KDE KONČÍ SVOBODA A ZAČÍNÁ NEZÁJEM?
Poprvé jsem narazila na přirovnání bezpodmínečné lásky k nezájmu či dokonce lhostejnosti v knize Richarda Bacha – Jediný (doporučuju!). Zacinkalo to, jako bych objevila dávno ztracené. Jasně dá se na to dívat z mnoha úhlů a mohli bychom o tom polemizovat dá rána.
Někdo bude nesouhlasit, ale já musím říct, že jsem si tím docela ujasnila, co jsem v životě já osobně hledala a dlouho nenalézala.
Asi záleží, jakou míru svobody a hranic nám poskytovali naši rodiče a zda jsme díky tomu cítili lásku a péči, nebo odmítání a nedůvěru. To určilo hranice toho, co nám dnes dělá, či nedělá dobře.
Nehledám bezpodmínečnost, ale zájem a respekt
Respektem nemyslím toleranci, ale opravdový respekt, který obsahuje i důvěru a úctu – respekt k mým prozatímním nedostatkům či trvalým charakterovým vadám 🙂
Ten vychází z pochopení.
Já sama je k sobě už (většinou!) mám, takže je o dost snazší dát najevo druhým svou hrdost a típnout jejich pokusy mne ponížit hned v počátku.
Celé je to o komunikaci. Když já chápu, proč jsem taková a maková a proč něco nějak vyžaduji, umím to i vysvětlit, aby to bylo přijato, respektováno.
Nehledám bezpodmínečnost, protože já sama mám na druhé požadavky, aby mi s nimi bylo dobře, takže se nerozčiluju (většinou!), když oni maj požadavky na mne (pokud je ovšem kolem sebe chci a rozpoznám, že jejich požadavky jsou v souladu s tím, co je mi prospěšné, jinak sbohem a šáteček).
A dnes už mám i odvahu své požadavky říct úplně normálně nahlas.
Sem tam se mi do hlasu ještě promítne tón sebelítosti nebo výčitek.
Ale už žádná pasivně agresivní manipulace ve stylu „na to bys snad mohl přijít sám, a když na to nepřijdeš, pěkně ti to zavařím a ukážu ti, jak umím být záštiplná a zákeřná“.
Chci od svých bližních zájem o mne, mé bezpečí, pohodlí, můj vnitřní svět, mé názory.
Otázkou, která s tím jde ruku v ruce, vždycky pro mne bude – umím vyzařovat tak, aby se i druzí se mnou cítili v bezpečí a zájmu? No, ne vždycky… pochopitelně.
Už se za to nekřižuju a už se za to ani křižovat nenechám 🙂
Já třeba miluju, když při procházce kolem nás projíždí auto a můj drahý mě strká ze silnice, i když auto jede po druhé straně. Tahle péče, možná i strach o mne, je jeho vyjádření lásky ke mne…
Na druhou stranu jsem dorostla do ženy, která zájem a péči snese a unese, dřív bych pod to auto radši skočila, než někomu dovolila se o mně bát.
Co se týče lásky, oslovila mne láska spravedlivá
Taková, která mne nemění proti mé vůli, ale já ji nechám, aby ze mne (občas klidně i tlakem) dolovala mé nejlepší.
Pokud to někdo dokáže způsobem, který je pro mě zároveň ve výsledku léčivý, můžu o něm říct, že je to Pan pravý – můžu mu důvěřovat. Můj muž to dokáže.
Svou důvěru si zasluhuje… a tam kde ji z mé strany nemá, tam o tom mluvíme.
A stejně tak důvěřuje dnes už on mne – zasloužila jsem se o to, změnila jsem se pod tlakem naší lásky. Zároveň on ví, že se díky mě stává mužem, kterým vždy chtěl být.
Všechny naše konflikty jsou stejně nepříjemné, jako bývaly, ale vedou k uzdravení nějaké části nás samých a prohloubení důvěry a blízkosti mezi námi.
Úryvek z knihy Jediný
„Vždycky jsem si představoval, že dvě poloviny jedné duše spojuje bezpodmínečná láska a že je nic nemůže oddělit.“
„Bezpodmínečná? Budeš mě mít rád, když tě budu bezdůvodně bít, z ničeho nic na pár dnů zmizím, budu spát s každým chlapem z ulice, prohraju všechny peníze do posledního centu a budu chodit domů opilá?“
„Když to vyjádříš takhle, má láska by mohla pohasnout…“ řekl jsem. Čím více jsme ohroženi, pomyslel jsem si, tím méně milujeme. „To je zajímavé. Bezpodmínečně milovat znamená nezajímat se o to, kdo ten druhý je nebo co dělá! Pak je pro mě bezpodmínečná láska stejná jako lhostejnost!“
Přikývla. „Taky si myslím.“
„Potom mě tedy, prosím, miluj podmínečně,“ řekl jsem. „Miluj mě, jen když jsem tím nejlepším člověkem, jakým mohu být, a přestaň, když budu bezmyšlenkovitý a nudný.“
Zasmála se. „Budu, ale ty také, prosím.“
—– Richard Bach a Leslie Parish, Jediný, 1988
Ani já se nemiluju bezpodmínečně – díky bohu!
Jinak bych nebyla tam, kde jsem. A tam, kde (kdo) jsem, se mi líbí. Vlastně se miluju za to, že se v určitých chvílích neumím mít ráda.
Umím se s grácií neumět mít ráda 🙂 Díky tomu rostu, zraju.
Kdekoli cítím k sobě odpor, vím, že tam mám potenciál být lepší, než dnes jsem.
Ne lepší v očích někoho (to je většinou vedlejší produkt, když povyrostu), ale ve svých vlastních očích.
Prostě vím hluboce v sobě, že mam na víc a že za pár měsíců či let prostě dozraju, kam je potřeba, i když si dnes vůůůbec nedovedu představit proboha jak.
Možná se tedy nemiluju na sto procent pořád a neustále (a kdo jo?), ale na sto procent si důvěřuju. Že to zvládnu, že časem povyrostu, pochopím zpětně svou (a cizí) nezralost a tím se otevřu zas o něco větší lásce, k sobě a lidem (viz můj nedávný příspěvek na fb VŠECHNA MÁ KŘIŽOVANÁ JÁ
LÁSKA NEZNAMENÁ SEDĚT NA ZADNICI NEBO BÝT NĚČÍ ROHOŽKOU
Řekla bych, že je určitě dobré držet si nějaký ideál, ale občas mám pocit, že lidé se něčeho tak chytnou, že zapomenou používat zdravý rozum a dívat se na věc z vícero úhlů pohledu a pak se až týrají za to, že něco nedokážou (v tomhle případě bezpodmínečně milovat nebo být bezpodmínečně milován).
I mně se to stalo před pár lety.
Myslela jsem si, že se mám učit bezpodmínečně milovat někoho, kdo mě psychicky (a párkrát i fyzicky) ubližoval – místo toho to byla velká lekce sebelásky (a taky komunikace, sebevyjádření!).
Dnes bych už v takové chvíli asi uměla zůstat přítomná a bdělá a jasně vyjádřit své hranice a potřeby, včetně potřeby respektu.
Ty okamžiky, kdy jsem se dostávala do trablí či nebezpečí mi z dnešního pohledu přijdou až absurdní. Proč jsem proboha něco neřekla?
Ale je to v pořádku, tehdy mi prostě ta dovednost chyběla… Dovednost komunikace a sebevyjádření se dá pilovat!
Bezpodmínečná láska vyžaduje důvěru
A někteří lidé si (prozatím) naši důvěru prostě nezaslouží, to je jednoduchá pravda.
Stejně jako my si někdy nezasloužíme v něčem důvěru svých bližních. Taktéž pravda. Před kterou furt tak urputně utíkáme. Ruku na srdce… čeho všeho jsme schopní, když se cítíme ublíženě (ať právem, nebo ne).
Jen si zrcadlíme své vlastní nejistoty o sobě samých.
Jak rosteme my, rostou lidé s námi a tím i naše vztahy… jestli dorostou do bezpodmínečné lásky, kdo ví, ale tím si zatím hlavinku nelámejme 🙂
Pro mě láska (díky bohu) zobyčejněla
Pro mě je láska (a je jedno, jaký jí dám přízvisko) to, že ve chvílích, kdy mě můj drahý sere tolik, že bych si z něj nejradši udělala boxovací pytel, vzpomenout si, proč ho miluju a proč mu důvěřuju (a to vždycky převáží nad vším – nevyřeší to konflikt, ale pomůže přestat svůj protějšek považovat za nepřítele, který mi chce ublížit, a přejít ke konstruktivnější komunikaci).
Myslím, že moje duchovní ego mě za to ještě pořád trochu nesnáší, ale asi se tím jen snaží zakrýt to, že nemělo pravdu – že ta jeho cesta dokonalosti k lásce a vnitřnímu míru prostě nevedla…
DŘÍV JSEM TOHLE NECHTĚLA AKCEPTOVAT – CHTĚLA JSEM DOKONALOST
Pana Dokonalého. A taky dokonalé Já. A stejně tak tu dokonalou neposkvrněnou ČISTOU! lásku. Proto je koncept bezpodmínečné lásky pro nás tak svůdný.
Ale pan dokonalý (ať už jde o přítele, nebo i kamarádku, mamku…) se utváří celá léta – skrze vztah, upřímnou komunikaci, schopnost se vyjádřit tak, aby to druhý pochopil – protože kupodivu pochopení vede obvykle k empatii, ohleduplnosti a tím i lásce a otevřenému srdci.
Pravdou je, že na pochopení si někdy musíme počkat celé roky a třeba i celý život. Je jako poupátko, které rozkvete ve svůj čas…
A o tom, že nedokonalost tvoří výjimečnost, snad ani psát nemusím… všechny ty podivnosti, které z vás dělají vás ♥
Láska podle mě neznamená neusilovat o změnu…
A stejně tak usilování o změnu nevylučuje lásku… existuje mnoho úrovní lásky a někomu možná vyhovuje sednout si na horu a promeditovat se k pocitu, že „miluju celý svět“.
Ale podle mě je mnohem větší výzva – udržet si srdce otevřené tváří v tvář reálným lidem a reálným emocím.
A brát druhé takové, jací jsou… a třeba je i tlačit ke změně, ale respektovat je natolik a důvěřovat jim natolik, že jim ponechám svobodu zvolit si jinou cestu nebo jiné tempo vývoje. My totiž máme vždycky možnost jít svou cestou…
Ale je fajn si uvědomit, že ty druhé tlačíme ke změně většinou pro naše vlastní dobro.
Buďme v tom radši transparentní. Hluboce odhalení…Podívejme se na své nejhlubší strachy…
„Nechci, abys kouřil, protože… se za tebe stydím, je to pro mě znamení tvé slabosti a nevyzrálosti a to mne pak znejisťuje i v dalších oblastech našeho společného soužití, také se bojím, jaký vzor budeš pro naše děti a v neposlední řadě, že umřeš a já tady zůstanu sama se svým nekonečným žalem, zatímco tobě to bude už šumák.“
„Bojím se, že mne podvedeš či opustíš, protože si nejsem jistá svou krásou a svůdností, myslím, že jsem obyčejná žena a dříve nebo později zatoužíš po něčem výjimečném. Bojím se také proto, že sama v sobě nevěřím své vlastní věrnosti tobě. Zrazuji tě ve svých myšlenkách. A nejsem k tobě vždy loajální – třeba když o tobě mluvím se svými přítelkyněmi. A v neposlední řadě nemohu stoprocentně říct, že já sama nesklouznu k pocitu, že pro mne nejsi dost dobrý a zatoužím po něčem výjimečnějším. I kdyby to byla jen dočasná iluze. Bůh se mnou, abych si vždy byla vědomá, že ty jsi pro mne dokonalý.“
Takže… jestliže chceme své protějšky (přátele, rodiče…) měnit, nekálejme si na hlavu tím, že bychom říkali „je to z lásky k tobě“ či snad „ze srdce“ nebo jiné zhovadilosti 🙂
Využijme to k sebereflexi vlastních nejistot.
A stejně tak to platí od ostatních k nám – zpozorněte, když vám někdo říká manipulační poučky typu „myslím to s tebou dobře“ nebo když ve vás někdo vyvolává cíleně pocit nedostatečnosti či viny.
Zastavte se, zhluboka nadechněte a hezky jim ten smradlavý bobeček vraťte zase zpátky.
