Jak na krizi: pro mírnější důsledky i lepší život pak?

„Chaos plodí chaos. Každá krajní situace vyžaduje překročit malost.“

Krizový stav je situace, kdy do rozběhnutého života postavíme překážky, náhle je třeba měnit, obeplouvat. Zpočátku blbý, pak si to sedne. Zjišťujeme, co je esenciální (bez čeho existovat nemůžem, ani když je krize) a co klidně odložíme (a možná se k tomu ani nevrátíme).

V krizi máme jiné pohyby časoprostorem, tudíž se i jinam díváme – a může nás překvapit, či i vyděsit, co uvidíme. A nejde tu jen o koronu, někdo třeba v posledním roce zažil jiné šoky.

Nechci zlehčovat aktuální situaci, ani dělat hororové scénáře jak vystřižené z orwellovského světa, ale nebudu tu ani básnit o domácím vzdělávání a modrém nebi nad Čínou. Jak je mi zvykem – navrhnu model, kde a, b i c jsou pravda a je třeba mezi nimi udržovat rovnováhu.

Jako člověk, který se naučil zvládat divoké životní změny, krize a vyhazování z rytmu a rutiny, aniž by se moc narušily jeho „základové desky“ – životní, psychická a emoční stabilita, jsem sepsala body, které dle mě platí obecně.

Když je dodržuju, následky krizí jsou mírnější a život je pak i kvalitnější, plnější – v době krize, i po ní.

1. Přijetí, že už stejně dávno přicházel čas se hnout

Jsou věci, které změnit nemůžeme, a směry i cílové stanice, kterým se nevyhneme. Obvykle to v sobě víme už delší dobu, ale ten posun odkládáme tak, že už to pocitově není posun, ale pád.

Ať už teď mluvím o pádu v osobním životě, firmě, nebo i společnosti, či planety.

Klíčem je tedy včasnost, ale dokud se bojíme pravdy (pokládat nepříjemné otázky), tak tu včasnost a bdělost většinou trochu prokaučujeme.

Takže když nás krize zastihne nepřipravené a náš život nebo svět upadne v chaos (roušky jsou, roušky nejsou, miliarda sem, miliarda tam, doma děcka, rabuje se spořící účet… jestli teda vůbec nějakej je… doplňte si dle libosti) – objevíme o sobě i světě kolem nové věci.

A pak na nás je, jestli ten proces či krizi budeme prožívat jako peklo, nebo jako dobrodružnou ochutnávku v počátcích svého jiného života. Obvykle když to vezmem za správný konec, tak života více naplňujícího. Že nebude už tak pohodlný? To je dost možný…

Já si pro tyhle stabilizační testy a ochutnávky léta jezdila po světě. To mě měnilo, otevíralo pohledy na život, otevíralo mojí zabedněnou mysl, krotilo moji pýchu, že „už něco vím“. Houbelec : )

Nyní ochutnávka přijela, až na pár výjimek, ke každému, s donáškou až do domu.

2. Poznejte v reakcích své děsy z dávno tušeného

Jako malá jsem s oblibou zírala do tmy a s úděsem (a zvědavostí) čekala, že se něco vynoří…

Stejně jako dítě, které cítí napětí v rodinném ovzduší a jen čeká, kdy to bouchne v hádku.

V aktuální situaci je koktejl všeho možného, co už delší dobu víme a vehementně se před tím snažíme utíkat, než nám to krize vmázla jako hovínko přímo do obličeje.

Někdo třeba už dlouho ví, že tuhle zemi řídí banda psychopatů a je rozumnější se spoléhat na jiné pojistky nebo že jeho/její partner je občas životem unavený slaboch, vybíjející si svou frustraci na členech rodiny; a dokonce ví, že občas dělá i on či ona přesně to samý, ale vyčítat to druhým je přece jen snazší…

A když se člověk místo popírání rozhodne to přijmout, nebo podle toho jednat, je to už úleva.

Obvykle jsou to věci, které nechceme přiznat sami sobě, natož druhým.

Zapisujte si své vyplouvající strachy a odhalení, taková ta hutná plutónská témata, tedy i to, co nechcete, aby o vás kdokoli na světě věděl, protože byste se propadli hanbou – až prvotní chaos pomine, můžete do nich vnášet vědomí, pochopení a soucit. Fakt si to zapisujte, protože „po bitvě každý generál“.

Až adrenalin a jiné -iny opadnou, už k těm vrstvám vědomí mít přístup nebudem.

Já dodnes, i po pěti letech, tu a tam nakouknu do svého „zápisníku ošklivostí Jany Mráčkové“, který jsem sepisovala v Transibiřské magistrále, kdy jsem s úlevou dávala sbohem mongolské nejistotě (tehdy jsem se ztratila sama v poušti) a směřovala zpět do civilizované Evropy, byť v podobě domovu stále vzdálené Moskvy.

Nevíte, jak na to? Podělím se s vámi o úryvek ze svého deníčku: „Unavená Jana je někdy na druhé fakt hnusná a někdy líná. Jana někdy lže, aby nemusela konfrontovat domnělou autoritu, lže proto i sobě; když se bojí, myslí jen na sebe; bojí se, že lidi objeví, jaká tuctovka ve skutečnosti je“.

Jak vidíte, samý šťavnatosti! Tehdy bolely jak ďas, dnes k těm výrokům mám neutrální vztah : )

To platí od počátků lidstva, že pravda osvobozuje. Když už je na talíři, není zas takový problém ji strávit a vyrovnat se s realitou a rozhodovat, kým budu.

Klíčovými slovy pro zvládnutí krize je neznámo a podvědomí.

Neznámo ve své podstatě neexistuje, život jen dává obrysy tomu, co už v nás dávno hraje prim. Nové situace přicházejí zvědomit pohřbené motivace, pocity, co jsme dali kdysi k ledu, nebo poukázat na naše robotí automatizované způsoby reagování, které byly oukej, když nám bylo pět nebo patnáct, ne pětatřicet a víc.

A tenhle proces dospívání a vůbec de-pubertizace funguje jak na úrovni jednotlivce, tak i těch dalších (v rodinách, firmách, státech, lidstvu).

3. Zvládejte strachy = dejte jim balanční prostor

Naučila jsem se zvládat strachy, že se hrozby stanou realitou, tím že jim dělám balanční prostor. Podívám se na ně. Uff. Když pominou největší emoce (ty někdy vyplouvají klidně i týdny, když je to velký), věcně se rozhodnu, jak je případně budu řešit a jestli je odpovědné k sobě sama či druhým se na ně třeba i trochu připravovat – ale tak, aby to nebyla zbytečná práce (mít spořící účet nebo se věnovat osobnímu růstu nikdy ještě nikomu neublížilo).

Rizik v globální době je enormně. Možná ten tlak byl už fyzicky nesnesitelný, a tak to bouchlo.

Aby se napětí uvolnilo, občas to, čeho se bojíme, prožíváme v demoverzi, v nejlehčí formě a s nejmenšími možnými následky – jen si zvědomit ty obavy a napětí.

Uvědomit si v náročné situaci, že život je k vám pořád milosrdný, není nic lehkýho.

Demoverze je jako když ztratíte v parku mobil a trápí vás, že si musíte pořídit nový, ale za pár dní vám jej vrátí poctivý nálezce. Vybavuju si, když mi moje maminka poslala před lety z Indie zprávu: „Jsme na hranicích, jedeme do Nepálu.“ a druhý den čtu ve zprávách, že dané místo se stalo epicentrem katastrofálního zemětřesení. Tři dny žádná zpráva, měli jste vidět můj vnitřní maglajz.

Zatímco já už plánovala pohřeb, moje maminka mi za 3 dny napsala sms: „Čau. Nakonec jsme jeli do hor v západní Indii. Co se děje, proč mám od všech asi tak 238 zmeškaných hovorů?“

(když k tomu pozitivnímu zvratu nedojde, i to je život, pak je třeba se vrátit k bodu 1).

Když obávané riziko nastane (přijdete o práci, zmlátí vás partner, o němž jste v koutku duše tušili, že je násilník) či si myslíte, že nastalo („ztracený“ mobil), už se s tím nějak vypořádáte.

Pak i následuje uvolnění tlaku v těle, a tím i osvobození od strachu, který vás třeba léta někde uvnitř mučil. Zjistíte, že se to sice stalo, ale že vás to nezabilo – z původního nekonkrétního děsu se stane „jen“ reálná obava z něčeho, co ale už víte, že když to přijde, tak zvládnete.

Takhle roste sebevědomí – novými dovednostmi ve změnách a krizích. Život vás rozbije, aby vás líp přeskládal.

Exkluzivní promenáda osobních i národních démonů

To, čeho jsme byli svědky zejména v počátcích úvodní paniky v koronavirové krizi, byla vzedmutá vlna nevědomých a také genetických strachů – každý dle vlastního apetitu a dle rodových traumat.

To už se ví, že jsou zděděné v buněčné paměti naší DNA a často se, spolu s těmi dětskými traumaty, vynořují (podobně jak rezervoáry síly) právě v krizích a konfliktech (no, kdo z nás se někdy „nesesypal“ v situaci, která byla pro druhé naprosto, ale naprosto neadekvátní naší následné „hysterii“)?

Můj drahý muž, absolutně neznalý tehdejší situace v totalitním Československu, kdysi prohlásil, že ten Lenin „přece nebyl zas tak špatnej“ – no myslel to v jiném kontextu, ale já černo před očima, ječela na něj, že to může říkat těm mrtvým… a politickým vězňům a mýmu dědovi, kterýmu všechno vzali, a mýmu tátovi, který nemohl dělat, co bylo jeho snem… a mámě…

No, Pulitzera bych měla dostat za svůj tehdejší výkon : ) Průjem, ale úleva…

Do té doby jsem neměla tucha, jak moc jsou mé životní hodnoty dané naší národní historií.

Ruka osudu nyní hrábla do těch nejhutnějších vrstev a na povrch vytahuje ta nejmocnější témata, co nám tajně hýbou se samotnými základovými deskami bytí.

Pro někoho už vědomé (ale v buňkách neprožité, a tedy neuvolněné), pro někoho zpráva století.

Já, odkojená na příbězích exilantů a vůbec příbězích lásek oddělených hranicemi, jsem tedy  překvapená nebyla, protože jsem s touhle variantou už pár let, kdy žiju ve dvou státech, počítala. Asi i díky tomu jsem byla připravená v klidu, rychle, ale s rozvahou jednat.

Fáze popření mi tak trvala pouhých 36 minut. „To se přece nemůže dít, to není pravda…“

„Jestli nebudeš jednat hned, je možný, že se domů do Dánska nedostaneš třeba i půl roku, dýl.“

Pak už bylo třeba koupit poslední volnou jízdenku za hranice, rozloučit s rodiči (bůh ví, na jak dlouho), okamžitý noční odvoz do Prahy, bus, Německo, policejní kontrola a… doma (plus 14 dní nejistého „čekání na koronu“).

Byla jsem sice rozklepaná, to jo, protože opravdu šlo o minuty, ale připravená udělat ten skok napříč hranicemi, předtím než se hermeticky uzavřou. Na rozdíl od exilantů to pro mě však nebyl skok do neznáma, ale domů, do Dánska, k mému muži i k rozrytému záhonu čekajícímu na jarní setbu brambor.

Domů, byť s nejistotami jiného rázu, s nimiž se nyní musím vypořádat zas já.

Poučení?

4. Neplýtvat drahocennou energii na popírání reality

Ať zbytečně neodkládáte to, co je třeba udělat, co vám říká klidné nitro, že máte udělat (i když se to v tu chvíli třeba zdá nesmyslné) – v krizích je potřeba trochu oprášit svůj základní lidský instinkt, vnitřní sebejistotu.

Pak je jisté, že krizi přežijete (fyzicky, psychicky i emočně), ať by se to jakkoli šíleně zvrtlo.

Takže ať to bude, jak to bude, přestaňme spekulovat, jaký bude náš „život poté“, rozklikávat kdejaký odkaz… Stejně jako doposud prostě pracujme na tom, aby byl život i my sami svou nejlepší variantou. Takže prach se zvířil, mobilizace proběhla…

A návrat do každodennosti (má-li vizi!), byť třeba v trochu jiné podobě, je útěchou, terapií.

Ať se nám to líbí, nebo ne – rutina krizi zmírňuje. Jednou mi kamarád vyprávěl, že za válečné střelby na Ukrajině viděl dědouška okopávat brambory.

Ten obraz mi utkvěl v paměti, ticho na pozadí válečné vřavy.

Život jde, musí jít dál…

5. Po-učením ke zralému jednání, reagování

Jasný, ne vždy se to povede – zareagovat adekvátně. Viz můj Lenin. Ale jsou závažnější situace, kdy místo setby pomyslných brambor běháme kolem a děláme ještě větší paseku a šlapem snad na každou bombu, která je k dispozici (GK 3). Proto je potřeba ta vnitřní stabilita.

Kdo má Genové klíče, může mrknout, co má v kořeni profilu – Vyšší záměr, úplně dole – k tomu daru vás výzvy vedou, ten vás ustabilní.

Všichni děláme chyby. Ne vždy zareagujeme, jak bychom chtěli, jak by bylo prospěšné.

Dneska vládne takový nešvar – strach z chyb, říkáme „udělal jsem, co jsem mohl“… no, jasný, v pohodě, to nikdo nerozporuje, ale blokujeme si tím moudrost.

Někdy „udělal jsem, co jsem mohl“ se nevylučuje s „pěkně jsem to posral“. Když si retrospekcí proberem nepovedené situace, možná se nám to povede příště lépe a pak zas lépe.

Takže to je jeden pohled – zpětně na sebe. Někdy ale u sebe odpověď nenajdeme. Musíme koukat mimo své běžné zorné pole.

Kouknout do scénáře filmu, který bychom žili radši

Já, když někdy nevím, jestli má reakce je nebo bude adekvátní, představím si historickou nebo literární, filmovou postavu, jejíž reakce v obdobné situaci mně oslovila, inspirovala. Můžete si představit i reálnou postavu, pokud znáte, ale já obecně trpím na absenci vzorů, proto sahám k archetypům. Třeba když si nejsem jistá svým morálním kompasem, představím si postavy typu T. G. Masaryk, Erin Brockovich…

Můžeme si takový vzor dokonce vymyslet, jako bychom psali knihu.

Pro krize se hodí vzory umírněné, stabilní, všerespektující, ale zároveň houževnaté a pevné ve svých rozhodnutích i lidské morálnosti.

6. Opatrně! Hloubková sonda do čecháčkovy duše

Naše silné existenciální strachy (ze strádání, nemoci, nesvobody, smrti, zostuzení, tragédie, osamělosti, oddělení od milovaného…), co vyplouvají s touto či jakoukoli jinou náročnou situací, jsou přirozené, dokonce geneticky dané, lidskými zkušenostmi potvrzené – přistupujme proto k našim strachům i obavám druhých s nesmírnou ohleduplností.

Hlavně starším obyvatelům i nám, jejich potomkům to může spouštět traumata z náročné minulosti.

Když se setkáme s reakcí zdánlivě neadekvátní situaci, mysleme právě na tyhle zasuté lidské boly a jejich přirozenost a právoplatnost.

Bagatelizace, ani bubákování není na místě (GK 46). Obojí je svým způsobem zneuctění hluboké lidské zkušenosti, protože my opravdu nevíme, kam to celé ústí. Můžeme se jen domnívat, a proto je dobré na to pamatovat – co vše z našich úvah jsou jen domněnky?

Lepší je pokládat otázky… správné otázky. A vůbec je fajn k realitě vhodné přistupovat s velkým respektem (což znamená i odpovědnost – praktičnost, té se budu věnovat ve 3. díle) a zároveň, pokud možno, s lehkostí ducha (to bude 2. díl).

S jakými objevy máte možnost se seznamovat vy? Napište dolů do komentáře.

Líbil se vám článek, dejte mi vědět a sdílejte jej s přáteli, může jim taky prospět ♥ Díky

Už by to bylo dlouhý, takže jestli chcete dát avízo o dalších článcích, vložte svůj mail tu ♥