Když mi bylo kolem 20, byla jsem docela magnet na „pochybné“ přátele, mezi nimiž jsem se ale paradoxně občas cítila dobře – mohla jsem být outsider, nemusela jsem nikomu dokazovat, že jsem hodná, slušná, blábláblá, jak tomu bylo v jiných mých rolích.
V jejich společnosti se na mě lidi podívali – „piercing, číro, ha, už tě znám, holčičko!“ – a už ode mě nic neočekávali.
Nesnáším očekávání. Není se mnou snadné pořízení. Když ode mě někdo něco očekává, nedej bože se mi snaží někam vmanipulovat a citově vydírat, obvykle udělám automaticky opak. Když jsem o týhle svojí tendenci nevěděla, občas mi to zavedlo do obskurních situací. Asi i proto ti přátelé.
Jenže někteří z mých zvláštních přátel skončili na drogách.
Další ve vězení (protože ty drogy dealovali). Jiní na ulici nebo v psychárně. Pár jich spáchalo sebevraždu… nechápala jsem to, brečela jsem… Bože, co mám já… a oni ne? Domů jsem tehdy chodívala nad ránem, přes den vzorná a hodná holka, co se cpala antidepresivama, aby jí nehráblo. Schizofrenie.
Nechápala jsem ten divný svět, jehož jsem zároveň tak moc chtěla být součástí.
Chtěla jsem umřít nebo se aspoň k smrti upít… Nešlo to.
Pod tím vším jsem ukrývala srdíčko, o kterém jsem ještě nevěděla, že je natolik silné, aby uneslo celý svět (protože přesně to lidské srdce dokáže, když se povznese a ze svého trápení učiní umění).
Co mně dalo vůli žít? Vůli žít naplno!? Co oni neměli a já ano?
Dodneška nemám úplnou odpověď, byť většinu z té odpovědi jsem za ta léta našla.
A dala jsem si za životní misi ten OPTIMISMUS předávat dál ve svých online kurzech a svém malém šťastném papírnictví, co tisknu a navrhuju (tyhle ubrousky – Věř si, jsi silnější, než si myslíš – tam budou brzo taky:).
Ale stejně si klekám na kolena pokorou a vděčností pokaždé, když na tohle pomyslím…
Lidé často řeknou – mělo to tak být… to je ale podle mě trochu alibismus. Kdo ví, jak co má být? Pánbů či jakýsi kvantový stav všehomíra možná. Ale člověk? S tim na mě nechoďte…
Ale nemylme se prosím – to, že potkáme někoho šťastného a optimistického, neznamená, že ten člověk je ultra happy shiny pořád. To je jen naše zbožné přání – potvrdit si, že takový stav existuje a že ho tím pádem i my můžeme dosáhnout.
Naopak ty největší světla, ty opravdové fire souls, se pohybují v sobě v těch nejhlubších hloubkách. Je to riskantní, protože někteří nahoru už nevyplujou. Jako moji kamarádi, kteří neproměnili to utrpení v umění…
V hloubkách se fire souls dotýkají bolesti samotné Existence, cítí utrpení světa v každé své buňce, A PŘESTO… si drží životní nadšení… nebo možná právě proto… je to totiž jediná možnost, jak tohle spojení se vším, co je, přežít…
Obvykle ale ti nejvíce optimističtí lidé mívají to nejhlubší nejzranitelnější dno, na které tu a tam padnou.
Právě z toho stoupání totiž ten životní optimismus obvykle plyne… to člověk, který se kontaktu sám se sebou a svou hloubkou vyhýbá, prostě nepochopí a vždycky si bude ťukat na čelo – „co řešíš, čéče“.
To je u nás lidí asi úplně normální, že ty strachy a pochyby tam v podvědomí jsou.
S trochou sebereflexe to člověk v sobě zavnímá a může ho to docela sejmout. Taky proto se tam většina lidí nedívá a naučí se, jak předtím zdatně utíkat. Někdo se bezhlavě vrhá do aktivity, jiný si stěžuje… na druhé, život, že mu nedává ty správné podmínky atp., a strach či nějaká sebenenávist nejde ven na světlo, naopak se ukládá do orgánů a snižuje zdraví i vitalitu.
Dokonce i když se nám daří a vlastně vůbec nemáme důvod se strachovat nebo na sebe být nějak oškliví. O to víc nám přijde hloupé si je přiznat, když k nim vlastně nemáme důvod.
Ale ty myšlenky nám tam běhají na pozadí, aniž bychom si jich všimli – zajímavě o tom píše kniha Moc podvědomí: proběhly už tolikrát, že už probíhají jako zkrat(k)y – tak rychlé, že je nepostřehneme – ale zatloukají nám sebevědomí do země stejnou silou, jako kdybychom je slyšeli někoho říkat nahlas.
Já si pamatuju, když jsem je poprvé začala OPRAVDU vnímat, ten den jsem i zvracela, jak toho bylo moc – spadla mi sůl z ruky – „ty jsi neschopná, ty nemehlo“… prošla jsem kolem zrcadla – „fuj, dělej se sebou něco“… a další a další.
Kanonáda urážek nasbíraných za celý život, jedoucí jako smyčka pořád dokola.
A to bylo v době, kdy už jsem na vztahu k sobě pracovala několik let a „měla ho vyřešený“, ale vyplulo to najednou ze dna podvědomí jak špatně spláchnutá hovínka.
Bum, co minuta, ba možná i vteřina, to nějaký strašný prohlášení. Jako kdybych měla v sobě papír plný nenávistných prohlášení k sobě – zmuchlaný do malinký kuličky a najednou jsem měla možnost ho rozbalovat.
No a i dneska, po letech, se to tu a tam děje. Jen už to neberu jako selhání.
Prostě si z těch ingrediencí, které celý svět tak strašně rád dělí na „dobré“ a „zlé“ a „má se“ a „nemá se“ a „měla jsi tohle“ a „měla jsi tamto“, prostě si namíchám koktejl a připiju tomu podivnému světu na zdraví ♥
Jsi fire soul? Pojď do naší fb skupiny 🙂
