Neexistuje neléčitelná ne-moc, existuje jen donebevolající ignorance signálů. Nemám vůli himalájského jogína a vůči zeleným propagandám jsem imunní, a tak si pod vedením okolností postupně metodou pokus-omyl tvořím vlastní střízlivý pohled na tělo a jeho vý-živu. Je to mé osobní potravinové náboženství. ANA
Nenapíšu nic, co by už nebylo napsáno, ale sama pro sebe to beru jako takovou osobní kombinaci přístupů.
Žijeme ve společnosti, která na nás svými nároky a strukturami, ať chceme či nikoliv, působí stresově. Když pominu rychlé očistné procesy, jimiž se tělo dává samo do rovnováhy (horečky, bolesti a různé stavy dočasného oslabení), jejichž přítomnost je pro svou vyrovnávací schopnost pro naší existenci v této šíleně sebedestruktivní rychlo-společnosti životně důležitá, jsou všechny příčiny ne-mocí psycho-somatické, tedy přináší zprávu o chybných procesech v našem podvědomí. Vlastně každá nemoc je snaha se za každou cenu navrátit do původní energetické rovnováhy. Když tělo energeticky zatlačíme ke zdi (nestaráme se o něj, jak potřebuje, a „krmíme“ ho potravinovými i myšlenkovými jedy, nutíme ho do škodlivých aktivit), začne trucovat, vrčet a nakonec až zuřivě divočit – to vše jen, aby se naše pozornost obrátila tím správným směrem. Takovou snahou je i rakovina, a proto neexistuje neléčitelná ne-moc, jen nevyslyšený vzkaz.
Postupnost a stabilita
Ovšem pokud člověk nemá vůli himalájského jogína, tak i přes všechnu snahu o zdravý životní styl se nevyhne jistým civilizačním závislostem – v mém případě – na vařeném jídle, kávě a úchvatných zákuscích.
Tepelně upravená strava tvoří v současnosti cca 15 % mého jídelníčku. Jedná se převážně o vařené luštěniny, pohanku, jáhly, rýži, grilovanou zeleninu a občasné vege-obědy s přáteli. Na to, že loni to bylo cca 60 % a před pěti lety 99 %, si myslím, že věci se vyvíjí správným směrem, ale zatím je vaření pro mě ještě ohromné pole prostoru pro tvořivost, kterého se nehodlám vzdát.
I když se cukr, mléčné výrobky, průmyslově zpracované potraviny a mouka vyskytují v mém jídelníčku v opravdu stopovém množství (asi tak 1-5 % mé stravy, procento závisí na fázi menstruačního cyklu, beze srandy), čím déle funguju tímto stylem, tím více jsem si jistá tím, že lepší je udržovat si nějaký stabilní stravovací systém, který postupně rozvíjím, než týden jíst raw a pak se na oslavě narozenin natláskat dortem a brambůrky. Je to jak s kouřením, nekuřáka by zabila dávka, vůči které je dlouholetý kuřák imunní. Naše tělo trpí takovými výkyvy více než stabilním „s(o)travováním“ – proto pokud toužíme změnit své stravování, měli bychom si být více než jisti svými vnitřními motivacemi, abychom se po dvou týdnech nelidského odříkání nevrátili ke svým starým zvykům, které násilně přerušíme zas, až potkáme nějakého krasavce nebo při novoroční sebe-obviňující depresi.
Zapojit mozek a uplatit emoce
Jsem pro postupnou změnu, kdy s narůstajícím vědomím o stravování a jeho energetických souvislostech z našeho jídelníčku pomalu odpadávají p-otraviny, které nás zabíjejí, a přibývá strava, která posiluje tělo i ducha. To není pro ty, kteří chtějí okamžité výsledky a snadná řešení – takoví jsou nejvíce náchylní k „zelené“ propagandě. Rozumově či emocionálně vynucený zdravý životní styl nemá trvalé a celoplošné účinky jako niterné rozhodnutí na základě lásky a respektu k sobě sama a svému tělu.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že s postupným nárůstem úcty k tělu mnoho škodlivého z našeho života odpadne zcela přirozeně, bez nátlaku. Vše je symbolické, uvědomění si příčiny je prvním krokem. Např. potřeba kouřit tkví v potřebě v potřebě mlžit, zahalit realitu, nebýt vidět nebo nevidět – když jsem si tohle uvědomila, bylo odvykání mnohem snazší, když člověk pracoval se skutečnou příčinou touhy po cigaretě. Jako při každém budování pozitivního návyku bylo potřeba zapojit také rozum (správně si obhájit změnu) a cit (neboli uplatit něčím vlastní emoce a donutit je chtít spolupracovat – co máme raději než smradlavou cigaretu? 🙂 )
Co máte bezmasého? Co takhle výborný kuřecí zeleninový salát?
Moji přátelé mají rádi, že nejsem dogmatik, ve většině případů totiž nedělám scény. Nemůžu říct „ve všech případech“, protože tuhle jsem ječela na svou mámu, že umře, jestli se sebou nezačne něco dělat – ale to se ve mně probudila malá holčička, která si potřebovala prožít svůj strach, že přijde o maminku a o to víc se bude cítit osaměle, prožít si tu bezmoc, když víte, jak druhému pomoci, a on, i když si stěžuje, tak ve skutečnosti řešení odmítá… co na to říct, jsme všichni „jen“ lidi.
Když mi přinesou zeleninovou polévku a plave v ní maso, nekřičím na číšníka, že mě chce otrávit (však jsem se mohla zeptat předem, že jo). Když mi kamarád nabídne ochutnat pizzu a je na ní salám, nestřelím po něm opovržlivým pohledem a netvářím se, že budu zvracet… chápu, že tradice stravování se na mase je tu po věky věkův a že není lehké pochopit komplex celé problematiky. Svým kamarádům masožravcům doporučuji pouze to, aby se starali, odkud maso pochází.
Já sama jsem maso přestala jíst, protože jsem po jeho požití ve větším množství měla křeče v žaludku a jícnu a následně silnou únavu a depresi, ale netvrdím, že to tak má každý. Mně donutily okolnosti, pamatuju si, že čtyři měsíce před vyřazením masa ze svého jídelníčku jsem naprosto sebe-jistě prohlásila: „Já? Vegetarián? Nikdy, život bez staků není život.“ Dneska si párkrát do roka dám, abych si připomněla, proč maso nejím, většinou na návštěvě u tatínka, který se mýmpočinem uklidní a psychicky stabilizuje tímto vizuálním důkazem, že jeho dcera je zase aspoň trochu „normální“ 😀
Každopádně – kdybych žila na v Laponsku, kde většinu roku nic neroste a všude pobíhaj soby a řeky jsou plné lososů, asi bych smýšlela jinak…
Sám sobě denním chlebem
Na problematiku stravování je nutno se dívat z širší perspektivy, viz článek Přežvýkání a strávení každodenních dat – souvislost s tělem. Čím více se cítíme prázdní, tím více potřebujeme se něčím plnit. Naplňovat se sám sebou je to nejlepší řešení obezity i závislosti.
Jak už jsem řekla – nejsem zastáncem drastických přechodů na 100% raw stravu, už jen z toho důvodu, že na to nejsem připravena, má motivace a vůle nejsou tak silné, takže to respektuju (zatím – zeptejte se mě, až budu chtít otěhotnět) Přesto, že se stravuji asi tak o třicet tisíc procent lépe než jako dítě (pamatujete si takové ty granulované čaje a velké barevné „pudinky“ se šlehačkou za 3 Kč? 🙂 ) nebo na vysoké (kafe k snídani, koblížek k obědu, bageta s flaškou vína k večeři:) ), a přesto, že můj duch se velmi posílil za poslední roky, tak mé tělo je stálé slabé. Co pro něj mohu udělat, je energeticky ho posilovat, zatímco se učím, jak sílu svého ducha pomalu a postupně převádět do já-hmoty. Je to přerod bytí, který trvá několik let. Člověk nemůže čekat, že 25 své tělo otravuje jedy a po dvou letech nápravy bude všechno ok.
Cítím, tedy jsem
Moc jsem nesouhlasila s tzv. zelenými potravinami, protože jsem cítila ten směšný marketingový nátlak, … ovšem než jsem je vyzkoušela na vlastní kůži a pocítila, jakou energií se tělo může odvděčit. S čímkoliv „zdravým“ (dávám do uvozovek, protože u každého se jedná o něco jiného) se to má tak, že člověk by to měl jíst jen tehdy, když to nedělá proto, že se někde něco píše, ale když sám cítí blahodárný účinek na své tělo, když tělo zpívá radostí z toho, že jste obrátili pozornost dovnitř a věnovali mu to, co potřebuje, aby si udrželo svou rovnováhu a vitalitu. Takové cítění mám např. při požívání mých oblíbených ¨bojovníků“ s překyselením organismu (spolu s parazity jedna z příčin špatného fungování organismu – a vlastně jednou z příčin samotných parazitů) – makové mléko nebo smoothies, Barley, Chlorella. Nebo když ponořím své tělo do zásadité detoxikační koupele, to vnímám každou buňku své kůže a její blaženost.
Žijeme v informačním věku – je důležité se informovat, ona nám totiž ta touha po zdraví může paradoxně i ublížit. Pro mě to bývá občas nepřekousnutelné, moje navigace životem je hlavně intuitivní – já jdu na louku a jím tam rostliny, protože cítím, že by mohli být jedlé. Ještě nikdo nevymyslel fotoaplikaci, kde byste kytku vyfotili a program by vyhodnotil její jedlost 🙂 Ruka mi sáhne pro něco v regálu a já jen okem krátce zkontroluju složení, i když „vím“, že nic škodlivého tam není, naopak samé živiny, které potřebuju. A takhle pro někoho nezřízeně vybírám i potravinové doplňky. Ale i já musím uznat, že někdy informace můžou dosti pomoci vidět souvislosti a nedostatky nevhodných kombinací stravy.
Někdy v rámci pudu sebezáchovy nás naše vnitřní cítění vede zdánlivě nelogickými, či dokonce vzhledem k našemu světonázoru „méně“ zdravými cestami, a překvapivě je dobré to respektovat a hledat v tom širší souvislosti a poučení, přestože neznáme širší obraz reality. Myslím, že většina lidí je na takové úrovni, aby dokázala rozeznat lenost či závislost od vnitřních podnětů. Např. chuť na rybu může značit, že ve vaší stravě chybí nějaký prvek, který si tělo pamatuje, že dříve získávalo z ryb. Nebo jiný příklad – možná jste o tom nikdy nepřemýšleli, ale co když důvodem, proč některé zimní dny chceme zůstat raději doma, než jít na obvyklou procházku do parku, je vysoká hladina smogu v ovzduší. Nebo že např. dětský odpor k čištění zubů může způsobovat používání jedovaté pasty s obsahem fluoridu. Atd. atd. Někdy prostě „víme“ víc, než si myslíme…
Náboženství čokoládového koláčku a vůně sedmimoří
Na druhou stranu – člověk by měl ochutnat rozmanitost, dopřát si – vše je tu pro nás, duch si přeje vše zažívat. Klíčem ke svobodě prožívání je nenechat se spoutávat vlastními touhami.
Luxusní čokoládová zmrzlina s borůvkami, domácí šlehačkou, javorovým sirupem a oříšky. Už jenom pomyšlení mi způsobuje extázi chuťových buněk. Kdyby ženy dokázaly žít tak vášnivě, jako je tanec těchto chutí v té chvíli, která je jen a jen jejich… Ne nadarmo se říká, že takové věci jsou lepší než orgasmus – ony sice nejsou lepší, ale dost srovnatelné vzhledem k účinkům blaženosti celého těla – dokážete tuhle blaženost rozšířit i do svých palců u nohou? To je opravdová tantra. Jestli je to někdy jediný způsob, jak v ženách rozproudit Život, pak pamlsky všem zhrzeným manželkám a matkám! Od vášně je to jeden krok k lásce (nebo nenávisti – záleží, jestli dokážeme ten oheň transformovat, nebo se nám vymkne z rukou).
Ňaminky jsou jednou z úžasností tohohle hmotného vesmíru. Věřili byste, že se sem rodí duše třeba jen pro zkušenost zažívat jídlo. Jídlo ve všech formách, i těch, co tělo zabíjí.
Jak jíme, tak žijeme.
Nemastně neslaně. Příliš ostře. Plni závislostí. Svobodně. Pestře. Jednotvárně. Originálně. Nudně. A co vy – jak jíte?
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://www.liveinspirit.cz.
Děkuji za příspěvky na rozvoj webu
- Fio, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio, ze SLOVENSKA: 2100410460/8330