Své vztahy limitujeme představou toho, co JE a NENÍ láska

Položili jste si už někdy otázku: „Co všechno by se mohlo stát, kdybychom přestali lpět na tom, jak by věci měly být?“

Díky bohu, že některé mé dřívější představy o mezilidských vztazích byly úplně mimo mísu :)) A nemluvím jen o těch partnerských, ale obecně s kamarády, rodinou… Ještě před pár lety, kdyby mi někdo popsal řadu událostí v mém současném životě a řekl: „Tak! Tohle bude, drahá,… tohle bude ten život v Lásce, o kterém od malička sníš!“ asi bych se mu vysmála… a jistě bych to podložila mnoha logickými argumenty.

Naštěstí v lásce obvykle logika moc nefunguje… zdravý rozum, dejme tomu, ještě ano, ten si prosím i v lásce ponechejme… ale fakt, že logika v životě často selhává, bude pro nás lepší prostě přijmout…

Život se totiž řídí širšími zákonitostmi, ale ne vždy a ne každý je schopen to vnímat, natož akceptovat, proto z pohledu člověka se láska občas může ukrývat v těch nejroztodivnější a nejméně srozumitelných okamžicích.

Příklad. Partner vám přinese dar, po kterém již dlouho toužíte a už mnohokrát jste naznačili, jak velkou radost vám to udělá. A nic. Nulová odezva srdce. Ten očekávaný pocit radosti a vděčnosti se prostě nedostaví. A na druhou stranu se svým drahým vedete docela ostrou diskuzi o docela zásadní věci, nesouhlasíte spolu, a ve chvilce bdělosti si všimnete, jak se vám srdce rozhořelo láskou…

Láska nás tak učí, abychom nelpěli na své představě o ní.

Za život jsem se stala svědkem mnoha příběhů. Některých neuvěřitelných, jiných docela obyčejných. A všechny dohromady mají jedno nepřehlédnutelné poselství.

Ať je naše představa o lásce jakákoli, vždycky ji můžeme rozšířit.

Asi nejvíc jde v životě o to, abychom v sobě probudili odvahu najít svou nejhlubší a nejupřímnější vizi vztahů, oprášit jí od toho, co o vztazích říká společnost, vrstevníci, rodiče či bývalí partneři – a tu ztělesňovat.

S partnerem, nebo klidně i bez.

A to samé dovolit i ostatním.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že nejrychlejší cesta, jak nalézt tu svou drahou polovičku (i když ji vědomě vlastně ani hledat nemusíte) nebo jak oživit stávající vztah, je přestat soudit a porovnávat vztahy druhých.

Je romantická láska mýtem?

Byly doby, kdy jsem se pod nátlakem událostí vzdala své „naivní a hloupé“ představy, že by partnerský vztah nějakým způsobem mohl být romantický.

Všechny vztahy kolem mě tehdy naznačovaly, že partnerské soužití je buď tragédie, nebo dřina. Nebo obojí dohromady!

Vztahy, které kolem sebe vnímáme, hodně vypovídají o tom, co si o vztazích myslíme – pozorujte to a můžete se o svých přesvědčeních ledacos dozvědět.

Když kolem sebe už od dětství vidíte jen rozpory s vaší osobní vizí, můžete skončit zmateni a přestat věřit, že vaše vize je reálná.  Až se nakonec celá vize začne pomalu vytrácet a zanechá vás v pochybách. Můžete dokonce přestat věřit, že láska jako taková vůbec existuje.

I já se tehdy uvolila věřit, že mám tedy dle vzorů mého okolí alespoň jeden důvod, proč bych vstoupila do vztahu – a tím by byl osobní růst do kompletnosti a následné naplňování jakéhosi poslání – tak abych konečně našla to svoje osobní štěstí.

Jenže to bych to pod nátlakem okolního světa vzala ke své vizi o štěstí pořádnou oklikou! Zaměnila jsem příčinu s důsledkem 🙂

Proč jsem se vzdala naděje na tu svou pohádku a přestala věřit MOJÍ vizi, o tom jaké by vztahy MOHLY být?

Možná celá ta romantičnost spočívá v prosté pomíjivosti.  „Žili spolu šťastně až na věky“ je hodně vytržené z kontextu. A já prostě asi nevěřila, že jsem schopná se vyrovnat s realitou – takové to „i princezny chodí na záchod“ – „nééé, to nemůže být pravda, vždyť jsou to princezny, tak krásné a vznešené! Néééé…“

To, že příběh jednoho dne končí, neznamená, že nebyl krásný…

O tom ví své i Angelina a Brad, … oni zřejmě také už ví, že i schopnost říci „ne“ je láska.

Dost možná v rozvodu jedněch může být mnohem více lásky než v celém soužití jiných…

Vztahy z hlediska spirituality

Na toto místo se hodí malá poznámka z pohledu spirituálních přístupů ke vztahům. Lidská touha všechno zaškatulkovat vytvořila pojmy jako duchovní nebo karmický partner, druhá polovina duše (někomu známá pod pojmem dvoupaprsek) atd. Pro rozum jsou to všechno pojmy dost zavádějící.

Moje zkušenost je taková, že láska všechnu tuhle analýzu stírá.

Jestliže toužíte po lásce, přejte si lásku, a ne nějakou spirituální vizi o vyšším poslání. Buďte k sobě v tomhle hodně upřímní – co opravdu od svého života chcete?

Přát si pro sebe jednoduše hezkou lásku není projevem závislosti, není na tom vůbec nic špatného a už vůbec to není slabost.

Pro lecjaké duchovní ego je ale nepřípustné, že by celá ta cesta skrze vztahy nemusela vždy končit spojením s duchovním dvojčetem, protože postavení takového vztahu mezi ostatními vztahy je ve spirituálních sférách bráno obdobně jako limitovaná edice rolls royce mezi obyčejnými automobily.

Z hlediska ega je vztah s duchovním dvojčetem jako projít všechny otázky Chcete být milionářem a vyhrát vytouženou cenu, prestiž, ale zároveň i zodpovědnost.

Jenže mýtická svatba odjakživa probíhala v srdci člověka. To, jestli se to projeví, či neprojeví navenek, už je hodně vedlejší.

Nakonec na tom totiž vůbec nezáleží, protože právě ten člověk, vedle kterého usínáte, vám toho o vás napoví nejvíce.

A jestli se vám to nelíbí, jediný člověk, nad kterým se máte zamyslet, je ten, který leží na vaší straně postele.

Ať je naše představa o vztahu spřízněných duší jakákoli, skutečnost je vždycky mnohem děsivější a mnohem nádhernější, než bychom si kdy uměli představit.

Naše novobobé vztahy jsou hodně jiné

I když se občas zdá, že svět kolem nás zaspal, můžeme vidět, kolik se toho v mezilidských vztazích už proměňuje. A pokud je to uchopeno správně (pokud je to vize blízká našemu srdci, a ne jen rozumově uchopený koncept), tak bych řekla, že je to výrazná změna k lepšímu.

Když porovnám svůj současný vztah a všechny minulé, vidím, že mnoho z toho, co navenek i uvnitř (situace i pocity) vypadá stejně, je zcela zásadně jiné.

A některým lidem se to těžko vysvětluje. Nechtějí své pojetí lásky rozšířit. A já to chápu.

Když srdce roste, může to i bolet!

Je to zasloužená odměna, nebo reparát?

Řekla bych, že od obojího trochu. Všechno, co jsem se naučila během let, kdy jsem byla sama, je nyní prověřováno dynamikou ve vztahu.

Asi jako když se člověk naučí tančit a pak ho postaví na špičku špendlíku – tak a teď se předveď!

A já to beru, je to totiž fér. Sám v pokoji je snadnější být sebevědomým nebo si své sebevědomí nalhávat, ale málokdo si udrží tuhle bdělost a mírnost i tehdy, když mu druzí lidé začnou aktivovat jeho strachy a šlapat na kuří oka…

Mé dřívější představy o vztazích byly – přiznávám – dětinské a později předuchovnělé… Představovala jsem si svůj budoucí vztah jako hezky upravovaný parčík s fontánkami – prostě krásná a bezpečná kultivovanost!

A ona je to přitom nespoutaná divoká krajina s proměnlivým počasím, krajina plná zurčivých potůčků i hlubokých mlčenlivých jezer, krajina horských štítů i vyprahlých pouští – země, která si žije vlastním životem a přináší člověku vnitřní mír… a někdy taky úzkost.

Nejsem si úplně jistá, jestli pochopení reality přišlo už předtím, nebo až se vztahem. Slepice, nebo vejce?

Je nutné se o blaho zasloužit?

Jsou to právě ty nestřežené chvilky blaženosti, kdy mozek zapomene vše kontrolovat a hodnotit, ty krásné každodenní nevýznamné drobnosti,  které mě nutí se zamýšlet se nad tím, čím jsem si to blaho vlastně zasloužila?

Neřekla bych, že už jsem dosáhla té bájné celistvosti.

Jen jsem možná přestala být v odporu k tomu, co je zdánlivě jiné než já.

Ani si nemyslím, že jsem se stala nezávislou a vyrovnanou – zkrátka tou skvělou a bezproblémovou partnerkou k pohledání. Jen možná jsem samostatnější než kdy dřív a obvykle je milo se mnou trávit čas a občas je lepší odjet na pár dní na chatu a nechat mě svým procesům 🙂

Abych se však dobrala odpovědi, musím se vrátit úplně na začátek (anebo alespoň na jeden z nich) – do okamžiku bezprostředně před tím, než jsem svého drahého srazila na chodbě a poprvé jsme si pohlédli do očí.

Asi minutu před tím mi hlavou prolétla velmi letmá, sotva postřehnutelná myšlenka… přála jsem si z celého srdce, ať všichni ti, kdo mi způsobili bolest, najdou své štěstí a lásku…

Od té doby vím, že odpuštění není nic komplikovanějšího než prostá přejícnost…

Láska není slepá, jen umí přivřít oči…

Můj drahý, když ho vytáčím do ruda, mi  s oblibou říká „little devil“ (malý ďábel), ale jakkoliv večer usínáme občas v napětí, stejně mi každý ráno přijde dát do postele pusu na rozloučenou, než jde do práce… protože ví, že kdyby to neudělal, trápil by se tím, že se já tím celý den trápím 🙂

Mojí vizí tedy je láska, v níž se staráš, i když jsi naštvaný.

Milovat = život bez konfliktů?

Dřív jsem si myslela, že žít v srdci a milovat z celého srdce = žít život bez konfliktů. Kultivovanost a sterilita bez nežádoucích výkyvů. Důvod, proč jsem si to myslela, je prostý.

Sama jsem se v případě konfliktu  druhému člověku okamžitě uzavřela. Automaticky jsem ne-vědomě spustila své obranné mechanismy. A pak jsem se navrch ještě trápila pocity viny, když už bylo po všem.

Dnes vím, že když nesouhlasím (a dle míry svého temperamentu to projevuju:)), neznamená to, že nemiluju. Heuréka!

Takže nesouhlas je taky láska… a obvykle silnější než jakékoli falešné poklonkování toho, kdo se ve skrytu své duše sám před sebou snaží ukrýt strach a nenávist.

Mnozí lidé, kteří jsou v konfliktech vytrženi a nevědomě své srdce v tu chvíli druhým uzavřou, těžko uvěří tomu, že i v hádce je možné zůstat na určité úrovni bdělý a lásky-plný.

Bývají to většinou lidé, kteří chtějí ze svého života konflikty úplně vymýtit. Jenže k tomu je nemotivuje láska, ale jejich strach. Smrádeček, ale teplíčko 🙂

A s takovým přístupem vás neuspokojují „nesterilní“ a „nečistá“ realita, že i když zůstanu během své nepříčetnosti vědomá – pořád jsou to úplně normální mezilidské konflikty.

Chápu, že mnohým může připadat, že vědomí a nepříčetnost si z logiky svých významů odporují, ale jak už jsme si řekli – život už je někdy hold takový. Ne vždycky nám všechno musí dávat smysl.

Daň za nesouhlas

Já osobně jsem se narodila, abych žila autentický život. A s tím přichází i určitá daň, kterou já však už řadu let platím bez odporu.

Já když mám občas přehršel výbušné energie, kterou nevím, jak uchopit, a nechci ji směřovat na druhého, tak si klidně i třísknu dveřmi, a pořádně!, ale malou sekundu před tím se čas jakoby zpomalí a já mohu uvažovat o následcích a rozhodnout se s plným vědomím, zda těmi dveřmi opravdu třísknu. A vám je jistě jasné, že třísknu. Ale v tu chvíli už je to moje volba. Bum bác!

Můj drahý tomu říká temperament, já si myslím, že je to určitá neléčitelná racionální forma nepříčetnosti.

Ve vztahu dvou blízkých duší, kteří se umí navzájem vnímat, je to celé vlastně takový tvárný tanec a hledání hranic – můžu si ve vztahu dovolit tolik, kolik vnímám, že ten druhý pochopí, aniž by to narušilo rovnováhu ve vztahu a vědomí vzájemné lásky.

Tu krátkou sekundu bdělosti tedy můžu využít k vyhodnocení, zda můj drahý stále za tím dramatem může vnímat, že jej jako člověka plně přijímám, že je nadále v mém srdci a že se to tímhle konfliktem nijak nemění.

Také ho tím zároveň vyzývám – jsi schopen i za tímto mým chováním vidět stále mě jako celek i mou lásku k tobě?

A obdobné zprávy a výzvy vysílá zas on směrem ke mně.

Tohle se může zdát nepochopitelné – zvláště asi těm, kteří nezkrotnou ženskou část duše tohoto světa ještě úplně nechápou a nepřijímají – ani v sobě, ani v druhých, ani ve světě jako takovém.

Jenže láska není suvenýr, který si můžete vyleštit, dát do rámečku a z bezpečné dálky se jí kochat nebo chlubit…

A to si představte, co se stane, když zjistíte, že ani díky bdělosti se konflikty nestávají nijak zvlášť výrazně snazšími. Nad tím vám může rozum zůstat doslova stát! :))

Tak o čem to vlastně tedy celé je? Zkusíme si vysvětlit příště…

———————————————