Den druhý
Budíme se do mlíka. Tak takhle vypadají ty ranní mlhy od Atlantiku – ale psali, že se k nám sluníčko brzy prosvítí. Mělo by! Zmrzliny vylézají zpod celt a mají trochu vytřeštěné oči: „Tohle že je jako to TEPLO i v noci?“ Raději ani nedutám a doufám ve dny budoucí. Květinka si pochvaluje svůj spacák a já už poněkolikáté přemýšlím o tom, že každý cestovatel by měl mít taky alespoň jednu sestru zaměstnanou v Hudy.
Hlavně že už nefouká.
O vnitřním průvodci
Občas mám pocit, že začátky každé cesty přinesou všemožné čekané i nečekané neduhy a zkouší cestovatele v důvěře a trpělivosti. A když se cestovatel osvědčí a nezačne zbytečně panikařit, probouzí se za odměnu jeho vnitřní průvodce, který ho zbytek cesty naviguje, provádí a vykouzlí z cestování něco neobyčejného a kouzelného.
Když jsme na cestě řízeni hlavou, možná víme, že katedrála se jmenuje Sé a zavírá v osm, ale když se necháme řídit zároveň touhle neviditelnou silou, možná se „ztratíme“, ale jen proto, abychom v zapadlé uličce narazili na něco, co je pro nás tak osobního, že se nás to dotkne až k dojetí.
To je ten pocit, kdy víte, že jste v souladu sami se sebou, svým načasováním, svou jedinečností a svou cestou životem. To je ten okamžik, kdy se tam venku potkáte s tím, co máte uvnitř, a jste vděční za to, kým jste.
Nanucí vše zvládaj na jedničku!
Neslyším ani jednu otrávenou hlášku, ani nevnímám nic výrazně nevysloveného. Jsou prostě skvělí!
Jdeme si jako Popelky… „Mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Vím, že skupina může člověka v jeho individualitě tak trochu schlamstnout, proto chci, abychom po celou cestu cítili sebe a tohle „já“ pak vnášeli do celku. A tak navrhuju, že půjdeme chvíli v tichosti, s pozorností na sebe sama a na okolní přírodu. Ale moc to nefunguje, jsme všichni ještě takový rozvrkočený. Nechávám to být, ono se to poskládá samo.
Osobně jsem favoritem spíše osamoceného cestování, protože moje zkušenost je, že jde více do hloubky – na to si přijde i Johanka, která se od nás na jednu noc trhne a pozná zcela novou dimenzi cestování. Klobouk dolů, holka! Zvládla jsi to bravurně! Ale i my ostatní si postupně za pár dní najdeme své tempo a každý půjde převážně sám se sebou a potkávat se budeme hlavně v kavárnách :))
Chvíli jsem měla představu nějakého úctyhodného poutnického výkonu (jakože první ranní káva až po 10 kilometrech), ale vidím na sobě i Popelkách, že tohle nám rozhodně fungovat nebude :))
Prostě Dolce vita, sladký život, jak má být!
Chci si to rozvrkočení trochu uhladit, ta mlha k tomu vyloženě vybízí, a tak se po ránu courám vzadu, uvažuji o dnech budoucích, fotím, povídám si s ptáčkama a osahávám si písek. Zkrátka lákám svého ducha zpět do těla prostřednictvím smyslů a nadšení z cesty.
Nanucí už tajou u kávy na konci dřevěného chodníku. To schvaluji. Na chutě můj duch taky slyší. Kafíčko, croiassant – šup a hned jsem víc tady a teď. Navíc kavárny jsou tu levnější než ve Španělsku. To potěší.
Výhled na moře, slunce se pomaličku prodírá až k nám, život je príma. Až tak príma, že si před Villa do Conde sundáme svých osm vrstev a oblékáme kraťasy a trička. Kolem jezdí auta, ale my už jsme (asi i díky zimě a rozespalosti) v režimu „Co? Jo, auta. Hm…jojo“.
Stavíme se v kostelíku pro razítko a čeká nás několikakilometrová promenáda skrze Povoa de Varzim. To nás tedy úplně nenadchne, a tak ve mně pomalu sílí myšlenka, že za pár dní zahneme doprava a přejdeme na vnitrozemskou trasu.
Tenhle nápad podpoří i první pokus o koupání. Voda v oceánu je ledová. Se Sněhurkou máme na účtě už třetí den bez sprchy 🙂 Zítra je zlomový den čili už nám to bude jedno. Dnes se ještě vošíváme. Sněhurka se ošlplouchne, já na to nemám, i když sluníčko už pálí a je vedro. V kavárně objevím sprchy, ptám se číšnice, jestli je můžeme použít. Kouká na mě jako na exota, tak nevím, k čemu tam ty sprchy mají.
Po odpočinku na 10. kilometru nakonec ujdeme namísto avizovaných 15-18 km asi 22 km. Skoro to vypadá, že to dělám naschvál, ale v té aplikaci mapy.cz se opravdu nesnadno měří vzdálenosti :)) Další část trasy už naštěstí jde mimo turistická letoviska.
Při pobřeží stojí neuvěřitelné množství prázdných vilek i celých komplexů. Je to „pochopitelné“, dneska si každý Evropan za stejnou cenu zaletí raději na Bali, a tak větrný Atlantik zůstává pro místňáky (kterým prázdniny začínají až zítra) nebo milovníky windsurfingu.
Obdobně nadimenzovaná (a děsivě prázdná) letoviska mně překvapila i na Kanárech. Nesnažím se přemýšlet, zda je to dobře, nebo špatně – učím se z toho pro sebe následující: Když investuji svůj čas nebo peníze na základě nějakého momentálního boomu či žhavé emoce, můžu být později velmi zklamaná. Trocha prozřetelnosti nikomu rozhodně neuškodí, zvláště co se týká investování svých zdrojů do budoucích plánů. Kdo se chytá na pozlátko snadných a rychlých peněz, může skončit v dluzích. Nebo se to dá převést i na vztah (nebo cokoliv) – kdo se chytá na viditelné výhody, může být ještě překvapen, čím za to zaplatí. Konec poučného okénka.
Jde se poměrně ztěžka, naše tělíčka nejsou na batohy zvyklé. Praská mi první puchýř, to je teda fofr. Zachraňuje to Compeedka (gelová náplast Compeed).
Líbil se mi názor, který jsem někde někdy četla – že normálně zdravého člověka bolí každý den něco jiného, že nemocný jsi jen tehdy, když bolest přetrvává na jednom místě. Jsme tedy vcelku úspěšně zdraví :))
Blíží se večer, po menších obštrukcích nakonec najdeme další ďolík. Vnitřní průvodci dají hlavy dohromady a nakonec není potřeba žádný kompromis – nalézáme krásné místečko.
Postavíme domečky. Přečteme pohádku na dobrou noc. Hurá, je teplo. Ale zatímco ostatní jakžtakž spí, mně nedají komáři zaspat. S tím se budu muset ještě nějak popasovat. A taky že popasuju.
Za pár dní ze mně bude úplný komárový zen buddhista,…
… co umí naprogramovat svou kůži, aby sama vytvářela repelent. Pro dnešek ale pálim vonné tyčinky jak divá a usínám až k ránu. Je mi vedro :))
Den druhý, celkem 34 km. Kilometry teď přeměřuju na mapě, možná se nakonec ukáže, že jsme ušli úplně jiné číslo :))
Den třetí
Po včerejšku si zasloužíme trochu zmírnění, čeká nás dnes tedy jen 13 kilometrů a v Marinhas sprcha a postel. Vstali jsme brzo, abychom v ubytovně byli včas a vyšlo na nás místo, takže káva přichází až po několika kilometrech kolem sedmé ranní v městečku Fao.
Krásná zapadlá kavárnička plná ranních místních ptáčat. Postarší Portugalka se tolerantně usmívá, když vidí, jak do malého prostoru vtrhne pět hladových ušmudlaných postav, poslintá jí výlohu se zákusky a vyšišlá ze sebe objednávku kávy.
Shodli jsme se na tom, že portugalština je španělština se šišláním, takže rázem i bez sklenky porstkého mluvím portugalsky „uňa červéza, poš favoš“ :))
Uběhne nějaký čas, než vyrazíme dál, přeci jenom se musíme všichni vystřídat na wc :)) Ranní káva má totiž i své praktické aspekty spojující příjemné s užitečným.
Do Marinhas dojdeme celý splavený. Tak TOHLE je to vedro! Dáváme si pivo nebo apple cidre a jsme veselejší už po prvním loku. Mám pocit, jako bych si ten alkohol píchla rovnou do žil. Do deníčku si dělám poznámku: „Nepít alkohol, když jsem rozhicovaná.“ V místní laciné restauraci dostáváme každý porci pro tři. Ochutnávka slavné místní frančezíny nás až do konce cesty obohacuje o téma k vtipům. Ne že by byla tak příšerná, prostě jen hodně… neobvyklá :))
Temná strana hledačů světla
Se Sněhurkou, mírně ovíněné, se pouštíme do diskuze, která na rozdíl od našeho camina nikam nevede. Jako by dialog o dobru a zlu někdy mohl někam vést :)) Používáme stejná slova, ale myslíme něco jiného. Používáme jiná slova a myslíme totéž. Čert (nebo anděl, haha) aby se v tom vyznal. Do deníčku si poznámku o alkoholu podtrhnu třikrát a zavzpomínám na kamaráda, který mně před pár lety vyprovokoval k naprosto totožnému dialogu. Tehdy jsem byla Sněhurka já.
Rozvzpomněla jsem si díky tomu, jakou bouřlivou zkušenost mi mé tehdejší sněhurčí přesvědčení poté přitáhlo do života, takže mi došlo, že se podvědomě Sněhurku snažím uchránit před podobnou zkušeností. Takhle to ale prostě nefunguje, takže už po několikáté zmiňuju knihu Temná strana hledačů světla od Debbie Ford, na nic víc asi stejně nemám ani právo.
Dialog má ovšem velmi pozitivní efekt, všichni jsme se probudili a nabudili, že bychom klidně mohli jít dál, ale dneska ne, dnes nás už čeká jen pračka, sprcha (nejdřív hodně horká a pak studená:)) a postel!
A i když ve dnech následujících na nás vidím únavu a občasné uzavření se, své vlastní bitvy si každý bojuje víceméně uvnitř a nevytváří konflikty navenek – a to oceňuju asi nejvíc, že i přes občasné tlaky, které jsou na takové cestě úplně normální, neházíme ty své pomyslné „kříže“ na druhé, a tak se ani nedostaví žádná ponorka.
Střet může vést ke středu – záleží na nás
Já věřím,… a někdo mi to třeba věřit nemusí, … že člověk může být nasraný, bát se, může být zklamaný, unavený, může s něčím nesouhlasit, a přesto zároveň ve střetu dávat druhému najevo „chovám k tobě hlubokou úctu, příteli“. A to potom není ubližování, ale uzdravování. Tak tohle se já ve svém životě učím, a tak i v tom našem „nebesko-pekelném“ střetu si to srovnám a uvědomím si, že Sněhurka a já představujeme dvě polarity jednoho a obě je potřebujeme trochu vyvážit. A tak v dalších dnech koukám, co že bych se to od ní mohla naučit, a do druhé půlky rébusu už nekecám… Nebo si alespoň myslím, že nekecám :))
Na konci třetího dne máme v nohách 47 km. Zítra nás čeká rozloučení s oceánem. Potkáme ho až na konci – v našem „Santiagu“. Oceán bude sice ledový stejně, ale naše srdíčka budou o poznání rozkvetlejší…
To je zajímavé. V čem spočíval ten konflikt, mohu-li se zeptat? Jinak musím říct, že je zajímavé, že to skutečné bloudění a to skutečné chození na blint a jen tak podle chuti mi jde celkem dobře. Ale převést takovéto chození podle vnitřní intuice do toho, jak svůj život žiju, už jde trochu víc ztuha 🙂 Možná by stálo za to častěji takhle vyrazit, aby si člověk častěji uvědomoval, jak je to úžasné 🙂
Určitě vyraž. Spíš než častěji – tak na dýl, to pak člověk vidí zajímavé souvislosti s tím, jak žije svůj život. Konflikt? Já ani už nevím, zpětně mám pocit, že jsme každá mluvily o něčem jiném, ale určitě jsem jako obvykle stála „na straně“ nějakých „temných“ sil, to vyznívá pro lidi většinou dost provokativně. Zvláště když na toto téma nebývám moc být trpělivá :)) Snažila jsem se zřejmě vysvětlit, že láska pro mě je, když se pro dobrosrdečnost svobodně rozhodnu, aniž bych měla odpor a zášť ke zlu (ať už je jakkoliv šílené, důvěřuju, že spravedlnost si ho najde, a proto osvobozuji sebe od role soudce). Pak je to upřímné a neutíkám „dobrem“ od vlastního nepoznaného „zla“. Takové dobro vytváří pozitivní následky a je přijaté dobře, není potřeba žádné „dobrý skutek po zásluze potrestán“. Ta knížka, kterou zmiňuju, upozorňuje, že si jen projektujeme na vnější svět odpor ke svým vnitřním osobnostem. Když o sobě vím, že mam v sobě i pořádnou potvoru, nemusím cítit zášť vůči vnějšímu světu. Nemusím se své vnitřní potvory bát, že mi zase způsobí trable, protože když o ní vím, mohu se rozhodovat. Pak mohu na vnější potvory mít názor a rozhodnout se sama jednat lépe – v rámci svého poznání, ale nemusím tam mít tu emoci nenávisti a odporu… A tenhle svět je na tohle přijetí věcí, jak jsou, obrovský trenažér. Stačí si zapnout zprávy…