Klíčová slova: rozdíl mezi povoláním a nutkáním, proč je strach skvělý a proč je šnek hrdina, důstojnost, osobní síla, posilující život
Heslo pro tyto dny je – když to nejde silou, nepůjde to ani větší silou :))) Anebo – čím víc se mi nechce, tím víc je to cesta z mého zacyklení :)))
Je velký rozdíl mezi činem z povolání, nebo z nutkání – k jednomu nás povolává vyšší síla, ta jež organizuje celý Vesmír, aby byl soudružný, to druhé děláme z donucení. Co nás nutí? Vlastní bolesti, strachy, emoce, touhy, vzpomínky na minulost, myšlenky na budoucnost – ty samy o sobě nejsou špatné, či dobré – jde o to, jak s nimi naložíme, co si z téhle iluze vezmeme k sobě do přítomného okamžiku. Povolání se projevuje s mírností, jemností (a to i přesto že může být v určitých situacích velmi intenzivní – tak pořád za tím vnímáme tu integrovanou rovinu Celku – a v takovou chvíli můžete zařvat jako lev, a pořád to burácení bude vycházet z roviny Ticha). Nutkání nedává na výběr – je to reakce, nikoliv volba, je to neodbytný dotěrný, někdy až rozezlený pocit v těle – že něco běží mimo naši kontrolu, odporuje našemu pojetí světa, naší morálce.
V posledních týdnech stres se zintenzivňoval v těle do podoby velké únavy, náš práh snesitelnosti se snížil, nevydržíme, co jsme dřív vydrželi, to je dobře, už žádné sebe-znásilňování, protože to někdo „musí“ přece udělat… Vypjaté situace nás nutí věci pustit, vyložit karty na stůl a říct – je to, jak to je, a už mi na výsledku vlastně až tolik nezáleží.
Astrologie a jakékoliv systémy popisu energií a vlivů kolem nás, umí-li se k nim správně přistupovat, jsou dokonalým odrazem „jak nahoře, tak dole“ – energie nastavuje kulisy pro to, co chceme jako Duch prožít – vytváří dokonalé herní pole (ve kterém se dá od určité doby pohybovat tak, že Vás onen testovací mechanismus nezasáhne – ale – pro to tu teď nejsme, teď se pracuje na těle, na buňkách a k tomu ty vlivy potřebujeme). Hrajem, i kdybychom na nějaké úrovni už hrát nechtěli – takto jsme si to pojistili, abychom nezůstali trčet někde na střídačce nebo odpočívadle, abychom jednou neumřeli se slovy – „Ty vole, já jsem to asi celý tak nějak minul…“
Představte si, že i to nutkání je v pořádku, můžeme to brát jako nový typ filmové projekce, která dovoluje děj prožívat zcela reálně, každou buňkou svého těla a přináší tak zcela nová poznání. A je docela možné v jakémkoli fázi zmáčknout Pause, zatřást hlavou a říct si – aha, hra, jasně, tak pohoda, jedeme dál. Ono to vypadá docela vtipně, když člověk brečí a po půl hodině se mu na vteřinku rozzáří oči uvědoměním a pak hup, už zase brečí – protože je to prostě fakt dojemná scéna 🙂
Nebezpečí reálné může být, strach nikoliv. Strach je ale skvělý, umožňuje nám prožívat věci, které hmotně neexistují – ale to neznamená, že nejsou reálně prožívané. Chemie v mozku každého z nás funguje různě. Říkat někomu, že jeho strach je nereálný, když on jej prožívá každou buňkou, moc nepomáhá, to Vám poví každý člověk nadaný mimosmyslovým vnímáním, který se snažil získat pochopení u druhých, nedejbože u psychiatra. „Ty bytosti ve Vašem bytě jsou jen výplodem Vaší fantazie, pane Novák, svět je zcela v pořádku, Váš mozek nikoliv.“ … a co tedy dělat, když někdo bližní je paralyzován strachem – v tu chvíli si můžete k druhému už jen sednout a říct: „Já tu s tebou počkám, dokud neodejdou, ano?“ – a právě Vaše bdělá přítomnost a uznání skutečnosti jeho prožívání bude právě tím, co umožní druhému, aby chemické reakce v jeho mozku začaly fungovat na jiné bázi.
Představme si scénu – veverka pokřikuje na šneka: „Šneku, ty se fakt táhneš.“ – šnek má několik možností, začne být frustrovaný a uvěří veverce, která ho znejistila, anebo si uvědomí – Bože, já běžím. Možná neběžím jako veverka, ale běžím. Totiž,to, že se plazíte, když zrovna nemáte nohy, ještě nemusí být nutně znamením Vaší slabosti – nýbrž nepopiratelným důkazem Vaší vnitřní osobní síly.
Je potřeba zrevidovat, jaký životní pocit Vám dává Váš život. Cítíte se dobře s lidmi, se kterými se stýkáte? Je bezpečný a inspirativní prostor, ve kterém většinu svého času pobýváte? Není nic lehčího, než každý den se v něčem malém rozhodnout jinak, než jsem se rozhodl včera. Že nevíte, jestli to rozhodnutí bude správné? To nevadí, zítra je nové ráno, které přináší nové příležitosti. Buďme s těmi, kteří Vás posilují.
Ano, lidem se nelíbí (a i my jsme lidi;), když nad někým ztrácí moc, mají pocit, že se jim tak celý život vymyká z rukou, ztrácí svůj pocit domnělé jistoty, rozpadají se jim jejich „pevné“ body, znalosti základních reakcí na jejich konkrétní akce. Reagují pak jako malé dítě, kterému berete hračku. Pochopte jejich (i své) drama, ale už do něj nevstupujte, vytvořte kolem sebe prostor, do kterého s Vámi bude moci vstoupit ten, který jej bude respektovat – a bude tak obdarován mírovým územím, kde si bude moci odpočnout od běhu světa a inspirovat se. Změňte tlak okolí z „musíš být jako já – dramatik, plný strachu a iluzí“ na tah „to chci pro sebe taky vytvořit“.
Odejít je někdy řešením hodným králů… Odejít beze slov a s hlavou vztyčenou…není prohra, je to prohlášení z duše – já vím, kdo jsem, čemu věřím a co od svého života chci, tak mi prosím nepřesvědčuj, že to víš líp, moje boty nenosíš a mými cestami nechodíš. A pokud někdo takto od Vás odejde, projevte úctu jeho osobní síle a přiznejte si – no, možná k tomu měl i důvod.
Umět číst ve způsobech, jakým k nám Duch promlouvá skrze vnější svět, je umění, proto nelze říct, že by cokoliv vnějšího nebylo naší součástí – na to pozor, nelze od toho dát ruce pryč, hází-li to s námi emočně. Prostě ten rozdíl poznáte, věřte mi – rozdíl mezi útěkem (nemocné ego), útokem (přebujelé ego), rezignací (lenost a strach ze zodpovědnosti) a projevením své osobní čirosti (Život).
Lidé při pohledu na lidi, kteří žijí svůj sen, říkají obvykle – ten se má, ten měl štěstí – nene, přátelé, ten vystavěl svůj úspěch na všech svých neúspěších – vše, co vypadá jako pohádka, byl nejdřív parádní horor – vzpomeňme si na pohádku Kráska a zvíře – 99 % celé pohádky je děsivých.
Jsme mistři na zavírání očí před skutečností – zkusme být všichni trochu důstojnější pro příští dny. Nikdo jiný to za nás neudělá. Víte, co – mozek je dokonalý nástroj, jen je potřeba uploadovat software, pročistit viry atp., ale srdíčko – srdíčko ví, srdíčko cítí…
