Individualita versus náchylnost žít životy druhých

Kdo chce duhu, musí chtít i déšť…

Asi každý si občas připadá, jako by se na něj všechno valilo, anebo naopak je vlastním životem chvílemi „k smrti“ unuděn. Klidně i v jednom dni. Dovolím si říct, že takové kolísání se dostaví jednou za čas i u toho největšího šťastlivce, ale pochopitelně nemohu mluvit za všechny.

Možná jsme jen znepozorněli a zas chvíli žijem pár snů nebo potřeb někoho jiného?

Pocit předimenzovanosti, a přesto prázdnoty je příznak dneška. Strhne každého, kdo si delší dobu nedává pozor a pravidelně se nevěnuje nějaké formě reálného vnitřního úklidu a dialogu.

Aby to bylo víc jasné, začněme trochu metafyzicky. Kdysi mě zaujalo pojetí vtělování jako něčeho nekončícího – prostě že vtělování do hmoty (do našeho těla i do našeho života) vlastně probíhá celý náš život. Třeba podle Genových klíčů to trvá 21 let. V ideálním případě, jakože v harmonické společnosti, asi ano. Ale jsou tam v té době mnohé překážky, kdy naše tělo, naše postoje a oblasti našeho života obsadí něco jiného než náš nejvyšší potenciál a tu průchodnost zablokuje (třeba vina, strach, stud, lítost…) a životní energii odkloní jinam.

To zamrazí vývoj toho kousku nás, znecitliví ho a nahradí náhražkou nebo kompromisem.

Reálně to vypadá tak, že malá holka si jakoby oblíbí třeba jahody, protože cítí, že maminku to z nepochopitelného důvodu dělá šťastnou, rajčat se nedotkne – podle maminky jsou „hnusná“…

A místo nadané zooložky se stane průměrnou účetní.

Následuje pocit roztříštění. Jako když se malířovi při portrétu začne třást ruka – vychází z toho patvar, obraz je vzdálený původní realitě. Ovšem to i Picassovo díla, takže o tom, jestli ten odklon byl nebo nebyl záměr božského malíře by se dalo diskutovat aspoň tři večery.

Jedno je jisté… Malíři jsme my.

A jestli se klepe ruka, co řídí náš život, je na nás, jak se s tím vlivem vypořádáme. Zda to zabalíme, zda budem opakovat, že je to nedokonalé, či si za tím budem stát a stvoříme svůj osobitý styl.

Člověk by nevěřil, že na světě existuje dokonalé místo pro účetní s hlubokým zájmem o zoologii či zájmové zooložky se schopnostmi účetní ; )

Genové klíče spolu se Zlatou cestou jsou jedním z návodů, jak ten svůj potenciál zprůchodnit, ale těch cest je samozřejmě bezpočet. Sama jsem jich vyzkoušela na tisíc : )

Jeden z jungovských přístupů třeba říká, že zhruba do 30 (to by u mě odpovídalo) nabíráme do sebe různé vlivy a pak celý život mezi tím vším integrujeme sebe.

Pro mě bylo, a někdy pořád je, vždy obrovským šokem, že mnoho z věcí, o kterých jsem si myslela, že jsou bytostnou součástí mne, bylo jen naučené (ať už to bylo, co miluju, nebo co je mi nepříjemné, čím nebo kým bych chtěla být, nebo dokonce jaká jsem, nebo nejsem).

Šlo to do takové hloubky ovlivnění mého života, že mě až děsí, jak moc mimo jsem mohla být. A dost možná ještě jsem ; )

Konkrétní příklady, kde žijeme druhé?

Fyziologie těla. Nedávno se moje mamka zmínila, že nemá ráda své palce a že je podvědomě schovává. Jaké bylo překvapení, když jsem se později přistihla, jak své – pěkné! – palce sama často bezděčně v napětí svírám a „zabaluji“ do dlaně. A že to vlastně dělám celý život.

Životní sny a plány. Ještě dnes si živě vybavuju představu mého 20letého já o životě. „Chtěla“ jsem být učitelka češtiny na gymnáziu. Nic víc jsem si pro sebe nedokázala představit. Nikdo mi neřekl, že jak poznáváme svět a sebe, naše sny rostou. Svou aspiraci jsem povýšila aspoň na revoluční vědkyni v Ústavu jazyka českého, která konečně prosadí zjednodušení pravopisu.

Jenže předně – být učitelkou nebyl sen můj. Já měla jasno už v 8 letech, kdy jsem doma oznámila, že budu spisovatelkou (pak taky modelkou, archeoložkou a válečnou zpravodajkyní, ale očividně ne všechny dětské sny jsou ke splnění. I když… ještě je čas : ))

Češtinu a literaturu miluju, udělala jsem bakaláře, ale před státnicemi na Mgr. jsem to zabalila, tehdy zdánlivě nesmyslně („vždyť už to máš za chvilku za sebou“). Já jsem o syntaxi staročeštiny už nemohla ani slyšet! Neděsily mne asi ani tak ty státnice, jako život, k němuž vedly…

Teprve 10 let poté jsem zaslechla svou maminku náhodou vyprávět, jak se po mém narození učila na přijímačky na vysokou, protože jejím snem bylo stát se učitelkou literatury a dějepisu, pak přišla revoluce a oficiální historie a literatura, kterou se s miminem (mnou) zvládla naučit, byly náhle brakem, a byly potřeba nové znalosti. Prý už neměla sílu ani vůli se učit na přijímačky znovu.

Jako děti vnímáme vše. A může se tak snadno zdát, že žijeme život svých rodičů či prarodičů…

V tom dobrém i tom děsivém, třeba jejich traumata. Já jsem celé mládí měla v sobě silné sebevražedné sklony. Ty jako mávnutím kouzelného proutku zmizely, když jsem se dostala po 13 letech do konfliktu s babi a díky tomu si vzpomněla na obraz sebe asi v 7 letech, kde moje babička, tehdy milovaná, polehává na gauči a dokola opakuje, že chce umřít, a já ve velké úzkosti, kterou nemůžu dát najevo, dělám vše, co je v mých dětských silách, abych jí na té zeměkouli udržela – kreslím pro ni obrázky, hraju jí na kytaru písničky, tahám jí na procházku…

Přezkoumání každého aspektu sebe a života

Tedy … naučila jsem se mít něco ráda a něco nerada, nějak se chovat a něco chtít a po něčem toužit – a teprve přezkoumáním každého, úplně každého aspektu sebe a života, zda to opravdu je „mé“, jsem postupně začala cítit sounáležitost se svým životem –

Pocit, že do svého života patřím, že ho (spolu)vytvářím ze své bytosti. Naše jedinečnost vzniká právě tou integrací. Toho, kdo jsme, a vlivů, jež nás utvářely.

I dnes na sobě vnímám, že čím více se ve svém životě uvolním a dalším kouskům vědomí dovolím vstoupit, tím více v těle se cítím a odtud plynou i pocity naplnění a uzemnění.

Stability, a tedy síly. A zároveň i pružnosti.

Tomu předchází období prázdnoty (strach ze smrti)

O tom více v článku Jak zdravěji reagovat na strach ze smrti

AMBIVALENTNOST (ROZPORUPLNOST) POCITŮ JE INTEGROVÁNÍ

Můžeme vnímat svou zacelující se integritu se všemi těmi krásnými hlubokými pocity a můžeme zároveň cítit strach svého roztříštěného já. Můžeme vnímat svou bolest z minulosti i své obavy z budoucnosti a zároveň být pevně zakotveni v přítomnosti. Můžeme konat, a zároveň být.

Tyto věci si neodporují.

A leze mi na nervy, když někdo jak zaseknutá páska opakuje, že ano, že odporují, že jen jedna strana mince je ta správná. Protože jsem u sebe viděla a dnes při své praxi vidím, jak právě tahle představa nějaké správnosti je tím, čím si spoustu lidí blokuje vnitřní pohodu.

„Hmmm, já mám strach, hmm, já myslím na minulost, hm, já vlastně myslím, tak je asi se mnou něco špatně a brána k celistvosti je mi uzavřena, budu celý život nešťasten„.

Jednou mi jedna ezoterička, co pracuje s lidmi, pohrdavě řekla: „Ty hodně myslíš, co?“ Ano, prosím. Jsou to myšlenky boha, jimž jsem udělala více prostoru; myšlenky života, přírody – chcete-li. Jsem nadána vynikající brilantní schopností myslet. A vy také.

Jestliže je příroda dokonale zařízená, je nadutost myslet si, že s námi lidmi je to jinak. 

Jak poznám, že mám roztříštěné ego?

Objevení svého já, svého životního stylu

Tenhle web čtou asi vesměs lidi, kteří hledají způsoby, jak nenásilně obnovit prostor kolem sebe, své duše, k životu a vývoji.

Moje zkušenost, a nebudu jediná, kdy moje sebe-vědomí neboli „já“ bylo v průběhu života potlačeno a do osobnosti i stylu žití se mi v zájmu přežití a adaptace na tlaky v okolí vloudily kompromisy, moje zkušenost mi potvrzuje, že ten pocit naplnění vychází z objevení svého já (ne jeho zbavení, jak některé systémy propagují) – ve všech rovinách (mysl, emoce, tělo, sociálno, duchovno… koníčky, zájmy, způsoby učení, preferované barvy, vůně, chutě…).

Objevovat sebe a pak se podle toho zasadit do vhodného prostředí a výživných vztahů…

Právě tím se ladíme na mocné síly přírody a univerza, které to „já“ stvořily a je třeba k tomu přistupovat s respektem jako ke všemu jinému.

Nepotřebujeme znát odpověď na otázku, co to je život, postačí vědět, co je život pro mne právě dnes…

Co se bude dít potom, to nás teď trápit nemusí. Nemusíme předvídat všechny možné scénáře budoucnosti. Až budeme stát na rozcestí, budeme mít zas trochu jiný výhled než dnes. Takže klid a řešme jen to, co máme zrovna na talíři, a tu a tam od něj zvedněme hlavu a zkontrolujme, že pořád míříme na ten pomyslný sever a ne do prčic a dokolečka, jako už tolikrát.

Má-li se v tomto životě odehrát nějaký posun, stane se to bez našeho zapojení, zatímco my budeme zaneprázdnění uvolněným a radostným životem plným sdílení svého já s druhými.

Životem plným slunce i deště a všech existujících barev…

Akceptovat se v celku… prostě že těch věcí, co jsou na nás super, je určitě víc než těch, ve kterých máme zatím furt mezery (než postavíme ty správné mosty k jiným svým přednostem… zooložka a účetní ; ). A milovat takto vše, co k nám patří, je super způsob, jak se nenechat rozhodit kritikou či útoky a tlaky, kterých je… upřímně… dneska všude dost ; )