Vztahy… vždycky si vzpomenu na Haničku, která svého muže miluje po celá dlouhá léta a která ví věci, který já zatím ani netuším. Ale něco už vím…
Láska je, když… se staráš, třeba i když jsi naštvaný…
Jsem ve své podstatě optimista, moc často se nevzdávám a v ledasčem chodím až přes mrtvoly, to asi budou mé ruské geny (tuhle nějaká holčina z východního Ruska, někde odtama, kde je zrovna Mareček s Kateřinou, strávila 14 dní ve vlaku, aby strávila jen jeden večer na svatbě kamaráda, měla totiž jen 14 dní dovolené – a tohle já chápu, já když se jednou za čas zabejčím, tak se mnou nikdo nic moc nenadělá, poslední dobou se spíš potýkám s problémem se do něčeho vůbec zabejčit, protože už se trochu znám, jak to dopadá, a tak jsem váhavější), ale když mám možnost najít v ošklivosti trochu krásy, udělám to. Někoho to provokuje. Ale lidem se to většinou líbí. A mně se zase líbí vaše lajky a komentáře:))
To neznamená, že chci nosit růžové brýle (asi právě i proto, že k tomu mam sklony?) nebo ukazovat jen jednu stranu mince. Co chci říct – že když zrovna svého partnera nemůžu vystát (protože zrovna zaznamenám nějaký drobný detail, který mě ze zcela nepochopitelných důvodů vytáčí do vrtule), může to v mém případě být docela průser, ale… možná si stačí uvědomit, že já taky nejsem zrovna snadné sousto ke strávení… pak se snadno sesunu z výšin své hlavy zase zpátky do ♥.
Vnitřní zápal má i svojí temnou, nezkrocenou stranu věci, samozřejmě. Říkám jí občasná nepříčetnost. I když je to spíš taková nepříčetnost racionální a vědomá (to je, když házíte věcmi a stíháte u toho přemýšlet, jak demonstrovat svůj vztek, aniž byste cokoli opravdu rozbili, a zároveň jste si vědomí toho, že jste se vystřelili mimo svůj střed a svým vztekem vlastně jen skrýváte svůj pocit bezmoci, že nemáte věci pod kontrolou a nevím, jak své potřeby vyjádřit dospěle:)).
Pro mě je ale prostě lepší udělat humbuk teď, než otrávit základy vztahu vnitřním potlačeným hněvem, který nakonec obrátí lásku v nenávist.
Taky jsem už došla do bodu, že jakkoliv jsem emocionálně rozladěná, většinou se na to dívám i z nadhledu. Takže to občas dopadne tak, že z hádky plynule přejdu do smíchu, zatímco nějaká moje ublížená část se snaží dál bojovat, takže nakonec to vyzní dost komicky.
Zvláště když můj drahý se vlastně ani hádat nezačal, takže celou dobu je to spíše one woman show :))
Naši domácnost a soužití hodnotím prostě jako autentické a to považuju za úspěch. Řekla bych, že frekvence výskytu racionální nepříčetnosti je stále na hranici únosnosti. Ono hádat se v angličtině taky není úplně snadné, posledně jsem přešla z vyslovování argumentů do pouhého frustrovaného „Áaaaáá aaaa,“ což ve výsledku můj vnitřní pocit vyjádřilo nejtrefněji… Ale možná právě ta angličtina vnesla do mých emocí pomalu vnáší onu příznivou racionálnost.
Nicméně jsem vypozorovala, že i můj drahý trpí občasnými bludy a personální dezorientací, např. říká věci, které si poté nepamatuje, že řekl, a prohlašuje opak. Třeba, že koupí a pak že není žádný důvod kupovat novou pánvičku. Ale jestli oni to muži nemají tak nějak obecně?
Můj drahý (nejen proto, že už přelouskal celého Deidu) postupně zjišťuje, že jeho schizofrenie by mohla být zcela jistě spouštěčem mé hysterie, takže ladíme, ladíme:)
Zkrátka proto, že máme důvod ladit… Protože spolu dohromady vytváříme více krásy nežli smutku.
Výsledek je (někdy by mě zajímalo, jestli jsou mé myšlenkové pochody tak zjevné i vám:)), že s tím mým vnitřním optimistou se to má tak, že i on má svůj protějšek – věčně remcavého, na nedostatky se zaměřujícího bratříčka, který sedí ve velíně v mé hlavě a hraje si na všeználka „všechno vím, všechno znám, všude jsem byl a snědl jsem všechnu moudrost světa“.
Nikoho tedy nepřekvapí, že mé drahé a předrahé zrcadlo Niko je občas, zvláště když je unavený z práce, dost otravný a neustále poukazuje na věci, které ve světě nefungujou, aniž by se zvedl z gauče a šel dělat něco užitečného (třeba koupit pánvičku!), a mě to samozřejmě vytáčí do té již zmiňované vrtule – to abych se nemýlila a nezapomínala, že i já někde uvnitř mám tenhle „únavový“ režim (únava ze života?), jen mu nedávám tolik prostoru. A to jsme zas asi u těch Rusů, ono v té kruté a nekonečné tajze na nějaké všeználky nikdo není zvědavej. Všeználky stejně sežere nějaký kolemjdoucí medvěd.
A tak tu po něco delším úvodu mám pro vás něco veselého, aby bylo vidět i pod pokličku (protože podle mého na světě není nikdo takový PowerClean, aby měl čisto úplně pod všema lištama v kuchyni) – pár hlášek z cyklu, který jsem pojmenovala Lásky-plné dialogy mezi polštáři mezi mín bitč a bóring bástrd (zlá mrcha a nudný zmetek).
(Vzhledem k tomu, že můj drahý je v podstatě svatý, můžete si udělat obrázek o tom, kdo z nás dvou nás takto pojmenoval. Ale chytlo se to. Minimálně do té doby, než ustoupíme ze svých obranných pozic. Možná se vám to zdá trochu přehnané, ale než si uděláte názor, vydržte do konce článku :))
Ona: Lásko, dnes jsem na tebe byla trochu zlá.
On: Lásko. Vůbec ne. Udělala jsi opravdu skvělou večeři, tak přece nevadí, že občas po mě něco hodíš.… nebo…
On: Lásko, přece se můžeme držet za ruce, i když se hádáme, ne?
Ona: Ne!
To já jsem občas takový nasránek. Ale pak se vždycky ráno vzbudím. Ne, vlastně mě vzbudí děsně hnusný budík z děsně starého telefonu mého drahého (ty prkotinky, ach ty prkotinky:)). Hello love. Good morning love. Pak se vzbudím ještě jednou, když mi drahý přijde dát pusu na rozloučenou. Hello love. See you love. Have a great day love. A pak se konečně za pár hodin vzbudím potřetí, udělám si kafe a jdu se posadit do svého oblíbeného křesla, abych něco napsala, něco, co se bude líbit a bude to zároveň pravda, co třeba pomůže někomu dalšímu taky najít nový úhel pohledu…
… a když se v tom tichém a poklidném ránu rozhlížím kolem… tak vidím, že jsme s Nikem opravdu velice, velice nekompaktní pár (někdy bych mohla udělat tabulku, haha, nejsme my náhodou astrologicky v Panně?:)), ale nějak… a já opravdu NEVÍM jak… nám to pasuje dohromady…
Myslím, že to řekl Marek Eben, že…
Štěstí v lásce je, když najdete v životě někoho, kdo vás snese…
…se všemi vašimi otravnými návyky a úděsnými charakterovými rysy. Protože vidí, že v jádru jste dobrý člověk a že ty prkotinky dohromady vám umožňují být tou skvělou jedinečnou bytostí, kterou jste.
Pravdou je, že každá pohádka se píše od začátku a že nejprve se lidé musí poznat a tak trochu najít k tomu druhému návod (tady nemačkej, tady trochu přitlač :)). A takové objevování může být fascinující, když si uvědomíte, jak někdo, kdo je vlastně v určitých věcech stejný jako vy, je zároveň naprosto odlišný! A tak máte možnost se naučit zcela novým a vlastně docela skvělým hodnotám….
A teď už záleží jen na úhlu pohledu. Mozek s egem chtějí, aby „všichni byli jako já“, srdce si přeje „aby každý byl prostě svůj“, i když to znamená, že spolu v jedné domácnosti žijí mín bitč a bóring bástrd ♥
A teď (už?:)) hlavní myšlence dnešního příspěvku…
Když jsem se před dvěma týdny vydala s věcmi narvaným autem směr Dánsko, srazila jsem hned na začátku dva motýly. Měla jsem tedy dost času (15 hodin za volantem:) o tom uvažovat, a tak tahle příhoda dala základ poznání filozofie, která mému vnitřnímu unavenému a na nedostatky zaměřenému pesimistovi dělá život (i partnerské soužití) mnohem snesitelnějším…
Těm nemilým věcem se nevyhneme, snad jenom „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Ale to by znamenalo prožít život v umělém spánku.
A možná to svým způsobem občas děláme všichni – čerpáme pozemské zdroje nezbytné pro naše přežití (a svou činností zabíjíme nechtěně nějaké ty motýly) a pak je ten pesimista v nás tak hlasitý, že ve výsledku nemáme energii na to, abychom to své braní něčím vyvážili. Abychom na tom zničeném něco vytvořili…
Ale znáte mě, já se nevzdávám! Díky prapradědo, že jsi putoval přes půl zeměkoule a pak oplodnil mou praprabábu!
Žít život prostě znamená i dělat chyby. A taky dovolit druhým dělat chyby a mýlit se. Se všemi důsledky. A věřit, že se všechno nakonec v dobré obrátí. A konat tak, aby tomu tak opravdu bylo…
My lidé jsme žádoucí i nesnesitelní zároveň. Chceme být sami a taky chceme být spolu. Chceme být úspěšní a taky se pomíjivosti úspěchu vysmíváme do očí. Možná právě proto, že naši předci pocházeli z rozličných krajin, a proto měli velmi odlišné hodnoty, které se nyní snoubí v nás… Má to své důvody, tyhle paradoxy, ale co je důležité…
Aby naše člověčenčí přínosy vždycky převážily ten nepořádek, který kolem sebe umíme nadělat.
Aby mín bitč byla většinu času spíš loving princess (milující princezna) a bóring bástrd zase brave knight (odvážný rytíř). A že jsou… Takže je asi všechno v naprostém po-řád-ku…
Zkrátka … čím více nepořádku děláme, tím laskavějším člověkem se stávejme … a náš svět možná i zůstane v rovnováze 😉
♥ See you loves…
[handsometestimonial id=“3563″ template=“1″ ]
Láska je vnímání hodnot druhého. Láska je vytvářet více krásy nežli ošklivosti (+fotoromán:)
