Místní ženy mi říkají Lolita. Zahalené v šátcích, mají v sobě často něco, čemu nikdy neporozumím. Ale je to krásné. V každé kultuře se dá najít něco obdivuhodného. Některé se na mě dívají se zvědavým zalíbením. Jiné, ty tradičnější, projdou kolem zamračeně a někdy si i odplivnou. Lolita… Do města nosím dlouhé kalhoty a košilové šaty zakrývající ramena a paže, do lesa pepřák.
Ten jeden rozepnutý knoflíček se stal symbolem setkání kultur. Už když jsme šli vyjednávat na Tanroads a omylem skončili na human resources, ještě než mě paní pozdravila, zapínala mi onen proklatý knoflíček (podotýkám, že bez svolení – prostě se na mě vrhla). A to ani nebyla muslimka. Byla to její práce. Jen drobný odlesk africké reality. Nedávno na mě vyskočilo na Youtube video o znásilňování ugandských žen tamními vojáky. Tak mi zas jednou došlo, že my se svými trablemi, traumaty a traumátky zas vůbec nic nechápeme.
Včera ke mě přišla spoře oděná černoška s prosbou, že se má setkat s kamarádem, ale vybil se jí mobil. Špatně se domluvili na místě, tak mě poprosila, abych je zorientovala. Rozverně cvrlikala, zatímco chlápek v telefonu, podle hlasu jasně běloch, rozladěný, povýšený a arogantní, už nyní s ní a v podstatě i se mnou jednal jak s courou. Jestli skutečně byla, to se nedozvím. Možná o tom chudák holka ani sama nevěděla. Byla jsem zatažena do jejího příběhu jen na okraj, a přesto mi z toho nebylo hezky (abych byla genderově korektní, nezapomínejme ani na sexuální turismus bílých žen, které si jezdí do Afriky pro uspokojení nebo pro plnohodnotnou dávku oplodňujícího spermatu).
Moje zkušenost je, že když znásilnění sdílí v kruhu žen jedna, ukáže se, že nějakou formu zkušenosti má každá druhá až třetí. Tohle trauma může ženu odstavit na pár let ze života, práce, vztahů, o tom vím svý. Ano, me too. Lidi si řeknou – podivínka nebo hysterka, aniž by znali její skutečný příběh. No, my vám to neřekneme na první dobrou, nejdříve se musíme cítit v bezpečí a akceptovány. Nedávno vznikla linka podpory, nevyzkoušela jsem, ale mluvit o tom, uznat závažnost a uvědomit si reálné celoživotní dopady na každodennost a psychiku je začátek, kdy se břemeno vaší viny a studu začne vracet tam, kam patří – k násilníkovi. Pak se může do života vrátit hloubka, radost a důvěra.
Moje zkušenost je, že mnoho z žen si ani nepřizná, že ke znásilnění došlo, dokud nepopíše někomu, co se stalo – a podle jeho reakce jí dojde, že to nebylo asi tak oukej, jak sama sebe přesvědčila. Otázka „na kolik cm tam ten penis (nebo ruka) musí být“ není filozofická. A to raději ani nezačínám o „jemnějších“ formách fyzického znásilňování. Mně trvalo tři roky si to definovat – s tím, že definice se ve změti vnitřních zmatků měnila od „nic se nestalo“ až po akceptování posttraumatického šoku a všech jeho důsledků pro můj tehdejší život. Dnes cítím – pro někoho nepochopitelně – vděčnost. Sama sobě, životu. Za transformaci, která se díky tomu odehrála. Za vědomí, za odpovědnost, za rozvážnost, za lásku a moudrost, která s celým tím procesem přišla. Ale to se nedostavilo samo, jsou za tím roky práce na sobě i svém životě. A oceán slz a vesmír zoufalství. Dodneška možná nežiju dle tabulek, asi ani nikdy nebudu, ale to je určitá daň za sílu i zranitelnost, kterou jsem díky tomu na sobě přijala.
My dress does not mean Yes…
Krása ani přitažlivost není hřích.
Nová linka pro oběti sexuálního násilí – Konsent – Když to nechce, tak to nechce – 777 012 555 út 17-19 a čt 19-21
