Před měsícem jsem opravdu kouzelným způsobem dostala kávovar. V ten den to bylo zvláštně symbolické, bylo to jako dostat motivační dopis od andělíčků strážníčků.
A dnes, konečně, se mi podařilo vyšlehat skvělou pěnu – takovou tu, co člověku udělá knír nad rty :))
Dobrá káva v příjemném prostředí pro mě vždycky měla speciální symboliku… přátelství, pohoda, klid, tvořivost a pro mě osobně – nezbytný luxus… ne že bych se bez toho neobešla, ale celý život mne doprovází otázka, proč bych vlastně měla?
Proč si životu neříct o to, co nás posiluje?
Asi každý máme ve svém životě něco, co je připomínkou toho, jak dobře se ve skutečnosti máme.
I když hlava není schopná ve světě, kde jedinou jistotou je nejistota, se uvolnit a vděčnost pocítit, tak je to hlavně o tom, na co zaměřujeme svou pozornost – i v oceánu aktuální nepohody se dá pobývat na malých ostrůvkách štěstí.
Těžko si dovedu představit životní realitu svých prarodičů nebo rodičů, já žiju v podstatě v krásném světě, a to i přes to, že pobývám v zemi, která je (stejně jako většina Evropy) vlastně v promlčeném válečném stavu, a bůhví, jestli se nečeká na tu poslední kapku, po které už nám nezbude nic než si povzdechnout: „Tak nám zabili Ferdinanda.“
Ve své podstatě jsem zhýčkaná a naivka, a to je jen dalším důkazem, jak dobře se máme – chudobu si představuju tak, že bych se musela rozhodnout mezi zaplacením účtu za elektřinu a mými milovanými tvořivými sedánky po kavárnách.
Jasný, ve výsledku na tom tolik nezáleží, je to jen takový můj psychologický limit, který si představuju takměř jako Sophiinu volbu – volbu mezi nezbytností a vlastní důstojností.
Ovšem moje maminka by asi namítla, že chudá bych nebyla nikdy, protože vždycky z nějaké krabičky dokážu vyhrabat pár euro na cestování.
Ale podle mě, i když můžeme občas pociťovat dočasný materiální nedostatek, tak skutečně chudí si vlastně připadat nemůžeme… ne ve společenství navzájem se milujících lidí, ne když každý den naplníme momenty, které nás obohacují…
Ten kávovar na mé kuchyňské lince mi připomíná, že každý sen se může stát skutečností a že cesty k takovému naplnění jsou často absolutně nevyzpytatelné,… že i když hlava neví, kudy se ke svému cíli vydat, nakonec naše nohy vždycky jdou po správným cestách… ať je doba jakákoliv, ať jsou kulisy světového dění jakékoliv.
Možná se to může někomu zdát pošetilé, ale když se na ten voňavý stroječek podívám, vždycky si připomenu, že… vše je dobré.
A když jsou chvíle, kdy to nevidím, vzpomenu si na citát: „Někdy je kolem taková tma, že se zdá, že jsme byli pohřbeni. Ve skutečnosti jsme byli jako semínka zasazeni.“
