Sedím na terase malého apartmánu. Koukám na hory. V dálce se modrá moře. Konečně sama. Po dvou týdnech práce v hostelu mám volno. A čas ke kontemplaci. Co dál? Před měsícem jsem do Playa de Tasarte přijela jako host, potřebovala jsem klidné místo s internetem, abych mohla dokončit pracovní projekt. A našla jsem tu domov, přátele. Práce za ubytování a stravu je příjemná zkušenost. Zvláště na místě jako je toto. Klidné, a přesto plné života. Jen plavání mi chybí, oceán je tu divoký a z toho já mám respekt. Práce je tu dost (i pro vás, chcete-li?), být v přítomnosti tolika lidí může být občas stresující – ale jen pokud to člověk dovolí.
Jsme tu dobrá parta. Synchronizovaná. Můj přístup k lidem je velmi intimní, nemám ve zvyku se dlouze seznamovat – pokud mě někdo zaujme, zahřeje u srdce, počáteční stádia přátelství přeskakuju a rovnou ladím na vlnu souznění. Zároveň si často udržuju od lidí jakýsi pozorovatelský distanc. U lidí, kteří mě nezajímají, by se to možná dalo nazvat ignorováním. Zkrátka nezájem. Když jsem si myslela, že je to špatně, přitahovala jsem dost často negativní pozornost podivných individuí. Dneska jsem s tímhle svým přístupem k mezilidským vztahům více v souladu, ale taky už chápu, že v minulosti se mým odstupem občas nakazily i vztahy, které měly potenciál, a to mi bránilo kdekoliv se cítit doma. Možná ze strachu, že ten domov budu muset jednou opustit. A tak jsem žila na mnoha místech, vždy po nějakou dobu, a nikdy jsem ve skutečnosti tomu místu nedovolila, aby mnou plně prostoupilo, protože moje hlava byla pořád kdesi v budoucnosti. Vlastně jsem byla pořád připravená k odchodu.
Můj tatínek mi dneska do telefonu připomněl, že na všechno kašlu – řekl to s pousmáním, už si totiž na svou toulavou dceru zvykl, ale přesto si nenechal ujít příležitost k takové poznámce, zvláště když jsem ho seznámila se svými úvahami, že tu možná zůstanu do dubna a pak poletím rovnou do Dánska.
Tatínek má bezpochyby pravdu. S takovým životním stylem člověk asi potřebuje mít věci trochu víc na háku. Ale je pravda, že na začátku téhle cesty jsem si vytyčila určité cíle a po přistání na ostrovech jsem je velmi rychle ztratila z dohledu. Vracím se k nim. Pomalu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v novém prostředí. Nevím, jestli je to tímhle místem – hodně lidí to tu má podobně. Možná je to tou slanou vodou, která nás obklopuje a čistí. Možná je to tím sopečným nitrem, které sice spí, ale přináší s sebou určitý neklid, který odvádí pozornost od věcí pozemských k hlubinám nitra. Možná je to tou dálkou, která člověka odděluje od domácích zvyků a návyků… Nevím. Nicméně všechno tu trvá tak nějak déle. Jakoby se život zpomalil, snad i zastavil. Dovedu si představit, že přesně tohle evropská duše občas potřebuje, ale pravdou je, že žít trvale bych tu asi nemohla 🙂
S Venuší ve Vodnáři, a vlastně i bez ní, přichází palčivá otázka, zdali máme dostatek odvahy následovat volání svého srdce. Žít život v lítosti, že člověk odmítl příležitosti a zavřel dveře, které se pro něj otevřely – to je opravdové peklo na Zemi. Nehledě na všechny strachy a pochybnosti žádám o jediné, zůstat otevřená všemu, co přichází, a nechat za sebou vše, co odchází.
Hlava nám často nabízí cesty, které zná. Jsou však proto pro nás snazší? Když jsem přistála na Tenerife, dostala jsem hypoglykemický záchvat, třásla jsem se, svět se rozplynul do světla, cítila jsem, jak mi život vyprchá z žil. Bez cukru mozek nemůže přežít. Byla to pro mne zpráva, že se nějakým způsobem bráním sladkosti života, že jsem přesvědčená, že si vše musím vybojovat a každý moment štěstí úzkostlivě chránit. Že za každou slastí následuje utrpení. Možná ano. Ale to znamená, že za každým utrpením následuje rozkvět a sladký nektar květů života. A znenadání jsem plula trajektem na ostrov Gran Canaria, vydat se vstříc neznámu.
Ta pravá poezie života se ukrývá v nevědomí. Nevíme – a tak můžeme být překvapeni. Mile překvapeni. A samozřejmě i nemile. Ale za ten risk to stojí, ne?
Rozhodně nemám návod na život, naopak mám pocit, že mi pravá podstata pozemského bytí zatím uniká, bývám dost často melancholická, ale nemám pocit, že bych něčeho ve svém životě opravdu hodně litovala. Asi i proto, že astrologicky mám Pluto postavené ve Štíru tak, že mě jeho neúprosný vliv všemi způsoby nakonec donutí čelit vlastní pohodlnosti, přivede ke transformaci, ke změně, k pohybu, ke smrti a znovuzrození. Nechci tím říct, že bych byla obětí hvězdných vlivů, sama jsem si to takto zvolila.
Můj kamarád mi jednou řekl: „Víš, dřív jsem si myslel, že jsi šílená, ale dneska vidím, že ty vlastně žiješ ten film – Jíst, meditovat, milovat.“ Odvětila jsem mu tehdy, že asi ano, ale že zatím znám jen ty první dvě fáze… Kdy přichází k člověku láska? Možná tehdy, když se přestane obávat svých tužeb a závislostí, když je přestaneme démonizovat. V momentě, kdy je začneme brát jako nedílnou součást svého života a jeho přirozených vlivů. Před šesti měsíci jsem na svém webu napsala: „Existuje muž, tam někde v mé budoucnosti, který je dostatečně silný a láskyplný, aby mi řekl: Nemohu za tebe vybojovat tvé bitvy, ale chci tam být pro tebe, budu stát po tvém boku a držet tě za ruku, zatímco budeš svým démonům hledět do tváře.“
A každá budoucnost se jednoho dne stává přítomností… Člověk za život potká desítky úžasných potenciálních partnerů, jak je tedy možné, že srdce zvolí někoho, na koho doslova jen náhodně narazíte? V lásce nelze hledat logiku, je to pocit, tažná síla naší genetiky, která touží být respektována. A všechny překážky jsou vlastně jen mosty spojující dva světy v jedno království. A jaké to království bude, záleží jen na nás.
Obávám se, že lásku ve svých rukách nemáme, že jsme v jejím náručí. Díky bohu. A ona volá každý den nehledě na to, kolikrát jsme jí to už položili. Takže díky bohu za to, že člověk prošel temným lesem sám, protože díky tomu si dokáže cenit přítomnosti druhého. Vše, co za něco stojí, potřebuje svůj čas… A nyní je čas vypnout záznamník a odpovědět na volání 🙂
