Vztah je jako zahrádka.
A já mám ráda soběstačné zahrádky.
Kdy můžu odjet na pár měsíců, a když se vrátím, skoro ani nepoznám, že jsem někam odjela. Jen se můžu těšit, jak zahrada i bez mé přítomnosti roste a bují a následuje své cykly… Taková zahrada se může těšit z přítomnosti zahradníka, z jeho lásky, komunikace, ale není na něm závislá.
Někdo rád orchideje, o které se musí dennodenně starat, a kdyby odjel někam pryč, orchideje umřou a člověk bude smutný (je tam vzájemná závislost).
Lidé jako třeba já, které uspokojuje ve vztazích svoboda, prožijou pár smutků, než si uvědomí, že prostě orchideje nejsou nic pro ně. Orchideje jsou pro ně příliš složité, a proto jim ve výsledku ani nemohou přinášet radost. Třeba moje babi má krásné orchideje – na okně i ve vztazích – jí to funguje, ale já bych to tak prostě nechtěla.
Půl rok v zahraničí fungoval jako oboustranné odstřihnutí pupeční šňůry
Když už nemůžete čerpat výživu ze svého prostředí (ze své zahrady), musíte najít zdroj v sobě. A kde to není, tam to hledáte – a vidíte. A tak se to vše tak nějak více zvědomuje.
A když vidíte, že jen ty opravdu hluboké návyky, ty dobré i ty špatné, jdou s vámi kamkoliv, už nelze říct, že to způsobuje nějaké prostředí nebo nějaký typ lidí :))
Vztahy stojících na mnoha pilířích lásky
A jen do opravdu hlubokých vztahů jsem se vrátila. Orchideje umírají s tichou výčitkou. Přežilo jen to, co nebylo závislé jen na jednom způsobu fungování vztahu.
Pevné vztahy přetrvaly, neuzdravené vztahy se nějak samy amputovaly. Někde bylo potřeba po návratu přistoupit ještě k dodatečné eutanázii vztahu. Proč? Protože se ukázaly ve střízlivém stavu. A třeba to ani nebyl hezký pohled. Když si uvědomíte, kolik jste toho přehlíželi, protože jste byli na tom druhém člověku závislí… (a to i tehdy, když se to tváří, že on je závislý na vás:)).
Já věřím, že vztahy, ve kterých je srdce, trvají celý život.
Proměňují se s tím, jak se mění lidé. A tuhle změnu sdílejí, těší se z ní. Nechtějí vztah konzervovat… nebo chtějí, ale včas si uvědomí, že to není ku prospěchu, a tak se na té vlně změny krásně svezou…
A tak vím, že ať se vrátím za půl roku, za rok nebo za deset let, jsou lidé, se kterými se setkám ve vlídné atmosféře. Jako bych odjela včera.
Srdcové vztahy
Jsou takové, ze kterých neodcházíte. Srdcové vztahy jsou ty, v nichž vám to stojí za to – překonávat rozdíly, překážky a neshody, protože víte, že to dobré (vzájemná podpora, porozumění na hlubší úrovni) vždycky převažuje to horší.
V takových vztazích se soustředíte na to, co vás spojuje, a z toho, co máte odlišné, se učíte.
U srdcových vztahů vás neovlivňuje, jaký ten člověk má světonázor, co dělá a jak žije svůj život. Respektujete toho člověka natolik, že nebudete kazit atmošku svými soudy a vzájemným srovnáváním se, soupeřením.
Je pro vás důležité, kým je váš přítel tam uvnitř a jestli tohle uvnitř s vámi sdílí. A chce sdílet. Je pro vás důležité, jak se s ním cítíte… a to veskrze závisí na tom, jestli spíná vaše zralejší části osobnosti, nebo pro svou i vaší nevědomost vytahuje na povrch ty zatím ještě kyselé a trpké.
A z těchto důvodů se hodně těším, až 10. srpna odjedu do Dánska. Protože dva měsíce odloučení mě ujistily v tom, že můj vztah je soběstačná zahrádka. Protože můj milý je trpělivý a chápe, že zelené jahody taky dozrávají. Možná to chápe, protože jsem ho to naučila já. V našem vztahu není tak úplně jisté, kdo je slepice a kdo vejce, přichází to tak nějak dohromady.
Když jsem se bála závislosti…
Měla jsem potřebu si dokazovat, že jsem nezávislá, aby mi nikdo už nikdy nemohl skrze mé potřeby ublížit. Měla jsem v oblibě názor, že moderní vztahy a manželství jsou velmi krátká z prostého důvodu, a to že se své partnerské lekce učíme rychleji než naši předkové (a tudíž potřebujeme stále nové „učitele“).
Naučila jsem se toho mnoho, to bezpochyby, lekce se měnily, poznání rostlo do šíře, ale zcela mě míjelo jiné, hlubší, poznání – to, o které jsem ve skutečnosti stála mnohem více, ale strach mi nedovolil za tím jít – poznání mezilidské důvěrnosti, síly závazku a posilujícího účinku volby, díky nimž partneři nebo i přátelé překonávají překážky, které by mě dříve odradily hned na začátku, a tak bych si sbalila svých pár švestek a šla dál…
Nebo bojovala s větrnými mlýny, kdyby mě můj rozum přesvědčil, že v daném vztahu je stále pro mě něco, co potřebuju (závislost).
Z tohoto úhlu pohledu mi dnes přijde, že jestliže jsem v bodu, kdy potřebuju deklarovat svou nezávislost, jsem hoooodně závislá. Pak mi moje nenaplněná citová nebo materiální potřeba nasadí klapky na oči a bez této zdravé sebereflexe se neučím vlastně vůbec nic, protože nevidím ani sebe ani druhého v pravém světle (tedy bez příkras i bez zošklivování), a proto s ním a později i s dalšími pořád dokolečka opakuji stále stejný vztah, jen v různých odstínech.
Já a on reprezentují dva hlasy, dvě názorové tendence v mé hlavě. Člověk třeba i odejde (nebo ho odeženu), ale vnitřní dialog (konflikt) trvá.
Často se to děje, aniž bychom se do opravdového vztahu vlastně vůbec odvážili vstoupit, proto si nenáhodou vybíráme takové povrchní vztahy a takové partnery, kteří s námi chtějí být pouze „na volno“ – vyzobávaj si z nás jen to lepší – protože přiznejme si to – přesně tohle my děláme ve vztahu k sobě, k druhým a k světu a životu obecně.
Chceme to líbivé a ostatní odmítáme nebo před tím alespoň zavíráme oči…
Proč nás pronásledují takové nezdravé vztahy?
Tak třeba…
Strach ze závazku (Budu muset dělat i to, co se mi nelíbí. To je však velmi omezené, trochu infantilní, pojetí vztahu, protože v srdcovém vztahu slova „muset“ a „líbí“ dostávají docela jiný význam.)
Strach ze sebe sama. (co v zrcadle uvidím)
Strach z podléhání vlastním kompromisům (nejsme schopni asertivně a srozumitelně a zcela jednoznačně říct, co nechci, a požádat si o to, co chci, a čekáme, že se to stane samo nebo přičiněním druhého).
Strach, že by nás vztah zavedl na zraněná místa, kde bychom to neustáli – a místo uzdravení by došlo k prohloubení rány.
To jsou zcela opodstatněné důvody.
Člověk se zdravou sebedůvěrou se nebojí vstoupit do intimního vztahu.
A nebojí se v něm zůstávat sám a svobodný.
Čili tyhle strachy se výrazně mírní, když 1. se člověk stává sám sebou a za 2. líbí se mu to.
Člověk s egem vyfouknutým nebo přefouknutým nemá jinou možnost, jak vyjadřovat své potřeby oklikou – tudíž svou náklonností vyjadřuje souhlas a svým uzavřením nesouhlas.
Když se „ano“ a „ne“ naučíme vyjadřovat slovy a činy (a tak nějak celkově svou vnitřní pravdu vyzařovat), nemusí být tím dotčena láska.
Jestliže jsem někdy byla ve vztahu a protestovala proti jeho podobě a svému opakujícímu podléhání kompromisům, ve skutečnosti mi to vyhovovalo – protože to byl vztah rozumu (něco jsem získávala za cenu mnohem vyšší, než jsem si byla ochotná přiznat). Ale na povrchu mi v tom bylo pohodlně – protože
a) nedostatek intimity, pozornosti a důvěry jsem mohla hodit na druhého, protože on něco a něco… a já jsem v cajku.
b) nikdo mi nenakoukne pod postel, jaké bubáky tam schovávám. Takže důvod, proč si ze mně dotyčný vyzobával to lepší, byl proto že jsem to ani jinak nechtěla. Nechtěla jsem se odhalit ve své nedokonalosti, zranitelnosti či slabosti – o to víc zranitelná, nedokonalá a slabá jsem byla.
A pak jsem si musela přiznat, že…
Když já sama se sebou nemám vztah, který by byl intimní
natolik, aby byl založený na tom známém „volím si sebe v každém okamžiku, volím si sebe, protože chci„, když nemám se sebou vztah „v dobrém i zlém„, že beru roha a při prvních náznacích komplikací se opouštím a znovu podléhám kompromisům. Vztah, němž by přes občasné bouřky a vnitřní konflikty převládala celistvost v podobě opravdového zájmu o můj svět, možná i obdivu, ale hlavně důvěry, schopnosti dodržovat zdravé hranice, poskytovat si citovou výživu a laskavě se podporovat v růstu a lásce…
Tak vlastně vše, co jsem si do té doby tak zarputile nárokovala na svém vysněném partnerovi, je jenom a jenom o mně.
Pyšná princezna, co si zavázala střevíček sama
Jenže moje představy o těchto kvalitách byly omezené, asi jako pyšná princezna, která je pak hooodně překvapená, že král Miroslav (v mém případě Nikolaj:) ji může obdarovat něčím mnohem nádhernějším než, že jí jen zaváže střevíček…
Takže si střevíček nakonec radši zaváže sama, a tím dovolí Mirkovi ji zahrnout takovými dary, které jsou jemu přirozené a které jsou jako zázrakem přímo stvořeny pro ni… Jako by ona byla řeka a on byl břeh a celý život se tvarovaly pro sebe… Nemusí být ničím jiným, než čím jsou… v dobrém i zlém…
Popravdě – i kdyby ke mně někdo tehdy takový zralý vztah měl nebo chtěl mít, neviděla bych to, nechtěla bych to, možná bych to znevážila, možná bych tuhle laskavost, vlídnost a mírnost vyhodnotila jako „nudu“ nebo „slabošství“. Prostě jediné, na co jsem slyšela, byla sůl do ran.
A proto do té doby byly moje vztahy podmíněné stále stejnými vzorci chování, čelila jsem stále stejným výzvám, které jsem odmítala se stále stejnou zarputilostí a se stejně omezenými názory – stejný vztah, jen s různými partnery.
Dokud jsem se zabývala kdo, co, kde, jak, pak jsem si nemohla všimnout, že to jediné, co bylo v opakujících situacích neměnné, jsem byla já sama.
A světe div se, v počátku nového vztahu na mě čekaly obdobné výzvy a témata, před jakými jsem utekla ze vztahu posledního. Vlastně se tam zopákly všechny, před kterými jsem utekla. Prošla jsem skrz. A výzvy přestaly existovat. Řeka a břeh. Čekalo to na mě. Maturita.
A je tu zcela nové učení. Ale Vysokou školu jsem si vybrala dle svého gusta… takže mě to baví.
Když je člověk pozornější, všimne si, že říká a slyší stále stejné věci, ať už se jedná o partnera, o babičku nebo o postavu v oblíbeném televizním seriálu. Od toho se dá ledacos odvodit 🙂
Filozofie neubližování
Co dnes vím – a je to úleva – že za těmihle překonanými výzvami, z nichž jediná cesta ven vedla SKRZ… nečeká dokonalý princ či princezna a idylický vztah zcela bez bouřek a bolavých pocitů… čeká tam odměna v podobě osobní pohody a sebedůvěry a taky dosud nepoznané partnerské intimity, důvěry a něhy – zkrátka vztah, v němž vládne filozofie neubližování („i když mě to bolí a potřebuju si tím projít, stále jsem vědomě odhodlaný/á ti neubližovat a své jedovaté šípy nechám padnout dříve, než doletí k tobě“) a díky ní každá bouřka končí dalším prohloubením vzájemné lásky, díky ní to, co dříve bylo zraňováním, dnes uzdravuje.
Když si vás někdo vědomě zvolí a vy jej, tak je to vážně něco! Když umíte být sami a umíte být s někým… Když jste spolu, jste spolu… plně… žádné výmluvy a výkruty. Když nejste spolu, nejste spolu, ale jste v srdci. I v konfliktu jste stále v srdci. Oba. Žádné opouštění.
Ale než přijde takový vztah, člověk se učí volit sám sebe. Ne agresivně, ne vyděšeně v pochybách, jestli na to vůbec má nárok, tak nějak prostě… normálně lidsky.
A pak přijdou občas ty okamžiky, které nás dříve děsily – chvíle, kdy je potřeba umožnit druhému, aby si mohl zvolit sám sebe, když to potřebuje pro svou osobní pohodu… A hale – vůbec nejsou děsivé :))
To je láska.
To je svoboda.
—-
Hezký článek na toto téma je i na webu Harmonický vztah – 4 kvality vědomého vztahu.
