Strávila jsem na cestách už tolik, že není život „tam“ a „tady“. Není to dovolená, vlastně to není ani cestování… Životní styl? Možná. Je to kontinuální objevování sebe sama a všeho, co mě probouzí k životu… není to spalující vášeň, spíše milosrdné procitnutí do života… Equilibrium nuovo. Přiznávám, že jsem hrdá na to, do jaké ženy jsem dospěla. Cesta ale nekončí, spíše znovu a znovu začíná… přímo pod mýma nohama.
Na hlavách mých rodičů přibývá šedin, životy mých přátel i mé rodiny (ahoj, bratříčku!) se plní novými prožitky a jejich vrásky jsou dost možná zas o něco hlubší, tak jako ty mé, … bříška mých těhotných kamarádek pomalu rostou (a nejspíš asi i břicha mých kamarádů, pravda, stárneme:) … a když na tohle pomyslím, tak to je ta chvíle, kdy na kratičký moment zaváhám… A pak se slunce odrazí od modrého oceánu, jiskřičky světel se zatetelí na hladině… Né, lítost není to, co cítím. Požehnání. Tak je to. Stýskání po někom. Znamená to, že ti lidé jsou v mém srdci, … a já v jejich.
A až se znovu potkáme? Vím, že nebude třeba nic víc než trochu sdíleného ticha a hodně dlouhý pohled do očí. Některé věci jsou příliš posvátné na to, aby mohly být zjednodušovány do slov.
Nemohu nikomu předat svou cestu, ale moc ráda ti svým příběhem řeknu, až i ty budeš stát na rozcestí a zaváháš – Vím, že to dokážeš!
Žít život, pro který má smysl umřít!
Naplnit své srdce láskou, kterou si odneseš jen bůhví kam s sebou dál…
Ty už žiješ svůj sen – a jestli to nevidíš, tak jen proto že stojíš na skalnaté stezce a nevidíš za obzor. Tak roztáhni křídla, vzleť do oblak a podívej se na své putování s nadhledem… vidíš tu krásu, to opíjení se lidskou zkušeností a střízlivění do vševědomí?
Moc toho nevím, ale tohle je mi tak jasné jako ranní slunce nad Tasarte. Uvnitř mě hoří plamen a ten nikdy neuhasne. Uvnitř mne pramení řeka a ta nikdy nevyschne. Uvnitř mě zní píseň a ta nikdy neutichne. Uvnitř mě žije touha, neboť má bytost je plná snů a „já“ nikdy nepřestane pokládat otázky – a svým životem na ně budu odpovídat. Svým životem se budu zodpovídat.
A jako vytrvalé vlny oceánu, které právě teď tišší mou mysl, svou láskou budu omývat svá chodidla, vytrvale putující krajinami mé duše. Krajinami, které se odráží v zrcadle tohoto světa. Kráčím po té stezce, která nikdy nekončí. Po té, na níž milionkrát ztrácím sebe jen proto, abych se nalezla. Jako potapěč hledajíc poklady na samotném dně oceánů…
Viděna očima všech, které na té cestě potkám, skládám skládanku svého života…
Vyrostla jsem ve světě starých pravidel. Dospěla jsem ve světě plném proměn. Mladá dívka plná vzdoru. Nikdy nikdo nemůže říct, jestli některé cesty mohly vést jinudy. Možná. Myslím ale, že důležité je – nepociťovat na jejich konci lítost. Znám jen jediný způsob, jak toho dosáhnout – žít naplno, být pln vášně a do každého okamžiku dávat všechno. Hořet, ale neshořet… Na hranici těchto světů… já volím.
Vstupuji do světa vizí. Nikdy to nebyl příběh o lásce, ale vždy to byl příběh lásky. Matná vzpomínka na budoucnost…
[youtube]https://youtu.be/5ZDsCJ4rGD4[/youtube]
Připomeň mi, kdo jsem
a proč jsem naživu
pokud bych se vymlouvala
připomeň mi, kdo jsem
co jsem si slíbila
Připomeň mi mé nejbláznivější sny…
A pokud bych dostala chuť utéct
zamkni mě a zahoď klíč
v tom bodání vzpomínek mi řekni
jak se jmenuju, připomeň mi, kdo jsem…
Ana se na něho podívala. Zas měl tu záhadnou jiskru v oku. „Niko, známe se měsíc, strávili jsme spolu 5 dní na ostrově a desítky hodin na Skype… letenku do Dánska jsem si už koupila, ale nemluvili jsme o tom, jak dlouho tam zůstanu.“
„My love, … myslel jsem, že pro začátek by to mohlo být pár měsíců. Vím, že to zní šíleně, a když se zeptám sám sebe: „Niko – proč jsi tuhle zvláštní dívku vůbec pozval k sobě? … protože je toho tolik, má drahá, co se jeden od druhého potřebujeme naučit… a protože tvým očím já nedokážu říct Ne… jsou to totiž oči anděla.“ Ana se zamyslela… ano, to dává smysl, i když to smysl nedává.
Vzpomněla si na loňský rok a usmála se, … Dánsko není Mongolsko. Ale tenhle muž patří do jejího srdce, stejně tak jako tam patřil ten předchozí… lidé odchází, láska zůstává… a je naprosto jedno, jak rychle jakékoliv změny probíhají. Ona důvěřuje svým rozhodnutím. A důvěřuje životu. Ana věděla, že dosáhla bodu, kdy svých rozhodnutí nemůže litovat, protože je to ona, kdo volí pohled na události v jejím životě, je to ona, kdo stojí při sobě v momentech slabosti. A taky protože konce těch příběhů jsou vždycky dobré. A když to není dobré, stačí si vzpomenout, že to ještě není konec…
