Psychospirituální krize v nešamanské civilizaci

Telepatie, vcítění, vize, kontakt se „spodními“ světy, kontakt s „horními“ světy, předvídání potenciálů budoucnosti, nahlížení do minulosti, orientace v přítomných vlivech, umělecké ztvárňování kolektivních archetypů, … nejsou standardně požadované manažerské schopnosti v západní civilizaci. Dokonce se zdá, že nejsou slučitelné s každodenním životem. A přesto… a není to už žádným tajemstvím… ve chvíli jejich ukotvení není duchovní mistrovství tak podstatné jako člověčenství samo…

Běžný člověk, aby ráno vstal z postele, je motivován vášní a civilizačním strachem. Probouzející se člověk postupně otevírá zavřené dveře a třináctou komnatu… pandořinu skříňku, aby zjistil, že v nich ukrývá své mnohem hlubší vášně a mnohem děsivější strachy. S poodkrytým závojem reality přichází palčivá otázka – k čemu tohle všechno? Bože? Dobro a zlo ztrácí své kontury, protože v pozadí těch elementárních sil vyplouvá na povrch něco zcela zásadního – život sám. A jeho tajemství. Rozumem nerozluštitelné. Rozume, pochop to prosím…

S novou percepcí skutečnosti přichází rozpad osobnosti, integrace zasutých částí vědomí. Záchvaty jasnosti. Odpovědi neexistují. A existovat nebudou. Úleva? Rok dva psychospirituální krize jsou nezbytným předpokladem šamanství.

Já ale nechci být šaman? (Jsi, můj drahý člověče, jsi… Jung jím taky byl… toho máš rád, ne? Kdo je šaman. Ten, který pokládá otázky a naslouchá tichu za oponou tohoto světa…) Ale já chci spoustu věcí… abych byl svobodný… (víš, … Hitler byl taky šaman… Dobrý šaman hledá opěrný bod v nové realitě tak pět šest let.) Cožeeee??? Chceš mi říct, že to nekončí…? (Neříkám vůbec nic, to jsou tvé domněnky… Delší doba už hraničí s doživotní schizofrenií. Hranice je tenká.) Nepovídej?

Hranice je temná. Když vášeň pohasla, není zde světlo plamene určující směr. Není zde důvod vstát z postele… A přijde okamžik, kdy něco v tobě zemře a ty se omluvíš bohu, že jsi to nezvládl. Okamžiky, kdy jsi svědkem vší té nelásky v sobě. Dávná poselství vzpomínaj… Vzpomínaj? (Ano, vzpomínaj) tento čas: „Na konci času v kulisách umírajícího světa…“ A jak to bylo dál, jak to bylo dál? (Nebuď netrpělivý.)

Záchvaty mesiášství střídají pocity té nejnižší ubohosti. Klidně i z minuty na minutu. Ve světě dobra a zla prožíváš absenci jakéhokoliv pevného bodu. Protože ten  není vystavěn, musí být vystavěn z Ničeho. Tancem smrti tancovaným na všech vlivech minulosti, přítomnosti a budoucnosti v jednom okamžiku.

Ana to nevydržela: „Ale ty to nechápeš, Učiteli, byla jsem už vším… jako bohyni mě uctívali, jako děvku haněli… žila jsem celá tisíciletí, mou kůži pokrýval zlatý prach, svět mi ležel u nohou… a utopila jsem své dítě, aby netrpělo, když jsem mu neměla co dát jíst… zemřela jsem… hlady, zimou, jako potrava šelmy, vedrem, žízní, rukou kata, ohněm, utopením, dýkou, znovu dýkou a znova a znova… zemřela jsem na zlomené srdce, … zavrhla jsem boha, když jsem žebrala před kostelem nelítostných… zavrhla jsem člověka, když mě snědli zaživa, aby pozřeli mou sílu… nevyslyšena… zavrhla jsem lásku, když mě učili, že emoce mě v misi mohou zabít… zavrhla jsem lidství, když mé s-vědomí neuneslo tíhu mých činů… už jsem byla vším a všude, tak proč jsem tu znova?“ To je tvá odpověď. Časem ji pochopíš…

Spirituální vztek a bezpodmínečná láska se v mísí ve fenoménu zvaném člověk. Spalte tu zem, nenašel jsem jedinou nevinnou duši, křičí anděl nad Sodomou a Gomorou. Prozři, šeptá láska v jeho srdci… Lítý boj zdá se bez konce. No a, stejně je to marnost nad marnost… zkusil jsem všechno. Faust, který nenašel, co hledal. Jungovskému „raději budu celistvý, nežli dobrý“ se dostává plného pochopení… Myšlenky na smrt. Klidně. Hned teď. Marnost nad marnost. Apatie. Znovu omluvy bohu. Selhal jsem, ale jsem s tím smířen…. Bez odpovědi… Možná příště, … bože?

Katarze… Jeskyně zrození. A ty se rozvzpomínáš, že to vše je Láska… aniž bys měl potřebu hledat, co to ta láska je… ty sám jsi odpovědí. Vědomí se může vyvíjet pouze ve hře na vývoj vědomí… V tichu tvé smrti začínají buňky pulzovat všemi pozemskými  i jinými životy, které nikdy nebyly tvé, jen pluly v bezčasí a ty jsi se svezl na té Vlně… Superkvantovost multidimenzionálního vědomí. Alef. Díváš se do tváří svých právě zrozených dcer a synů, … kapky potu na tvém těle se lesknou, když zůstáváš v obětí všech svých milenců… tvá mícha, člověče, tvá mícha je tvůj opěrný bod… je to kniha příběhů, které jsi napsal. To je tvé Nic, které stvořilo Všechno… Agapé…

—

Vše je dobré. A příběh, co se píše od prvních řádků na papír recyklované zkušenosti… je síla, kterou nelze zneužít… Bože díky…

—

Ana zaklapla notebook. „Tak to bychom měli,“ zaplatila kávu a při odchodu se musela pousmát nad humorem svých učitelů… Café Infinity – nekonečno. Nasedla do autobusu a billboard u silnice jí pozdravil nápisem „Multidimenzionalita pro všechny“… „Dobře. Naslouchám,“ pomyslela si, „slučitelné s každodenním životem, říkáte?“ Tak to bude duhové… Jako křídla motýlů… Zamrazilo jí. Na znamení, že se dnes dotkla Pravdy, … věděla, že ji čeká další setkání se Strážcem. Hello darkness, my old friend… Jako člověk ví, že slunce, které ráno vyjde, večer zachází… DNA je nejvzácnější komoditou v tomhle vesmíru…

—

Řekni nám, Ano, když se ohlédneš zpět na svůj příběh, co bys vzkázala pozemšťanům? – „Když procházíš peklem, hlavně nezastavuj… žij nově, miluj vášnivě, mluv a konej autenticky,… vše ostatní vyplyne jako součást tvého osobního příběhu a tvá svobodná vůle tě ochrání před jakoukoli zlovůlí, i tvou vlastní,… Ana se zasní a na chvíli se ztratí v dálkách všech svých Já… „ale co já vím, já jsem jen Vypravěč, který viděl krásu rozkvétat na těch nejroztodivnějších místech…“