Mrtvá místa v nás… aneb Jsou „obyčejné“ zázraky samozřejmé?

Stal se mi zázrak. A já jsem ho málem přešla jako samozřejmost.

Vnitřní optimismus nepopírá, že život umí být v určitých chvílích poněkud náročný, jen je schopný vidět jeho krásu a nepropadat pocitu marnosti nebo potřebě okamžitě všechno vyřešit.

Kdyby skeptik četl následující řádky, podivil by se, nad čím mají někteří čas uvažovat. Skeptik je mrtvé místo v nás. Neschopnost prožívat zázrak života. Jeho znevážení.

I já se k němu občas vracím. Je to psychická reakce rozumu na emocionální bolest.

Naše myšlenky se stáhnou kolem nějakého zvoleného tématu, které má odvádět pozornost od skutečného zdroje bolesti. A hnedle tu máme dva zdroje útrap – jako dítě, které dostane v pláči facku – „aby mělo důvod brečet“.

Racionalizuju si důvody své bolesti („je se mnou něco špatně“ nebo „je s tím druhým něco špatně“).

A tak si tak taham v tomhle poněkud turbulentním období už asi osmý kapesník (a přestože pokaždé, když vezmu do rukou ten balíček pomalovaný krásnými jemnými růžičkami, nenápadně vydechnu údivem nad tou drobnou krásou… nepřipustím si to… mám tu přeci podstatnější věci k řešení… ehm, k vybrečení… „něco je se mnou špatně“… včera bylo něco špatně s tím druhým… tak jak je to doopravdy?).

Pocit nemilovanosti. Pocit nehodnoty. Pocit ohrožení. Pocit citové nedokojenosti. Ale to nechci vidět. Moje mysl se stahuje pouze kolem konfliktní situace.

Mysl si vždy nějakou najde a vystaví kolem ní své drama, které vyšroubuje do destruktivního konfliktu, kterým donutí toho druhého udělat přesně to, čeho se obává nejvíce (říct něco, co nás zabolí, odejít z místnosti atp.).

Mysl to automaticky dělá přesně v okamžiku, když se ta bolest začne prodírat na povrch… včera to bylo to, dnes tůhleto a zítra támhleto.

Co kdo řekl, proč to udělal, jaký to má význam, co mi to má říct, co mohu udělat jinak… otázky, otázky, otázky… které někdy fungují, dnes POUZE rozptylují – nezodpovídají, ale sebe-zpytují.

„Kurník, v tomhle se nedá pracovat!“ vyjede na mě v podstatě dost apaticky můj vnitřní skeptik, „koukej se sebrat, udělej ty svoje čáry máry a dej se do kupy.“ Dát si vanu, pustit si meditaci, lehnout si na slunce do trávy, tři hodiny sedět v lese…

Hlavně nějak zapudit tu panickou úzkost… znovu ji zatlačit do neviditelných spodních proudů mého bytí.

V tu chvíli tomu samozřejmě dávám jiné, vznešenější pojmenování. Ach ty mylné interpretace… stejnak vím, že jen unikám před bolestí… vím to, a tím to NEprožívám.

Už jsem nevěděla coby – jak tu svojí mysl znovu vytáhnout do nadhledu – krouží jak havran kolem té situace a kráká jak splašená… A tak se vzdávám a říkám jí: „Hej, hlavo, takhle už to dál nejde – potřebuju tvojí pomoc! Najdi si cestičku k nadhledu sama! Už jsem z tebe dost unavená. Já tu zatím na tebe s tou bolestí počkám.“

A tak objímám ty svoje vytěsněné strachy. Ale stejně podvědomě tlačím na „zvládnutí situace“.

V marné snaze otevřít oči znovu do pravdy jsem začala na papír psát slova jako láska, přátelství, klid, mír, důvěra… hezky pěkně – růžovou fixou se třpytkama, …

Ale ruka mi nechtěla přestat psát… a pokračovala… „strach, zášť“ … o můj ty božínku – tou parádní růžovou (voňavou!) fixou – píšu „zrada, boj, tlak…“ – … nééé… to už bolí příliš moc… tyhle si přeci tu fixu VŮBEC nezaslouží!! (aha)

Pohádka o ošklivém káčátku… znovu a dokola.

Taham další kapesníček a v tom si všimnu, že je na něm nenápadně vytlačená nádherná labuť s korunkou… dojetím probrečím další tři labutí kapesníčky.

A čtu si, co symbolizuje labuť… půvab, ladnost, vnitřní krása, nevinnost, nenucenost, jemnost, harmonie, probuzení vnitřní síly, laskavost k druhým, odhodlanost plnit závazky, schopnost plynout s proudem života…

Jdu k rybníku… ne, tam žádné labutě nebývají…

Ale skeptik, jehož úkolem je odvádět pozornost od bolesti, si mě dobírá… nicméně i v pozadí jeho „jistoty“ vnímám tu touhu, aby život byl znovu tím nejistým zázračným místem, kde je možné vše… i radovat se z maličkostí, … i za cenu občasné bolesti… – ale už ho znám dobře a vím, že kdyby se po tom rybníčku plavila skvostná labuť, ani by nehnul brvou, stejně by jen pokrčil rameny: „Vždyť je to přeci samozřejmost?“

Stejně jako je podle tohoto úhlu pohledu samozřejmost třeba to, že mám milujícího pečujícího ohleduplného muže, který je pracovitý, morální, věrný…

(ale neuklízí ty ponožky, že jo, po sobě? Copak toho chci proboha tolik?… pocit, že nejsem pochopena, probublává znovu nenápadně na povrch… zaslepení… pro dnešek to bude racionalizace bolesti pomocí debilních ponožek. To jakože fakt?).

Pobrečím si na kraji rybníčka…. a pomalu nechám mysl, aby se znovu rozprostřela po krajině mého vnitřního já i do koutů, které s ponožkami nijak nesouvisí, … dívám se po kopcích, pozoruju stébla trávy… oživuju znovu to mrtvé zaslepené místo v sobě…. a pak…

Ano, jakoby samozřejmě – z rákosí vypluje kouzelná labuť… je to posvátný okamžik.

Připluje přes celý velký rybník ke mně, dvakrát obepluje břeh…. tahám už nevim kolikátý kapesníček a cítím vděčnost… jen malinko… protože – je to přeci samozřejmost, že tam ta labuť je. Proč by nebyla? Je to přeci rybník!

Vždyť to dává jasný logický smysl :)) Racionalizace zázraku. Jen aby se srdce nezachvělo údivem a úžasem. To by totiž mohlo spustit záplavu citu…

Labuť se pomalu vzdaluje… už je znovu u rákosí… odkud… ne, tohle už nemůžu ponechat jako samozřejmost!… vypluje další labuť… a za ní malinké labuťátko… a další labuťátko… a třetí… a čtvrté… a páté!

I skeptik se dnes nenápadně zachvěl dojetím. Potopa světa! Brečím smíchy. Došly mi kapesníčky!

Stal se mi život. A já jsem ho málem přešla jako samozřejmost.

Stala se mi láska. A já jsem to málem přešla jako samozřejmost.

Dostalo se mi milosti a požehnání a já jsem si toho málem ani nevšimla…

I zítra se to může znovu stát…

Tak jen doufejme, že až zas propadnu chvilkové zaslepenosti, ať mě radši klovne labuť do zadku 🙂

Ne, abych měla „důvod brečet“, ale abych znovu dokázala vykouknout ze své mysli rotující kolem uměle vytvořeného dramatu a rozhlédla se pořádně kolem, aby viděla, jak obrovské štěstí mám ♥