ty, které hledá stejně tak silně a vroucně, jako oni hledají jej.

Ana se dotkla bříšky prstů svého břicha a v tu chvíli uviděla vesmír očima všech svých já… těch zrozených i těch, které teprve na svůj příběh čekají… tak jako v jejím lůně dcera Sarah. A rozvzpomněla se, že Sára byla vždycky s ní. Stejně tak On. Už když byla Anie… dokonce dávno dávno, když byla divokou Kierrach nebo i temnou Triniti… a když pak byla Vypravěčkou… i po Události…i po návratu… protože ti, které milujeme, nás nikdy neopouští, jsou naší součástí. Ve všech časech. Ve všech světech. Jsou hvězdami, které nám svítí na cestu. Zrcadlí se v tvářích těch, kteří nás na ní doprovází.

[su_youtube_advanced url=“https://youtu.be/QvICzVHK1zk?list=LLmCKTEqVTPiw7TJ84x-bTVA“ width=“520″ height=“360″ autohide=“yes“ autoplay=“yes“ rel=“no“ modestbranding=“yes“ theme=“light“ https=“yes“]