Pohled do nedávné historie 🙂 V srpnu jsem vám slíbila třetí psychoanalytický díl z rubriky Labyrint světa, ráj srdce, tak tady je – obohacený třešničkou na dortu – koncem září jsme o cestě po Asii dělali s Markem rozhovor pro web Kolamadolu.cz – můžete si jej poslechnout z archivu – jako přihlašovací údaje můžete použít: Janee_m (login) a liveinspirit (heslo).
Následující text je opět okopírován i s fotkami z Markova blogu. Přeji příjemné počtení.
Závěrem – byla to pro mě hodně náročná a intenzivní cesta plná fyzického vypětí, nedostatku spánku, dobrodružství a mezilidského sbližování i oddalování. Říká se, že člověk sám sebe nejlépe pozná v krajních situacích, tam se ukáže, jak silná je naše psychika a emoční inteligence. V běžném životě to nepoznáme, prožíváme v různých situacích i bezdůvodně stres a přijde nám to normální stav. Přitom to vůbec není nezbytné. Jedním z nejdůležitějších darů, které mi tahle cesta bezesporu přinesla, bylo zjištění, že já sama si svým rozhodnutím určuju, jakým způsobem projdu stresovou (či krizovou) situací a zda jí vůbec za krizovou situaci budu považovat. Darem druhým je kamarád, který mi rozumí ve věcech, které jiným svým přátelům neumím vysvětlit. Jednou mi jeden můj známý řekl: „Ve vesmíru nejsou žádné dva neslučitelné elementy, některé jen potřebují více času ke sblížení.“ … Nedávno jsem v Divokém poutníkovi psala o tom, jak jsem získala své nejbližší přátele – jsou to příběhy, které se dobře vyprávějí – každého jednoho jsem našla přesně za těmi pomyslnými dveřmi, které jsem se bála otevřít, přesně pod tou skořápkou svého ega, která mě „chránila“… a Mareček na tento list mých nejbližších přátel rozhodně patří. Jsem si stoprocentně jistá, že kdyby nás prozřetelnost na ten měsíc neposadila na jednu motorku, do jednoho pokoje, do jednoho příběhu, byli bychom si po prvních pár setkáních někde v Praze řekli „tohle ne, děkuji“, ale už kdysi dávno v Alexandrii filozofka Hepatia řekla: „Více věcí nás spojuje, než rozděluje.“
———————–
Máme tu další etapu, mám pocit, že po mé prosbě, aby byli Jany příspěvky kratší, stručnější, a týkající se cestování, jsou spíše delší a dle mě až moc filozofické a popisující její nitro. Jak sem se již zařekl, nebudu nic mazat, ani cenzurovat. (-: takže je to spíš analýza důší cestovatelů než cestopis, ale pevně věřím že to může být poučné, zábavné, inspirující. Tak i tak další deníček bude opět jiný, akčnější, takže se máte na co těšit.
17. 7.
Je 3. srpna a Mareček si přeje, abych mu dodala svoje poznámky z cesty. Prý mam psát stručně. Některé hory se mi zdají příliš velké. Nicméně… protože mi osvětlil své pocity (a na to já očividně slyším), proč by to mělo být stručně, pokusím se vyjít jeho přání vstříc… To ráno ve čtyřech tisících metrech jsme se oba probudili opět každý do jiného světa. V tom mém – pán, který stál nad námi a pobaveně pozoroval, jak si vyspáváme, povídal, že horami v posledních dnech prošla velká voda, že brody jsou zvednuté, ale že už je to lepší a s motorkou projedeme. Já jsem ta, která v tu chvíli ještě neumí moc dobře rusky, takže jsem zřejmě rozespale blouznila, Marek totiž slyšel opak – že to bude čím dál horší. Cítím, jak ve stresu vystřelí z postele, a rozumím tomu, viděli jsme oba, co voda dokáže, takže věci v motorce mam dnes naskládané nezvykle rychle. Ještě strčím pár tádžických somonů, co mi zbylo, do dětské boty v předsíni a za pár minut moje tělo sedí na motorce, … já tam taky brzo dosednu. Až se probudim – bylo to na mě příliš šokující probuzení po noci bez kvalitního spánku.
–
Týpek na hranicích si vezme naše pasy, a protože přijíždí nějaké nablýskané auto, z něhož vylejzají uniformovaní šéfíci, omlouvá se zpoza okýnka, že „za pět minut je zpátky“, a běží na nástup. Zkrátka když šéf zavelí, všichni musí do latě, to je jasný 🙂 To jsem zvědavá, jak dlouho těch „pět minut“ bude trvat. Jestli má „ponětí“ o čase jak já, tak tu můžeme být ještě odpoledne… ale nakonec je to rychlé jak můj dnešní ranní nástup.
–
Po cestě je na „silnici“ i všude kolem vidět, že se tudy prohnala velká voda, … hory zřejmě taky včera dostaly svůj emocionální záchvat, co dodat, … holčičky… Zdá se, že náš průjezd Pamírem tam a zase zpátky měl perfektní načasování, žádné zdržovačky a dobrodružství v téměř bezpečné míře. Brod před Sary Taš přeskáču. Tentokrát suchou nohou. Natočím Marka, který i tady pevně drží motorku kolama dolů. Na benzíně potkáváme dva ruské motorkáře, kteří si nás fotí a informují nás, že v Mongolsku nejsou téměř žádné dobré cesty, ajaj. Cpu do sebe sušenky (ne, nejsem nervózní, mam prostě hlad…), poslední pohled na pamírské velikány. Tak sbohem…
–
Vracíme se stejnou cestou směrem Biškek… ty jo, Máro, mě to stručně psát nebaví… přijde mi, jak kdybych psala slohovku okem žáka osmé třídy (byli jsme, šli jsme a bylo to tam hezký), … zkusim něco mezi stručně a rozsáhle, abych se v té stručnosti celá docela celičká neztratila 🙂
–
Markovo heslo „není čas ztrácet čas“ a jeho záměr dojet dnes až k Yssyk-kul jsou testovány, když nás GPS provádí po místních polních reáliích. Asi už jsme dlouho nejeli ve stupačkách :))
–
V ulicích Oshe se procházejí nádherné muslimky ještě v nádhernějších šatech. Všechny vypadají svátečně, jako by všechny zrovna dnes vytáhly ze skříně ten nejlepší kousek, který si schovávají jen pro výjimečné momenty… vzpomenu si, že horal včera říkal, že dnes je nějaký muslimský svátek. Točí se mi hlava, sjeli jsme ze čtyř tisíců do tisíce metrů. Stavíme na jídlo. Vyberu stůl u dveří, abychom viděli na motorku. Nicméně je to „špatně“, protože tam jde teplý vzduch z venku a my se moc nezchladíme. Někdy jsou priority takové a jindy makové a já tomu i rozumím, že se člověk rozhoduje podle momentální situace, ale vědma nejsem, aspoň ne s Márou:) Chápu, že někdy je prioritou rychlost (třeba když Marek stojí na sluníčku a čeká, až něco vyřídim), někdy je to bezpečí (když Marek vyhodnotí, že je dobré vidět na motorku), někdy je to pohodlí v podobě klimošky … a možná, kdybych přemýšlela logicky a více si všímala detailů, došlo by mi to, ale já tam ty spojitosti zkrátka zatím nevidím, samozřejmě i proto, že se nesoustředím a jsem roztržitá. Nicméně můj svět je pocitový. Nu a v té restauraci to byl zkrátka můj pocit „chci vyjít vstříc Markovi a Advince“, který mě posadil právě sem k tomuhle stolu s výhledem ven na ulici… I když to navenek může vypadat chaoticky, konám tak, jak celá má bytost cítí (a to i tehdy, když moje pomstychtivé já rozhazuje petlahve po Tádžikistánu – vnímám to všechno jako svou zkušenost – zkrátka proto, že to mohlo být zaznamenáno očima Marka a že já, nebo třeba i někdo další, mám možnost si uvědomit, jak se občas nevědomě zachovám a že i když mě to pak za pár minut mrzí, tak něco třeba už ani napravit nejde, jde se jen poučit pro příště. Jak říká Jung: „důležité není dívat se na obraz světla, ale přimět tmu k vědomí,“ pak třeba objevíme nové souvislosti, co nám to „zlé“ na nás přináší „dobrého“ – v duchu pořekadla „Když je tady všude koňská moč, musí tu někde být koník.“).
–
Blíží se večer, mrknu na GPS, která ukazuje asi 9 960 km, a tuším, že těch 40 km dneska dojedeme, i kdybychom měli jezdit do kolečka kolem hotelu 🙂 Vytáhnu mobil, vyfotím stav 9 999,9 km a očekávám tu desítku, abych jí Markovi vyfotila pro případ, že by si nevšimnul. Číslo skočí na nulu. Aha :))
–
Večerní koupáníčko v přírodním jezírku. Blaho. Je tam příjemné posezení, dneska jdu v menu na jistotu a objednávam si šašlík a pivo. Cítím, jak by naše konverzace chtěla směřovat stejným narážením jako vždy, vidím, … cítím, jak Marek startuje, jak se ho něco, co říkám, dotýká, a … nechci to tak, nechci se přetahovat… prostě couvnu, omluvím se, že jsem se ho nechtěla dotknout. Povídáme si o vztazích, životě, hodnotách. A možná, aniž by to tušil, se v jeden nepatrný okamžik ten už ne cizí pán na druhé straně stolu otevře jak lotosový květ a já prvně nahlédnu do hloubky duše Marka Havlíčka a uvidím do něj – jak on říká vždy o mně – jak do sklenice od okurek… a v důsledku následujících událostí a setkání s lidmi, osudem i životem, … okamžiků, které by se ani nemusely na první pohled zdát důležité, než se naše cesty o pár týdnů později v Rusku nadobro rozejdou a každý půjdeme svým směrem, pochopím zas o dost víc z toho, co se ukrývá v mužské duši. A jak to pochopím, začnu ten svět vnímat o dost jinak… a moje ženská duše se v něm začne postupně cítit mnohem bezpečněji. A v takovém pocitu se v ženě rodí láska a něha, která je univerzální a prožívaná k celému světu, bez ohledu na to, jakým směrem život běží dál… A já budu moci… po velmi dlouhé době vykouknout ze svého světa za zrcadlem… a časem i kouknout, cože to mám v té sklenici. A i když to asi ještě nevím, tak možná díky tomu pochopení i smířlivě přijímám, že když Marek řekne: „Mongolsko neprojedeme ve dvou na přetížené motorce“, znamená to, že Mongolsko neprojedeme ve dvou na přetížené motorce. Však už mi dokázal, že mě nenechá na cestě jen proto, že mu zrovna lezu na nervy 🙂
–
Ten večer mi Marek předá něco ze svého životního moudra. Něco přijímám s otevřenou myslí, protože cítím, že i on ke mně přistupuje otevřeně a možná trochu víc z té pocitové roviny, které já rozumím. Řekne taky něco, co se mě hodně dotkne, a tak si to pár dní v sobě zpracovávám a učím se, že názor jednoho člověka na mě mi může hodně napovědět o tom, jak nevědomě sama smýšlím o sobě, čeho se bojím. Svým způsobem to v tu chvíli Marek řekl také sám sobě, viděla jsem to v té jeho sklenici, chtěla jsem ho obejmout a říct – Vím, jak se cítíš. Ale přes svého vlastního bubáka jsem to nedokázala. Nakonec v tom světě rozličných názorů je důležitá hlavně moje schopnost zdravé sebereflexe. A že si občas beru od některých lidí věci osobně? No a? 🙂 Radši si je prozatím budu brát osobně a přijímat se i se svou potřebou být přijímána, než abych se tvářila, že jsem někdo jiný, než jsem… před Markem by to stejně nefungovalo.
–
MĚJ ODVAHU BÝT TÍM, KÝM JSI… PAK SE MŮŽEŠ ZAČÍT STÁVAT TÍM, KÝM SI PŘEJEŠ STÁT.
–
NO A? PROČ NE…
———————————————————————————————————————————-
jak to viděl dnes Marek:
Ráno začne po předsíni kde spíme běhat chlapík a rusky z plných plic křičí:
„VSTÁVEJTE! RYCHLE! RYCHLE! VODA STOUPÁ! RYCHLE AŤ TO PŘEJEDETE DOKUD JE PROUD SLABÝ A JE JÍ PŮL METRU! RYCHLE! RYCHLE! VSTÁVEJTE! UTRHLO TO CESTU! NEDOSTANETE SE DO KYRGYSTÁNU! RYCHLE!“
Jaké lepší probuzení si přát? To snad překonalo i hudbu při které mi chce vystřelit ledvina z těla a narvat se do uší. Kamarád, major, voják, Erik říká: „ na pohodu vstaneme, nasnídáme se, oblíkneme se do motorkářského, vše zabalíme a sejdeme se u motorek za čtyři minuty, prostě na pohodu!“
Včera jsme projížděli brod, který byl asi pětkrát větší než před necelým týdnem a bylo vidět že voda šla nahoru. Vlastně sem ani nevěděl zda ví, jakým směrem jedeme a zda mluví o vodě tím směrem nebo druhým směrem. Faktem je že brody moc nemám rád, kor na motorce …. a vím proč …. takové třísknutí sebou v brodu, v Himalajich, ve čtyřech tisících, když je venku pod nulou, voda v které se vykoupete je prostě ledová, vy máte na sobě věci jen tak do tepla, místo zimních vložek na sobě máte nalepené pod kalhotami i na nich, igelitové pytle. Ale když ste na kost mokrý, nic už vám nepomůže a vy musíte v mínus ani nevím kolika, jet několik hodin do chalupy, oblečení je na vás zmrzlé, tělo nefunguje …. brody nejsou moje silná stránka …..
Video není z této cesty ale z cesty po Himalájích …. trochu poohlédnutí do minulosti.
takže sem věděl co vše to může znamenat, o to víc sem byl vystreslej, ještě se zalepenýma očima se řítil k motorce. Ubytko v podobných hostelech, či domácnostech s večeří stávalo v Tadžiku asi stovku dvě, ale nějak sem měl pocit že té rodince nějaká ta kačka pomůže, dal sem chlapíkovy necelou tisícovku s tím že to je pro děti. Nevím zda rozuměl. Chtěl něco na bolavá kolena. Vyjíždíme. Za několik kilometrů, před Kyrgyzskou hranicí vidím v dálce dva tereňáky. Dojedu je. Stojí před utrženou silnici. Bylo vidět že už několik aut projelo. Mávají na mě ať jedu. „ste se posrali ne?“ říkám si v duchu. Slejzám z motorky a jdu okukovat kudy a jak. Po chvilce se jedno auto rozjíždí, pak druhé a já vidím kde je kolik vody. Písek, bahno, velké i malé kameny. Několik větví rozvodněné řeky s různými proudy. „ no tady nic nevymyslím“ říkám si. Ještě jednou se snažím zapamatovat kudy projet, kde je nejmenší proud a kde je nejméně vody. Vím že ve velké hloubce a malé rychlosti se motorka může lehce zastavit a často pak i špatně nastartovat. Vyrazil sem. Možná jel až moc opatrně až moc pomalu a proto zavrávoral, možná díky tomu nespadl, těžko říct. Přejel sem. Mokrej a bylo to jen tak tak …
Jana sedá na motorku a za chvilku dojíždíme ke Kyrgyzské hranici. Závora dole! No super. Vím že mám zastavit. Chlapík říká ať počkáme, že jede inspekce. Za chvilku přijeli dva velký patroly, z nich pár chlapíků a nakonec s každého vylezl jeden pupkatý pětihvězdičkář. Kompletní sestava přechodu se postavila do lajny, všech šest lidí stálo v řadě, proti nim dalších osm, jeden to fotil. Za deset minut hotovo. Razítka. Pak vyřízení všeho kolem motorky. Pak prohlížení kufrů a opět údiv nad bordel stranou a uklizenou stranou – jakoby ty chlapy měli podobnou zkušenost a tak trochu drželi při sobě … soucítili.
Odjíždíme od hranic a já vnímám že sem pořád nervozní, asi díky tomu stresovému stávání, nebo tomu, že tamto třeba nebyl ten VELKÝ BROD o kterým mluvil ale že teprve přijde. Nepřišel. Kličkuji mezi dírami. U první čerpačky krátkej pokec s Ruskýma motorkařema.
Jedeme stejnou cestou, ale je to prostě jiné, jiný pohled na stejnou věc. Do jisté míry metafora. Většina lidí nerado při cestování, chodí, či jezdí tou samou cestou, já si čím dál tím víc uvědomuji, že druhý pohled, či pohled z jiného úhlu pohledu, může nabídnout další, či jiné krásy, nebo krásy objevit tam kde sme krásu nečekali.
Trochu ve městě bloudíme. Hledám bankomat. Pak restauraci. Je muslimský svátek, tak všude zavřeno. Dle GPS nacházím vcelku dobrou restauraci. Před ní stojí hlídač, posílám Janu ať se zeptá zda je otevřeno. Je. Super. Je vedro, opět kolem 35. zaparkuji přímo před vchodem, vedle židle pana hlídače. Ptá se odkud jsme, kam jedeme, ptá se i na cigaretu. Trochu mě překvapuje že Jana vybírá stolek hned vedle dveří, který spíš dle jiného ubrusu a toho co je na něm slouží jako „servisní stolek“ a nešla dál do místnosti ke klimatizaci. Neřeším to, udělala nějakou volbu a já jí nebudu říkat proč si myslím že není dobrá. Po tom co jsme si objednali a přinesli nám pití, obsluha nabídla, když viděla Janu jak se neuvěřitelně potí, že můžeme jít dál ke klimatizaci. Že jo, vstala a odešla. Měl sem už zuté boty, před sebou jídlo a pití a nikam se mě nechtělo. Za deset minut Jana zase přišla. Polívka, salát, čaj, kompot, nádech a vyrážíme dál.
Celý den v sedle, ale úžasné vyhlídky. U stánku u silnice kupujeme vodu. Přijde k nám postarší chlapík a zve nás domů, že podřízne berana a budeme slavit. S úsměvem odmítám, Jana by se možná přemluvit dala. Ještě než odjedeme od stánku, přijde k nám jeden pár z Evropy, co projíždějí taxíkem a viděli nás, tak si poklábosíme a je viditelné jak oba použijeme jako ventil k uvolnění naší disharmonie, takže si s chlapíkem přitakáváme a smějeme se našim poznámkám, stejně tak dělají holky. Popřejeme si pěkné dny a pokračujeme dál. Ubytko hledám asi hodinu před soumrakem, opět raději hledám hotel, vidím že toho Jana má plný zubky a já nemám důvod to nějak šponovat. Hotýlek nacházím u přírodního jezera. Pokoj asi padesát let nezměněný, hustý retro. Převlíknu a jdu do jezera. Jana se ještě koupe, češe, voní, takže jdu napřed.
Plavu, rochním se, kochám se, asi po dvaceti minutách sem už zmrzlej, tak vylejzám z vody. Slunko akorad zapadlo. Jana přijde. Akorát. Dá mi klíč. Dám sprchu, plánuji cestu jak a kudy zítra než Jana přijde a pak jdeme do restaurace co ma terasu těsně nad hladinou jezera. Dáváme pivka a nějaké grilované věci. Začnu opatrně zeleninou, Jana střemhlav do kuřecího a vepřového , tak po dalších pivech začínám tedy ochutnávat grilované hovězí a modlím se aby mě to neprotáhlo. Po rozepřích zda je ok mluvit o tom že v jezeru je bahno nebo ne, že je to dle Jany zaměřování se na negativa, když jí upozorním že v jezeru je dost bahna … vím jak holčičky sou někdy na to dost hákliví …. asi je ve mně kus holčičky, protože mě to taky dost vadí (-: Další pivko hladinu uklidnilo, opět se nalezl respekt k tomu co ten druhý říká a co si myslí. Byl tedy vhodný prostor vyjít s rozhodnutím, že v Almatě naše společné cestování končí. Že Janě dám peníze na letenku, že je to nejideálnější místo odkud se vrátit dom, že do Mongolska s ní určitě nechci jet, že nechci ohrozit její ani svůj život a nechci přijmout odpovědnost za to, že by si něco udělal kdybychom spadli. Věděl sem že motorka je přetížena a zadní tlumič na tom je hůř a hůř a můj intuitivní alarm křičel na plné obrátky a říkal: „přetížená motorka=rozbití držky!“ byl silný a tehdy sem netušil že ten alarm není jen kuli mě a Janě ale i kuli jinému motorkáři.
Jana chápala mé pocity, mé rozhodnutí, ale bylo na ní vidět jak je z toho smutná, naštvaná. Další pivko to odplavilo a nechalo to jen tak na pozadí.
18. 7.
Dnes se do stresu probouzím já, jsem připravená dřív než Marek, takže sedím venku v zahradě a chci se hodit do klidu dřív, než vyrazíme. Moc mi to nejde, ale jak vyjíždíme se svítáním a ranní výhledy na Toktogul a okolní kopce jsou magické, tak to přijde přirozeně samo. Měkké hřejivé světlo vytváří atmosféru, kterou ani nejprofesionálnější úpravy ve Photoshopu nenavodí. Jedno vím určitě, že po 14 dnech se nechci vrátit domů, byť Marek, jak bylo domluveno už na začátku, by mi koupil z Almaty letenku a já bych bezpečně přistála v Praze… a… ne, tak to v sobě necítím. Jednou jsem se pro tuhle cestu rozhodla, tak v ní chci pokračovat, i když ne podle očekávaného a chtěného scénáře. Nicméně možnosti se ve mně převalují a volba se mění jak aprílové počasí podle toho, jakým strachům v sobě zrovna čelím. Sama po Asii. To není Španělsko… Zvládnu to? Marek řekl, že mi dá peníze na letenku a je na mě, zda je použiju na letenku nebo cestování. Moje zatvrzelé ego by chtělo jeho dar odmítnout, ale s podmínkami jsme souhlasili oba a já musím v sobě najít pokoru ty peníze přijmout, protože tyhle nenadálé události přesahují můj původní rozpočet i jeho rezervu. Pro dnešek se ale nesnažím to vyřešit, možná před tím trochu utíkám, ale ve stavu nervozity z budoucnosti stejně nic kloudného nevymyslim, a tak se prostě soustředím na radost z cesty a všeho, co mi život přináší a brzy přinese…
–
Marek si chvíli pouští v helmě mojí hudbu a po nějaké době (a poté, co prý kvůli tomu mine odbočku k jezeru Yssyk-kul) prohlašuje, že se mu z toho chce spáchat sebevražda. Přijde mi vskutku zajímavé pozorovat, jak se téměř naschvál mezi námi zviditelňuje právě to, co máme odlišně – v mobilu mam spoustu hudby, většinou tam mam stejné interprety a stejné songy, jaké Marek pouští po večerech z počítače, … ale já jsem mu tam z nějakého mě tehdy (dnes už ne) neznámého důvodu pustila výběr z „jůtubka“, který byl… řekněme, … poměrně emotivní. Ano, zřejmě podvědomě chci, aby mě viděl se vším všudy. Jako bych skrze něj chtěla vidět všechno, s čím nejsem sama se sebou ok. A pak ho ještě nechat o tom napsat na net. No, to jsem si zase na sebe něco vymyslela 🙂
–
Stavíme na jídlo. Resp. Marek staví na jídlo, já si nedopatřením objednávam „zbytky od včerejška“. Tak to nazývá Marek a jeho logickému závěru v tuto chvíli nejde odporovat, jedná se totiž o rozemleté maso neidentifikovatelné chuti. Marek si dělá legraci, jestli nemá zbytek svýho jídla posypat chilli, abych to zítra měla i s kořením. Popadám se za břicho, nikoliv však primárně smíchy, ale protože budu zřejmě zvracet 🙂
–
Koupačka v Yssyk-kulu, kyrgyzským „moři“ je prímová, plavu si jak plavuně a z vody se mi nechce. Sušíme se u bazénu, kde se seznamujeme s Valerií, asi desetiletou komunikativní místní holčinou, která se zcela očividně touží vykoupat v hotelovém bazénu a čeká, až jí to někdo „dovolí“. S rozzářenýma očičkama se vysvléká, pokládá totálně ušmudlaný ručník na zem a v ušmudlaném spodním prádle sleze po schůdkách do vody. Chvíli tam zůstávám a dávám na ní pozor. Neumí plavat, drží se lehátka a několikrát z něj sklouzne a naloká se vody. Přichází dvě mladé ženy, u bazénu si odloží své kabelky (pro názornost vzdálenosti dvou světů, které se střetly v té bazénové vodě, dodám, že se jednalo o kabelky Gucci a Louis Vuitton) a jdou si zaplavat. V pohyb se uvádí scéna plná kontrastů, to je na tomhle světě dle mého jedna z nejcennějších věcí, když člověk přestane hodnotit, co je dobré a co je špatné, a zkrátka vše přijímá jako zkušenost a poznání. Valerie jim uvolní lehátko a jedna z žen si ho přitáhne k sobě, a než se na něm uvelebí, s viditelným odporem jej omývá vodou z bazénu. Přemýšlím, zda to Valerie vnímá, nebo je ještě zahalená ve své dětské nevinnosti. Zdá se, že je v ní přítomná jen radost z vody. Valerie se směje, hraje si s vodou, ale když se na ní zaměří hotelová služba a několikrát se ptá, jestli je hostem, zavolám jí zpět ke mně, aby se nedostala do nepříjemností.
–
Máme poslední kyrgyzské somy, a tak se z výběru večeře stává nelehký matematický úkol.
–
Poté, co namasíruju panu řidiči jeho unavená zádíčka (už můžu, pokyn „nesahej na mě“ je zrušen a nebudu tajit, že mě to netěší – Marek je krásnej chlap a sáhnout si na něj je potěšení:), strčíme špunty do uší, a zatímco venku řádí do ranních hodin svatebčané, my se pokoušíme spát.
–
ŽIVOT SI S NÁMI HRAJE, JAK S PÍRKY VE VĚTRU. BUĎ TANČÍME, NEBO PADÁME…
———————————————————————————————————————————–
a Můj den:
Ráno brzo vstávačka, nedobře sem se vyspal a ranní start se mi nevydařil, Jana na mě snad poprvé čeká, a demonstrativně sedí s překříženýma rukama na lavičce, má klíč od motorky, ale nedá si své věci do svého kufru a čeká na mě, takže nakonec si já dam věci na motorku a čekám až si je tam nasouká ona. Vyrážíme stejnou cestu, ráno přes dvacet, ale s tisícovky opět stoupáme do třech a pul kde je patnáct.
Jana chtěla nahrát mou hudbu do fonu, ale není čas, tak si vyměňujeme komunikátory, aby chvilku poslouchala mou hudbu a já její. Dobře vím že mě lidé ovlivňují tím jaké jsou, filmy, země, hudba, proto si pečlivě vybírám s kým budu nablízku, na co se budu koukat, kde budu, či co budu poslouchat. Vím že to vše má úžasný dar mě předat jakousi svou vibraci, jakousi svou energii a dle toho pak můžu dělat lepe to, či ono, vím že s tou správnou hudbou ujedu víc kilometru na motorce a budu ok, že s tou spravnou hudbou se dostanu do skvělé nálady, nebo uběhnu lepší čas, nebo si líp zacvičím. Asi po dvaceti minutách poslouchání Jany hudby sem vjel třikrát do protisměru. Bylo zajímavé jak mě ta hudba vystřeluje mimo přítomný okamžik, mimo pozornost, mimo realitu. Začal sem naprosto zřetelněji chápat to jak to Jana má, protože kdyby mě fakt seděla takováhle hudba vím kým bych musel být a jak bych to musel mít. Když asi po páte sem při opravdu pomalé a klidné jízdě málem vjel pod kamion, sem si uvědomil, že mé tělo příliš reaguje na vybraci daných písní, že chce udělat to kam vibruje píseň, takže se rozhodlo bez mého dovolení spáchat sebevraždu. Což by mě trochu znepříjemnilo den. Nechtěl sem s tím zápasit, ani si to trénovat. Mám volbu, vždy mám volbu. Zastavím. Ze sebevražedným výrazem si vyměníme interkomy, pustím si něco s chutí do života, radostného a energického, rozzáří se mi očička, po zadním se rozjedu, zdvojnásobím rychlost a naprosto jistě a bezpečně jedeme dál, směr Biskek.
Biskek projíždíme trochu zdlouhavě. GPS má asi zapnutý adventure mod a posílá nás z hlavních silnic na polňačky, z kterých se pak stávají pěšiny, snažím se pořád kombinovat GPS s cedulemi, s mapou a intuicí, ale někdy to prostě dopadne takhle, tak jedeme nějakým polem a po deseti kilometrech opět vyjedeme na asfalt a neochvějně jedeme k Kyrgyskému „moři“. Opět raději nedávám přednost stanu, je skoro čtyřicet a je vcelku časné odpoledne, takže bychom se do večera ugrilovali, nevolím ani ubytko za stovku, kde by hrozilo, že šváby by nás do rána ohlodali na kost. Poslendí den v Kyrgysu tedy volím vcelku důstojný hotýlek za přijatelnou cenu. Hned do plavek a směr pláž, přeplněná pláž, skoro jak v indii. Všichni jsou zjevem jako číňani, nebo Mongolové, takže v těch několika tisícovkách tam společně s pár bílýma obličejema a světlejma vlasama záříme. Dám si tak sto metrů plavání, kolem se na max prohání kdosi na vodním skútru a nerad bych aby mě zvalchoval záda, tak plavu zpět. Jana se rochní a já jdu zarelaxovat k hotelovému bazénu, kde nikdo není. U bazénu jako víla u rybníčku seděla bílá, blonďatá štíhlá holčina. Podobné nevidno široko daleko několik dnů. Dala se semnou do řeči, pak přišla Jana a převzala komunikaci, která byla rukama nohama, Jana s tou ruštinou moc negavary.
Máme poslední peníze, karty v restauraci neberou, tak si připadám jako děcko s rukou plnou drobných co porovnává množství peněz v ruce s číslicema vedle jídel a vybírá podle těch čísel. Čajík, Jana pivko, lehké jídlo a po setmění do postele, čeká nás náročný den. Moje záda toho mají dost, a Jana nabízí namasírování. Neodmítám. Krém co sem si přivezl, nějaký švýcarský balzám, je fakt super, takže mě záda uvolní a nevadí že Jana při masírování skoro usnula. Vnímám jak cosi změnila, svůj přístup.
Neříkám že je to tak, ale vidím klem sebe, i na sobě, že si mnohem více začneme vážit věcí, lidí, až tehdy, když o ně přijdeme. Nevím zda to bylo tím, že si Jana uvědomila, že naše cestovní by mělo za několik dnu skončit, nebo si něco uvědomila, ale její přístup byl jiný, jakoby už umíněně nebyla skoro úmyslně na té notě nepochopení a proti pólu ale nechala to plynout přirozeně a přirozeností se dostala do harmonie. … sice svatba v hotelu mě nedala moc spánku, ale něco ano.
———————————————————————————————————————————–
19. 7.
Po pár hodinách mizerného spánku (vstáváme ve tři, dneska už je to ale vlastně čtyři) sedáme ještě před svítáním na motorku, abychom brzy ráno byli na hranicích s Kazachstánem. Když se paní v celním okýnku Máry zeptá, kdože ho do Kazachstánu zve, ani nehne brvou a bezprostředně odpoví: „Já sám.“ Oba do imigračního lístečku tedy napíšeme pana Ja Sama, co žije v Almaty. Kdyby se zeptala mě, bylo by na mě znát zaváhání. V Maroku jsme si při vyplňování papírů sice taky vymýšlely – ono nic jiného člověku v tu chvíli nezbývá – ale bylo to na nás vidět. Naštěstí celníkům je to jedno, ti potřebují od nás vyplněný papír, nic víc než administrativa je nezajímá.
–
Před hranicemi projíždíme zelené kopečky, které jsem si v deníčku pojmenovala „včelí hory“, protože byly plné úlů. A pak až k Almatě (a vlastně až k ruským hranicím) je v celém Kazachu krajina už jen jednotvárná, takže prožitek z dnešního dne zpestří hlavně večerní pizza a mojito…
–
V otázce, kudy se vydám dál, až Marek pojede do Mongolska, nejsem o nic moudřejší než před pár dny. Hraju sama pro sebe hrdinku, vydrží mi to až do druhého dne, kdy se cestou do směnárny rozbrečím jak holčička zapomenutá v obchoďáku, a tak si sepíšu fakta, zvážím veškeré varianty (ty bezpečnější, ty v různé míře šílené i ty, kde je to tak půl na půl) a rozhodnu se pro variantu nejpohodlnější – že poletím z Almaty domů a při té příležitosti vezmu do ČR vše, co Marek nepotřebuje, aby měl motorku na průjezd Mongolskem co nejlehčí. Rozumově mi to přijde jako „správné“ řešení, ale pocitově v tom cítím určitou svojí rezignaci, takže během následujících dnů plán postupně měním podle toho, jak nabírám zpátky svojí odvahu a odhodlání, a taky podle toho, kam až je Marek ochotný mě ještě svést – nakonec neslézám z motorky, dokud to není nezbytně nutné – tedy do 24. 7., kde na konci cesty, pocitově pro mě tak trochu na konci světa (na konci mého světa bezpečí a jistot), … v západním Mongolsku, ve vyprahlém městě Olgoi, Márovi zamávám… s tím, že i když jsem sama sebe přesvědčila, že nevím, kam mě vítr dovane, tak hluboko v sobě už dávno následující cestu obsahuju, a tak v té hloubce *vím*, že se za pár dní sejdem v Ulanbátaru a že se mezi tím odehraje spoustu věcí. A ta hloubka směřuje moje následující kroky. Co ale nevím (nechci vědět), je, že už nejsme spolucestovatelé, nýbrž cestovatelé cestující zrovna náhodou stejným směrem. Jenže kdybych to tehdy věděla, nikdy bych nezažila své pouštní dobrodružství, neprojela Mongolsko stopem, nestrávila 10 dní v Ulanbátaru, nedojela k Bajkalu, nejela 4 dny transsibiřskou magistrálou a nepochopila toooolik věcí. Někdy zkrátka sama sebe potřebuju tak trochu obelstít, abych šla cestou, která je potřebná 🙂
–
KDYŽ PŘESTANEŠ TANČIT, Z TANEČNÍHO PARKETU TĚ TO STEJNĚ NEDOSTANE.
———————————————————————————————————————————-
Markův pohled:
čas se pořád posouvá a mění, tak nevím zda vstáváme ve tři, nebo ve čtyři. Řídím se dle toho v kolik vychází slunko a chci vyrazit půl hoďky před rozedněním, což se nám daří. Krajina ještě spí a pomalu se probouzí. Chytám se toho rytmu a probouzí se i moje tělo. Klasicky první povinná zastávka po třech hodinách na čůrání. Víc Jany močový měchýř nikdy nevydrží, prý je tým silný tak jak je silný ten nejslabší močový měchýř. Jednou to vydržela 3hodiny 23minut, píše se v deníčku. Ale co, jede se volným tempem na pohodu.
Víc a víc zeleno, víc a víc nízkých zakulacených beskydských kopečků, říček, všude kam se podívám jsou rozházené po loukách úly … vedle nich obytný auta předělaný s vojenských ruských náklaďáků. Vždy když jedeme kolem úlů a vidím ty desítky teček nad silnicí, přikrčím se za plexy abych pár těch pracovitých holek neměl v helmě, ne že bych se bál toho že mě nějaká pracovitá holka vopíchá, ale nemusím mít všechno (-:
Cesta dobrá. Přijíždíme k hranicím a vše ok. Na kyrgystánské straně se chlapík chlubí samolepkou co dostal včera od jednoho Čecha a jestli taky nemám nějakou. „kde bych jí vzal,“ říkám si v duchu „sem nízko rozpočtový vejletník, co si netiskne samolepky“ jdu do kufru a dávám mu malou samolepku „MILUJI TĚ“ – Mexikáno.cz je spokojen. Další vyplňování formulářů, už sem jich vyplnil na hranicích stovky, a vím že to nikdo nečte ani nekontroluje, tak se s tím prostě neseru. Kazachstánci dobrý, jen mladík měl asi větší zálibu v prohledávání cizích věcí a pohyboval se na tenké hranici, kdy ho pošlu do řiti když si začal prohlížet fotky ve foťáku. Pak mu sklouzli oči k noťasu, koukl se na mě, uviděl ten výraz co říkal sebejistě ANI NÁHODOU, pak pokejvnul hlavou a říkal charašo. Další maník v okýnku vypsal deklaraci a pak říká:
„tady to máš a nějaký prezent.“
zatím tu po mě nikdo nechtěl úplatek a vše šlo tak nějak klidně, na hranicích, s úředníkama, s policii.
„co?“ trochu drze sem se zeptal
„včera tu byl taky cestovatel, taky Čech a dostal sem od něj present“
„ale já ti nechci nic dát! Nemám důvod.“ říkám mu.
„tak něco malého“ a chlubí se samolepkou od cestovatele Jiřího Bílka – Solo Ridera, která je skoro stejně velká jako plakát Michala Davida, kterého měla ségra nad postelí
Podívám se do stropu a ptám se proč.
„Já sem ale chudý cestovatel a on je bohatý, co může rozdávat“ vysvětluji mu.
„tak něco malého, jinak ti nedám papíry“ říká s úsměvem a vím že to je celé spíš hra, na kterou sem přistoupil.
Jdu se tedy podívat ještě do věcí jestli tam nenajdu samolepku „MILUJI TĚ“ našel sem. Díval se na ní tak nějak že je moc malá, tak se mu říkal ať je rád že je rád.
Takže od tohoto dne, musí každý cestovatel projíždějící tímto přechodem připravit present pro zdejší úředníky. Velká debata o tom zda bylo první vejce nebo slepice je u konce (-: tady to začalo.
Jasně že je to lehká nadsázka, ale když udělám odbočku a vrátím se do Afriky. Jasně že když evropan přijede do chudé africké vesničky a uvidí ty lidi jak tam žijí, ty děti jak žijí, tak se kor v ženách v maminkách probudí lítost . Tedy nepřijetí jejich života. Snaha jim jakkoliv pomoc, protože si z nějakého důvodu myslí, že pomoc potřebují, že je to pro ně utrpení žít tak jak žijí. Tak přijde dobrosrdečná maminka k dítěti a dá mu její dvou- tří hodinový plat ale pro dítě je to dost peněz, tolik peněz si vydělává celá rodina měsíc, někdy dva či víc. Takže lehce přijdou na to, že je jednodušší dva měsíce čekat s nataženou rukou, než aby dva měsíce pracovali. Takže bylo zřetelně vidět vesnice uprostřed Sahary do kterých nevkročil lítostivý rozdavačný turista, který začal místním „pomáhat“ tím že jim začal něco rozdávat, a bylo jasné kde už lidé „pomáhali“ a rozdávali. Tak nějak to začalo v Africe, a my nevíme kdy a kde a kdo, ale jak to začalo na Kazachstánské hranici víme naprosto přesně ((-:
Z hranice jedeme směr Almata, projíždíme kolem parádních Kaňonů, jinak kopce kolem nic moc, ale je tu nevídaně zeleno. Jinak rychlovka do Almaty, do zamluveného hotelu. Sprcha, čisté prádlo, čistá postel, skvělé jídlo … zase si připadám jako člověk.
Klábosíme u pivka, poznávám Janu, kladu jí proto otázky abych jí poznal víc, pochopil její pohled na svět:
„co by si dělala, kdyby ti každý měsíc přiteklo na účet 1.000.000Kč?“
zamyslela se
„asi bych jela do Portugalska.“
podíval se se na ní přes brýle a posunul sem si je dolů, pokračovala tedy
„asi bych si koupila malý byt“
Rozhodil sem rukama a tím jí naznačil že zatím neutratila ani polovinu svého měsíčního přijmu, tedy zamyslela se a pak řekla:
„postavila bych centru pro menstruující ženy, aby si mohli svou menstruaci užít, a naučit se menstruovat“
Otevřel sem pusu, nakrátko se mihl představou ten obraz jak by to tam asi vypadalo, který sem rychle zahnal a pochopil sem, že má snaha nějaké lidi pochopit, a jejich úhly pohledu na svět, jejich priority je prostě marná. Není to však důvod ty lidi nerespektovat, ani nerespektovat jejich názory, jejich víru či přesvědčení, já jen prostě vím, že nějaké věci prostě nepochopím. Má mladistvá snaha lidi přesvědčit o svých názorech byla vlastně známkou toho že je nerespektuji. Denně vidím kolem sebe to sdílení na FB s průpovídkami tipu: zda někdo z mých přátel bude volit tohohle politika, tak si ho vyškrtnu a je kretén a podobně. Ano něco to o člověku říká, když má rád zelené kalhoty a nebo červené a nevím kde je ta hranice kdy začít druhého nenávidět, nebo ho dokonce napadnout či zabít za to, že se mu líbí kalhoty modré. Když se podívám do přírody, kde není ego, vidím, že vše je v souladu, vše se navzájem respektuje, pampeliška nemá tendence přesvědčit nikoho o tom že je lepší než ostatní. Snažím se lidi respektovat, i když mají třeba i opačné pohledy na svět jak já. Vnímám že mě to činí svobodnějším, že se díky tomu méně trápím, nemám v sobě tolik zloby, nenávisti a strachu. Žijeme v době plné strachu.
Konec odbočky kam nás dovedlo menstruační sanatorium O-:
 |
| Japonka Jana, můj opar, mastička na něm a na něj a já. (-: |
———————————————————————————————————————————
20. 7.
–
Zůstáváme ještě v Almaty, dívám se po nějakém batohu, ale bez úspěchu. Koukám na to zpětně, takže tady odtud z kavárny na bajkalském ostrově Olgoi je pro mě jednoduché vidět širší smysl toho všeho. Tehdy tomu však samozřejmě nebylo, byla jsem plná nejistoty, strachu a otázek, které mě dusily a já přes ně neviděla. Moje duše mě doslova tlačila určitým směrem a já šla, i když se mi třásly nožičky. Takže tyhle týdny byly a jsou bezpochyby pro mě lekcí v neodporování, v odevzdání se, otevření se všemu, co přichází, i způsobu, jakým to přichází. Já jsem se tomu bránila, nechtěla jsem to přijmout a hlavou se snažila vyřešit hlavolam života a řídit věci směrem, kterým moje ego chtělo, protože se bálo tolika věcí. S každou situací na cestě s Markem i při průjezdu Mongolskem jsem se učila ty strachy překonat, otevřít se a důvěřovat … ne v dětské naivitě, ale najít moudrost, jejíž zdroj někde v sobě mám, jen se o něj neumím nějak opřít, i přestože jsem toho už docela dost zažila (nebo právě proto?). Vidím, že nemá smysl se situacím, které se na první pohled mohou zdát jako nepochopení, nebezpečí nebo selhání, chtít vyhýbat, že moje sebeovládání, snaha nebo touha po dokonalosti (v pojetí mysli a ega) je jen odpor vůči tomu, co jsem se sama z vlastní vůle někde uvnitř rozhodla naučit. Naštěstí je moje vnitřní moudrost hlasitější a protlačí tu svou verzi reality i přes moje pochyby, strachy, rozum a ego. A tak mi často nezbývá než stoupnout si na okraj propasti neznáma… a odevzdat se letu. Vý-letu. Člověk může mnohokrát zaváhat, může zavrávorat a třeba i upadnout, to vše je součástí zkušenosti a já se učím to nehodnotit a neplakat nad rozlitým mlékem. Všechno je stejně jen otázka interpretace, buď vidím ve zkušenosti úspěch (byť by to mělo být v pouhé podobě poznání, uvědomění), nebo selhání. Nemá smysl protestovat proti životu, který sám o sobě je moudrý a dokonalý takový, jaký právě je. Nakonec stav přijetí je pro mě tou jedinou možnou reakcí na vše, co se děje. Láska je nikdy nekončící odpovědí na mojí nevyslovenou otázku o smyslu existence… V tom je mi dobře, tam se navracím, když uznám, že jablko dobra a zla je už zase příliš kyselé.
–
Zkouším Marečka, občas ho pořád různě nevědomě zkouším, ke konci našich společných dní už to bude spíš jen hra, protože vím, že nepoleví a všechno mé vrátí hezky zase zpátky ke mně 🙂 A čím víc vrací, tím víc se moje dušička raduje. Dokonce za pár týdnů začnu vnímat svůj vnitřní hlas, který naší interakci ovlivňuje, např. slyším, jak říká: „Milý Marečku, teď mi nepiš, moje holčička potřebuje podporu a musím jí nejdřív najít v sobě.“ A pak ten hlas řekne: „Marečku, už můžeš.“ A abrakadabra, sms na mobilu 🙂 Ego se rozčiluje, že se nenechá do mýho dramatu vtáhnout, ale ve skutečnosti mě to těší, že si drží vlastní směr a reaguje tak, jak mu říká jeho intuice. Vnitřně se vztekám, ale cítím se vedle něj v bezpečí, a tak se i postupně s každým dnem víc uklidňuju. Jak už jsem řekla na začátku – rozhodla jsem se ho jako člověka milovat se vším všudy… a zvláště s tím jeho neutuchajícím citem pro svobodu. Mám ráda výzvy a taková vnitřní svoboda je něco, co si přeju, ale doposud jsem na ní neměla odvahu – ani jsem neměla vzor, neměla jsem ve svém okolí člověka, který by ty ideály, o kterých se všude píše a já o nich sním, doopravdy žil. Od začátku bylo jasný, jak to mám, ty sympatie tam byly od prvního momentu, a čím víc jsem měla možnost Marka poznat, tím víc se ten cit prohluboval a stával čistším a krásnějším. Ale protože my holčičky býváme často ve vnitřním rozporu a jsme několik osobností v jednom balení, tak jedna část mě byla plná touhy a ta druhá plná svobody. A byla to ta druhá, která se rozhodla pro cestu do Ulanbátaru a do Ruska, aby ta první pochopila… Možná se to může zdát někomu příliš intimní přístup k cestě, na níž jsem měla být pouhou spolucestovatelkou, ale já jsem ve svém životě zkrátka hodně osobní, chodím po světě a bez ostychu miluju, … miluju i přesto, že třeba zpočátku je to spíš láska nedospělá, naivní obdiv a trucovité chtění, že zpočátku narážím na své vlastní bariéry, chtění ega a potřebu dávat všemu nějaké pojmenování, ale učím se na vše odpovídat svobodnou láskou, která se z toho mýho počátečního chaosu plného potřeby věci řídit vždycky nakonec zrodí. Někdy to jde rychleji, jindy je to náročnější proces, ale nakonec, když dojde ke vzájemnému pochopení, lásku nikomu odpírat nechci, protože bych jí odepřela hlavně sama sobě a byla bych to já, kdo se necítí dobře. Na cestách potkávám různé lidi, stávám se součástí různých rodin, stávám se tak trochu sestrou, občas matkou, jindy přítelkyní, … A stejně tak otevírám své srdce každému muži, k němuž má duše cítí náklonnost. Nejde v tom o sex, nejde o vztah, nejde o konkrétní formu – jen o fakt, že bariéry lze cihličku po cihličce rozbořit jedině zevnitř, a tak je každý takový člověk pro mě trenažérem mojí schopnosti milovat co nejvíce bez podmínek ve světě plném podmínek, milovat láskou, která nic nežádá a sílí s časem jako řeka. Vím, že mé kroky řídí neviditelné síly, které reagují na mé touhy o tom, co chci v životě prožít a poznat, a tak vím, že pokud jsem se rozhodla s někým vydat na takovouhle cestu, je ten člověk moje spřízněná duše, co mě přišla něco naučit, že mi přišla pomoci sundat si masky, které jsem neměla odvahu sama strhnout, a že láska k němu je zakořeněná hluboko v mém srdci, i když je zpočátku schovaná pod strachem a starými vzorci.
Nakonec jsem se do té laskavosti, která doprovází naše přátelství, naučila vracet v rámci svých možností co nejrychleji,… bez ohledu na to, jak daleko mě něco, co Mareček řekl či udělal, vystřelilo… Zas jsem si víc uvědomila svá slabá místa a připomněla si, jakým člověkem se chci stát – a občas jsem viděla, že ještě jím nejsem – třeba když jsem pod tlakem, unavená, ve stresu, v naštvání, v egu, v chtění… Za sebe vnímám, že s každým novým dnem se ze mě stávala víc a víc ta, kterou chci být… Hrany se obrousily a nakonec zavládla i určitá forma míru a pochopení. A dnes, 12. srpna, i když se mi třeba něco nelíbí, jsem schopná vidět svět Markovo očima a na té hlubší úrovni mě to i respektovat a důvěřovat mu. Jde jen o to nenechat se rozhodit v žádné situaci a neustále chtít být tou nejlepší verzí sebe sama, ať už se po několika dnech celodenní jízdy sotva držím na nohou, potím se jak prase a do toho mi někdo říká, že jsem tlustá a v podstatě se do mě nedá zamilovat… V určitou chvíli někde mezi Olgoi a Ulanbátarem jsem pochopila, že potřebuju, aby mi takové věci říkal ještě minimálně padesátkrát denně – prostě dokud mě to emočně bude rozhazovat. A tak když o mnoho dní později Mareček hned po ránu z postele v Irkutském hotelu žvatlá nějaké ty svoje vtipy na mou osobu, otočím se na něj, zaculím se od ucha k uchu a řeknu jen: „Hale, lásko. Ty jsi tak roztomilej, že to snad ani není možný.“ A to je moje osobní vítězství nad sebou sama. Nicméně 20. 7. mám dlouhou a náročnou cestu na tenhle vrchol ještě stále před sebou… jsem maličká holčička, co se učí jízdě na kole, a brzo jí seberou zadní kolečka… udělá bum? Nebo ne? … S lidským charakterem je to jako s mramorem – když do něj sochař uhodí 10x, má schody… když 100x má třeba stůl… když 1000x, vytvoří sochu… a já nestavím nic menšího než chrám… To je mé přání z duše, neustále zdokonalovat sebe sama.
–
ČLOVĚK JE JEN TAKOVÝM, JAKÝM SE UČINÍ. Sartre
–
LOVE IS LOUDER THAN MY THOUGHTS…
——————————————————————————————————————————–
Markův den: ráno sem odjel do servisu BMW, Advinka bez kufrů bez spolucestovatelky byla tak o 150kg lehčí a byla jako pták, užil sem si její živost. Dorazil sem na jednu ze dvou adres kde měl být servis. Tam nebyl. Takže dalších 16km přes město k druhé adrese. Neuvěřitelně bohaté město, skleněné mrakodrapy, autosalony Porsche či rojsíka. Dorazím do servisu, telefony souhlasí. Jana mě na dnešní den rezervovala servis, nadiktovala vin motorky i po kolika kilometrech bude servis, aby tu vše měli připravené, vzduchový filtr, olejový, svíčky, oleje atd.
Nikdo o mě nevěděl. No neva. Mají vše na skladě? Uf, jen olejový filtr. Naštěstí Mareček myslel na strýčka průseráka a vše si vzal náhradní, ale neměl to u sebe. Takže v servisu po pěti hodinách vyměnili olej a jel sem do hotelu, abych se zítra vrátil. Večer sem si šel zaběhat. Bylo vedro, běžel sem do půlky těla nahý, té horní půlky. Asi sem pohybem, či nahotou vyvedl policisty s míry, asi dvěstě metrů jeli podel mě a něco na mě křičeli, měl sem v uších sluchátka a vnímal sem je jen periferně, ani sem se na ně nedíval, když chtěl ať si mě chytnou ((-: vjeli do uličky těsně za mnou když sem jí přebíhal, vnímal sem že jeden za mnou vyběhl, držel sem dál tempo …. nic … společnost zmizela a další běžec za mnou neběžel ….
večer opět dobrá véča, pití a spát …
———————————————————————————————————————————–
21. 7.
Dneska máme takový administrativní den, dostanu lísteček s úkolama, zatímco Marek shání pneu, a ve zbytku času píšu na svůj web. Na deník nezbývá čas, takže Marek klasicky mručí jak medvěd. Já vím, že moje psaní má vždycky své načasování, tak to prostě nehodnotím. Trochu zalapám po dechu, když si spočtu, že dnešní praní oblečení mě stálo víc jak šest stovek. Recepční Nina se snaží angažovaně vytelefonovat pneumatiky, alespoň já si myslím, že shání pneumatiky, dokud mi neukáže obrázek nějakého divného přístroje. Když jí tak pozoruju, víc chápu sebe sama a vlastně mi to přijde … sice naprosto nepraktické, ale roztomilé a laskavé. Snažím se jí vysvětlit, že to není to, co sháníme. Je vidět, jak jí to v hlavičce šrotuje a z kukadel jí kouká potřeba nám nějak pomoci. A když se po několika minutách konečně domluvíme, očička se jí rozzáří jak kyrgyzské hvězdné nebe, cvrnkne se do čela a s naprostým nadšením začne ťukat znovu do klávesnice a vítězně zvolává: „Ááá, šina!“ Právě jsem se podívala do toho nejnevinnějšího zrcadla sebe sama…
–
Ano, Marek má pravdu, stáhla jsem se na čas do vlastního světa, každý máme taková období, jako kukly motýlů, cítila jsem to pro sebe jako ten správný krok, mám, měla jsem pro to své důvody… ano, způsobilo to mezi mnou a světem bariéru. Dokud jsem s někým nemusela takhle intenzivně spolupracovat, nevadilo to. Nu, tak i tahle cesta je prostě součástí procesu, v němž se znovu světu přibližuju, učím se ho chápat bez souzení a cítit se v něm bezpečně, abych se mohla přirozeně láskyplně projevovat. Je jedna věc, kterou mi život naučil – že člověk se někdy musí vzdálit, aby se o to víc mohl přiblížit. V té své kukle jsem se přiblížila sobě. Super. Tak teď i druhým lidem. Ne, já nejsem dokonalá. A ty? Jung řekl: „Raději budu celistvý, nežli dobrý.“ Něco na tom bude…
—————————————————————————————-
Marek:
Marek:
Ráno znovu odjíždím do servisu se svíčkami a vzduchovým filtrem, dneska jim to trvá asi čtyři hodiny. Snaží se mi vytelefonovat zda ve městě nejsou gumy na mojí motorku, nic. Ještě objíždím nějaké pneuservisy ale marně.
Dal sem si vyprat všechno špinavé prádlo i moto oblečení, které se nepralo asi dva roky, takže kompletní mé ošacení co sem měl sebou, které čítalo kolem deseti kousků a vešlo se do malého sáčku, odnesla pokojská společně s Janinýma dvěma velkým pytli špinavého prádla, čítající snad třicet kusů. Ale ten pocit tech čistých voňavých věcí ….. hmmmm už nemusím lámat ponožky když si je navlékám.
Motorka připravená. Jana nechce letět dom, dohodneme se tedy že jí odvezu do Ruska odkud pojede vlakem do Moskvy, postupně na cestě své rozhodnutí mění a chce odvézt do Mongolska. Přistupuji na to, ale upozorňuji, že neexistuje varianta, v které bychom společně projížděli na motorce Mongolskem. Dohodnuto.
——————————————————————————————————————————
22.7.
Čeká nás necelých 900 km. Očekávám pětačtyřicítky, ale naštěstí je počasí k nám dnes milosrdné a celý den je zataženo.
–
Ne, neuměla jsem si představit, jak těžké je uřídit přetíženou motorku, když jsem vzadu, ale časem jsem si tu představu vytvořila. Neměla jsem zkušenosti spolujezdce, ale časem jsem nějaké nabrala. A bez ohledu na to, jak to zpočátku mezi námi ladilo nebo neladilo jako mezi bytostmi, věděla jsem, že věci týkající se motorky jsou důležité pro naší bezpečnost, proto i ta moje přehnaná potřeba plnit pokyny přesně, která se bohužel míjela účinkem… takže krom okamžiků, kdy jsem bojovala sama se sebou, svými emocemi, vlastní nepozorností nebo limity těla, to za mě je takto: i přes únavu se učím nasedat na moto co nejladněji, abych Marka zbytečně nevyčerpávala, každé ráno po pěti šesti (někdy díky bohu více) hodinách spánku co nejrychleji ovládnout svoje tělo a zůstat přítomná a vnímat Marka – vždycky když cítím, že utíkám, soustředím se na něj a na to nejčistší, co k němu cítím pod všemi emocemi, zkrátka na *to*, co stálo za rozhodnutím jet spolu – takže pocit spříznění a přátelství (byť zpočátku si v té náročnosti všeho k němu neumím najít cestu), v soustředění mi pomáhá se zadívat na modrý puntík se znakem BMW na Markovo helmě, je to takový můj zastřeďovací bod, … nebo na kůži na jeho krku, která vykukuje pod helmou a která se vlní, když kývá hlavou, protože hraje nějaká jeho oblíbená písnička), učím se vnímat pohyby motorky, sledovat cestu a předvídat (což žel bohu nejde v momentech, když Marek stojí ve stupačkách a já přes něj nevidím). Ano, během těch 8-10 hodin jízdy se to ne vždy daří…
–
V hotelu v Ayagoz recepční navrhne, že můžeme zaparkovat motorku přímo na chodbě hotelu, což mi přijde jako opravdu přívětivé gesto. Advinka se dneska má, však si zaslouží, čeká ji náročná cesta. Marek po mě chce do kamery nějaké vyjádření k dosavadní cestě, ale já nejsem schopná normálně odpovědět, jsem ztracená ve vlastních zatím nezpracovaných emocích z blížícího se Mongolska, o kterém nevím téměř zhola nic, jsem nepřipravená, ani nemám krosnu a svoje věci si ponesu v nepraktické tašce přes rameno a vaku do ruky, neumím ani slovíčko, nemám mapu… a je mi smutno.
–
Nemá smysl, abych psala můj úhel pohledu na Marka, vypovídalo by to víc o mně samotné. Že se mi občas zdál sobecký nebo hrubý? Ano, i já jsem. Že se někdy jevil tvrdě a uzavřeně nebo že reagoval podrážděně? Ano, i já jsem. Já sama jsem se v jeho přítomnosti na chvilku stala snad vším, co mě na druhých nejvíc obtěžuje. Že jsem to s Marečkem cítila občas jako obtížné? Díky bohu… Ale když se na to podívám i z jiného úhlu? Byl pevný a stabilní. Sám sebou. Pečující. Empatický. Roztomile bezelstný. Moudrý. Inteligentní. Nádherně upovídaný. Radostný a humorný. Plný života. Milující. Odvážný. Soustředěný. Přítomný. I já občas jsem a ještě více mohu být… když se přestanu bát druhých lidí a když se budu míň zabývat tím, abych v sobě potlačovala to, co považuju za nepřípustné.
–
AŤ MLUVÍM S KÝMKOLIV, VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ MLUVÍM K SOBĚ.
„I když tyto vlastnosti nevyjadřujeme neustále, jsme všichni za určitých podmínek schopni předvést jakoukoli vlastnost, které si všimneme na druhých. Natáhněte ruku přímo před sebe a ukažte na někoho. Všimněte si, že jedním prstem ukazujete na něj a třemi prsty zpátky na sebe.“ Debbie Ford
Jestliže něco na někom obdivuju, je to můj neprojevený potenciál.——————————————————————————————————————————-
Marek: Ráno po snídani vyrážíme … asi tři hodiny po tom co už je slunko na obloze, ale nechci si nechat ujít dobrou hotelovou snídani. Cesta Kazachstánem vcelku po dobrých silnicích s pěkným okolím, ale nic z čeho bych padl na zadek. V jednom městě mě zaujalo asi dvacet luxusních honosných kasín s hotelem, bylo to jako las Vegas, před kasíny zaparkované rojsy, nebo luxusní auta a vše bylo opravdu jak v tom pravém lasvegas. Obídek s řidiči kamionů s Janou si říkáme, že kdyby chytla na kraji Mongolska takovouhle hospodu, tak po deseti minutách má odvoz do Ulambataru. Jedeme dál. Tankuji. Všímám si že je Jana pozorná a opravdu je vše jinak než před dvěma týdny, čistí mi zrcátka mezi tím co já platím, protože už v nich není nic vidět. Přidělává tank vak na nádrž, vše připravené, sedám na motorku, startuji, Jana nasedá, rozjíždím se, zahýbám, tedy chci zahnout, nic, málem sebou sekneme, brzdím. Jana zacvakla tankvak na nádrž a tkaloun pro „sich přivázala na víckrát dost pevně k řídítkům, že se z řídítky nedalo ani o cenťák otočit. Smál sem se tomu. Už sem nevěděl čím vším mě může překvapit. Člověk pak měl to cestování trochu adrenalínovější a musel být o to víc a pořád ve střehu ((-:
–
Ne, neuměla jsem si představit, jak těžké je uřídit přetíženou motorku, když jsem vzadu, ale časem jsem si tu představu vytvořila. Neměla jsem zkušenosti spolujezdce, ale časem jsem nějaké nabrala. A bez ohledu na to, jak to zpočátku mezi námi ladilo nebo neladilo jako mezi bytostmi, věděla jsem, že věci týkající se motorky jsou důležité pro naší bezpečnost, proto i ta moje přehnaná potřeba plnit pokyny přesně, která se bohužel míjela účinkem… takže krom okamžiků, kdy jsem bojovala sama se sebou, svými emocemi, vlastní nepozorností nebo limity těla, to za mě je takto: i přes únavu se učím nasedat na moto co nejladněji, abych Marka zbytečně nevyčerpávala, každé ráno po pěti šesti (někdy díky bohu více) hodinách spánku co nejrychleji ovládnout svoje tělo a zůstat přítomná a vnímat Marka – vždycky když cítím, že utíkám, soustředím se na něj a na to nejčistší, co k němu cítím pod všemi emocemi, zkrátka na *to*, co stálo za rozhodnutím jet spolu – takže pocit spříznění a přátelství (byť zpočátku si v té náročnosti všeho k němu neumím najít cestu), v soustředění mi pomáhá se zadívat na modrý puntík se znakem BMW na Markovo helmě, je to takový můj zastřeďovací bod, … nebo na kůži na jeho krku, která vykukuje pod helmou a která se vlní, když kývá hlavou, protože hraje nějaká jeho oblíbená písnička), učím se vnímat pohyby motorky, sledovat cestu a předvídat (což žel bohu nejde v momentech, když Marek stojí ve stupačkách a já přes něj nevidím). Ano, během těch 8-10 hodin jízdy se to ne vždy daří…
–
V hotelu v Ayagoz recepční navrhne, že můžeme zaparkovat motorku přímo na chodbě hotelu, což mi přijde jako opravdu přívětivé gesto. Advinka se dneska má, však si zaslouží, čeká ji náročná cesta. Marek po mě chce do kamery nějaké vyjádření k dosavadní cestě, ale já nejsem schopná normálně odpovědět, jsem ztracená ve vlastních zatím nezpracovaných emocích z blížícího se Mongolska, o kterém nevím téměř zhola nic, jsem nepřipravená, ani nemám krosnu a svoje věci si ponesu v nepraktické tašce přes rameno a vaku do ruky, neumím ani slovíčko, nemám mapu… a je mi smutno.
–
Nemá smysl, abych psala můj úhel pohledu na Marka, vypovídalo by to víc o mně samotné. Že se mi občas zdál sobecký nebo hrubý? Ano, i já jsem. Že se někdy jevil tvrdě a uzavřeně nebo že reagoval podrážděně? Ano, i já jsem. Já sama jsem se v jeho přítomnosti na chvilku stala snad vším, co mě na druhých nejvíc obtěžuje. Že jsem to s Marečkem cítila občas jako obtížné? Díky bohu… Ale když se na to podívám i z jiného úhlu? Byl pevný a stabilní. Sám sebou. Pečující. Empatický. Roztomile bezelstný. Moudrý. Inteligentní. Nádherně upovídaný. Radostný a humorný. Plný života. Milující. Odvážný. Soustředěný. Přítomný. I já občas jsem a ještě více mohu být… když se přestanu bát druhých lidí a když se budu míň zabývat tím, abych v sobě potlačovala to, co považuju za nepřípustné.
–
AŤ MLUVÍM S KÝMKOLIV, VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ MLUVÍM K SOBĚ.
„I když tyto vlastnosti nevyjadřujeme neustále, jsme všichni za určitých podmínek schopni předvést jakoukoli vlastnost, které si všimneme na druhých. Natáhněte ruku přímo před sebe a ukažte na někoho. Všimněte si, že jedním prstem ukazujete na něj a třemi prsty zpátky na sebe.“ Debbie Ford
Jestliže něco na někom obdivuju, je to můj neprojevený potenciál.——————————————————————————————————————————-
Marek: Ráno po snídani vyrážíme … asi tři hodiny po tom co už je slunko na obloze, ale nechci si nechat ujít dobrou hotelovou snídani. Cesta Kazachstánem vcelku po dobrých silnicích s pěkným okolím, ale nic z čeho bych padl na zadek. V jednom městě mě zaujalo asi dvacet luxusních honosných kasín s hotelem, bylo to jako las Vegas, před kasíny zaparkované rojsy, nebo luxusní auta a vše bylo opravdu jak v tom pravém lasvegas. Obídek s řidiči kamionů s Janou si říkáme, že kdyby chytla na kraji Mongolska takovouhle hospodu, tak po deseti minutách má odvoz do Ulambataru. Jedeme dál. Tankuji. Všímám si že je Jana pozorná a opravdu je vše jinak než před dvěma týdny, čistí mi zrcátka mezi tím co já platím, protože už v nich není nic vidět. Přidělává tank vak na nádrž, vše připravené, sedám na motorku, startuji, Jana nasedá, rozjíždím se, zahýbám, tedy chci zahnout, nic, málem sebou sekneme, brzdím. Jana zacvakla tankvak na nádrž a tkaloun pro „sich přivázala na víckrát dost pevně k řídítkům, že se z řídítky nedalo ani o cenťák otočit. Smál sem se tomu. Už sem nevěděl čím vším mě může překvapit. Člověk pak měl to cestování trochu adrenalínovější a musel být o to víc a pořád ve střehu ((-:
Poznámka: zařekl sem se, že tu nebudu vypisovat všechny přešlapy, hlášky, překlepy, které se Janě povedou, ale že světlo světa spatří každá desátá, kterou si z té desítky vyberu a tahle mi přišla dost zábavná.
Jak jedeme víc na sever, tak mi i lidi připadají jinčí, přátelštější, takový vřelejší, i to jak se chovají na silnici. Stmívá se a mi nacházíme v městečku ubytko, pan recepční nechce nechat Advinku před hotelem, i když by jí měl vedle okna a viděl na ni celou noc a tlačíme jí do hotelu na chodbu. Sprcha a jdeme do města. Pivčo na lavičce, sýr, relax. Vytáhnu kameru a začnu se Jany ptát na to jaka byla dosavadní cesta, jak se těší netěší dál. Chvilku ostychu, a pak jakoby shodila pár masek které si hraji na šťastnou a spokojenou Janu a začala, jako bych odešel a zůstala tam jen s kamerou, nestačil sem se divit co vše z ní padá, kolik hořkosti, ale byl to jen závoj, který měl zakrývat její smutek a vystrašenost a strach s neznáma ….
…. bylo to jako píchnout do igelitového pytlíku plného hovínek …. teklo to, teklo to a bylo to k nezastavení ……
——————————————————————————————————————————–
23. 7.
Znovu vyrážíme před svítáním. Než se rozední, je mi dost zima. Nasnídat jsem se nestihla, takže za jízdy otvírám pytlík s pšeničnými burizóny, když stavíme, zavřu pytlík a dám jej do svého kufru. Zatímco vyplňuju celní dokumenty, Marek ukazuje celníkovi obsah kufrů, proběhne to oproti očekávání neobyčejně rychle. Pánové si očividně rozumí. Brzy pochopím proč 🙂
–
V Rusku stavíme na vydatný oběd. Jsem překvapená, Marek nasadil takové tempo, že jsem ani nečekala přestávku na jídlo. Posezení se neobejde bez každodenního rituálu, kdy Marek poznamenává, jak strašně ztloustl, že nic nedělá, jen sedí na motorce a že se mu dělá pneumatika – a tahá si u toho za kůži na břiše. Ať koukám, jak koukám, žádný tuk tam prostě nevidím. A zas o trochu víc chápu ty jeho komentáře na mou váhu…
–
Přejíždíme řeku Irtyš, baví mě spojovat si věci, které vím, s tím, co na cestě vidím.
–
Na skok zastavíme v muzeu astronauta Titova, je to totální fetiš – jsou tam vystavené jeho trenky i kartáček na zuby. Marek se podivuje, že Titova neznam, tak mu říkam, že znam Lajku a Gagarina. Když vidím děs v jeho očích, dodám, že Remka taky… Na zahradě areálu je umístěná opravdová raketa, při odchodu mi Marek nadšeně ukazuje kousek z pláště rakety, který si pro sebe uloup(i)l.
–
Ujeli jsme dnes asi 1000 km, ale necítím se unavená, dneska mě to bavilo, dobré silnice, rychlejší jízda. Stavíme v příjemném hotelu, v pokoji visí nad postelí obraz ženy s lvicí – nakonec všechny ženy v sobě nesou přirozenou tendenci porušovat stanovené a k dravé zvěři se přibližovat…
–
Kupujeme víno na dnešní večerní rozlučku a nějaké zásoby do Mongolska, které já nakonec stejně rozdám v poušti, protože moje zavazadla budou na mě příliš těžká a já budu radši důvěřovat, že dojedu do Ulanboše dřív, než bych umřela hlady a žízní 🙂 Dneska jsem oproti včerejšku už vyklidněná, i když vím, že zítřek pro mě nebude nejlehčí a že na povrch těla vypluje stres, který teď ale ještě vnímat nechci, a tak si užívám večer, cítím určitou kompletnost a vnímám, jak moc se věci změnily. K lepšímu. Že ty zdi oboustranně z velké části popadaly…
–
KRÁSA JE V OČÍCH TOHO, KDO SE DÍVÁ.
–
PER MULIEREM AD DEUM.
bylo tu prá přání, proč tu jsou fotky jen mé a né Jany, tak tedy jenda rozkošná Jany momentka a jedna společná:
——————————————————————————————————————————–
23.7.
půl hodiny před rozedněním vyrážíme. Jana mručavá, asi včera z jejího píchlého pytlíku nestačilo všechno vytéct … sakra kolik tam toho ještě může být?
Vytlačuji Advinku úzkou hotelovou chodbou, moc mi to nejde, na podruhé se trefuji mezi skříně, kde mám na každé straně pět centimetrů, otáčím se před recepcí abych vystrkal motorku hlavním vchodem. Starší chlapík, hlídač, či recepční ukazuje abych nastartoval a vyjel to, když to do toho mírného kopečka nejde. Nechtělo se mi uprostřed hotelu, před pátou ráno startovat, ale co. Advinka v tom prostoru zněla krásně. Nadšenej byl i recepční a pořádně vzal za plyn. Hodil sem po něm pohledem a rychle sem sáhl po plynu …. „chudinka malá ještě studená….“ za minutku jsme venku, za další minutku se přikutálí ze shora Jana. Vyrážíme. GPS nás zase nějak nemůže nanavigovat z města a má intuice ještě spí, tak se trochu točíme.
Celý den jedeme, jedeme a jedeme. Den se předělí hranicemi. Trochu zdlouhavé, ale za dvě hodiny jsme v Rusku, bez výraznějšího záseku. Vždy když překročím hranici, je to prostě jiný svět, jiná architektura domků, jinak kvalitní silnice, jiné tváře, jiné zvyky. Silnice naštěstí skvělé. Jak se dostat do Mongolska sem váhal. Mohl sem jet štěrkovkama, protáhnout si to, kochat se, nebo to nějak řezat po dobrých silnicích ale krátkou cestou, nebo jet po kvalitním asfaltu první třídy a udělat si pěknou zajížďku. Volba byla jasná, jedu s Janou, žádné offroudy, ale kvalitní asfalt a svižně do Mongolska. V plánu dneska bylo najet přes tisíc kilometrů, takže sem předem avizoval, že budou jen krátké čůrací a tankovací pauzy.
Nějak sem ale z té kultivovanosti a ze všeho byl nadšenej a ovátej, že sem po dvou hodinách zastavil u nějaké restaurace bufetového tipu a dali jsme si tam obídek. Jana nadšená že tam umí anglicky. Naházím do sebe cizrnový salát, po x době si dám kolu, neměli kafe. A po půl hoďce jedeme dál. I v tomhle městečku je vidět ten velkej rozdíl proti Kazachstanu, .. asi jako rozdíl mezi západním německem a českem před revolucí …..
jedeme jedeme …. V gps nějak ladím kam bychom mohli dojet se setměním a kde je jaký ubytko. Cvaklo to krásně. Pár minut před setměním sem zajel do hotýlku u silnice. Hodili sme sprchu a jeli do suprače nakoupit na večeři a menší zásoby do Mongolska. Zapadalo slunko, vínko otevřené, rybičky, sýry, chleba … a slunko akorát rudne a zapadá. Jana přinesla odněkud pěkné sklenky na víno. Bere to jako rozlučku. Já si na to loučení moc nehraju, navíc stejně vím že se potkáme ještě tolikrát … na téhle cestě.
Pomalu jsme dojídali, pak zobali pochoutky na zobání, popíjeli, ovíňovali se, klábosili, jak ten alkohol má úžasnou vlastnost lidi hodit na společnou notu a společnou vlnu. Čas utíkal, klábosení to bylo příjemné a my jsme šli do hajan až dost pozdě. Dneska to bylo přes tisíc, tak sem byl trochu rozlámanej, tudíž sem nějak nenamítal, že mě Jana chtěla namasírovat. Vnímal sem jak u toho několikrát usnula, pak sebou trhla a masírovala dál, nebo spíš roztírala krém dál. Až nezvykle dost se pak věnovala mému zadečku, asi si myslela že to potřeboval. Byla hodně ovíněná a to moje pochopitelně přitažlivé tělo (ber s nadsázkou) v ní vyvolalo pochopitelně pochopitelné choutky … ((-: …. takže sem musel použít pár zápasnických chvatů a posléze vytáhnout z kufru velkou cedulku na které stálo:
PRAVIDLO PRVNÍ: ŽÁDNÁ SOULOŽ SE SPOLUCESTOVATELKOU!
——————————————————————————————————————————
24. 7.
Ráno do rozednění je neuvěřitelná kosa, na sluneční paprsky čekám jak na smilování. Altai mi připomíná trochu rakouské Alpy, časem ale civilizace mizí, krajina je magická, v dálce vykukují zasněžené štíty hor… a já se s první špatnou cestou před hranicemi s Mongolskem rozbrečím – a je to nevyhnutelně tady. K tomu ještě za pár dní dostanu menstruaci, takže jsem přecitlivělá,… no, zkrátka perfektní načasování pro tuhle výzvu…
–
V Rusku se cítím dobře. V Mongolsku mám divný pocit, jako by mi ujížděla podlaha pod nohama. Ten pocit mě neopustí, a tak pro mě bude za 2 týdny vjezd do Ruska jak vjezd do země zaslíbené velkou úlevou. Na hranicích si říkám spíš pro sebe než Markovi, že do Mongolska jen nakouknu, zůstanu jednu noc a zítra pojedu do Ruska a k Bajkalu, nebo rovnou do Moskvy. Už v tu chvíli ale určitá část mě musela vědět, že to není pravda. Marek odvětí, že spíš zůstanu tak tři noci. Říká to s takovou jistotou, že nechápu, asi má schopnost předvídat budoucnost nebo co…
–
Projdeme všechna okénka a já se začnu smát (mé „něžné chichotání“ se rozléhá po celých hranicích). Aha. Tři noci. Jasně. Přes víkend jsou hranice zavřené. A tak mi začne docházet, že já se zkrátka nikdy nevracím a že se nezastavuju… bez ohledu, jak těžké se zdají být výzvy přede mnou… protože vím, že každá výzva v sobě nese i zázračné řešení… a jak se znám, nevydržím na jednom místě tři dny jen proto, abych se otočila a jela zpět, takže brzo začne červík dobrodruh hlodat a pokládat otázku, jestli za ty tři dny bych náhodou už nemohla být v Ulanbátaru. Mohla? Točí se mi z toho všeho hlava. Živote, živote… ty tvé nevyzpytatelné cesty. Nádech. Výdech. Opakuju si pořád dokolečka: „Všechno proběhne dobře, božský plánovač to dobře nachystal, buď v klidu…“ Opakuju si to dalších 100 km do Olgoi. Cosi ve mně provolává vítězný bojovný pokřik, jakým si válečníci dodávají odvahu před bitvou… ano, na určité úrovni jsem vystrašená, protože instinktivně cítím, že jsem si pár lahůdek na sebe nachystala. A na určité úrovni vím, že takhle to chci… že je to jen další limit, který chci překročit…
–
V Olgoi stavíme v restauraci, objednávam si jídlo, na které vlastně nemám ani chuť. Třesou se mi ruce, fotím si v průvodci mapy a slovníček. Marek mi nakonec průvodce půjčí, že prý ho budu potřebovat zřejmě víc než on. Ano, budu. Díky. Trochu mě to uklidní. Obejmeme se, Marek mi věnuje samolepku pro štěstí a odchází. Nádech, výdech. Kliiiiid!!! Jdu ještě ven, svojí třesoucí rukou zamávám milovanému Marečkovi i Advince, pošlu vzdušný polibek. A je to… Beru zavazadla, rozhlédnu se po silnici, zastaví Nasca, můj první anděl, a odveze mě do Travelshousu, do jurty s wifinou za 6 doláčů…
24.7.
pozdě jít spát, ještě se před spaním prát, a ještě fakt špatně spát a po třech hodinách spánku vstát ….. někdy ve čtyři bylo sebemrskačství. Ale disciplína je přeci cesta k úspěchu, né lenost, ano já líný sem, ale sem tam se hecnu ((-:
Plán je jasný, přes hory dojet cca 550km na hranice s Mongolskem a tam v prvním městě Janu ubytovat a jet dál, nebo dle únavy se taky ubytovat.
Během několika kilometrů se silnice začala zvedat a klikatit. Horské potůčky a chlad. Větší a větší. Najednou 9 pak 7 pak 5 tuším že tam byli chvilku i 4 stupně. Celou dobu údolím. Překrásným, ale chladným. Klepu se. Zastávka na čůrání a já ho ani nemůžu najít. Tankujeme a já na sebe házím vše co mám při ruce, zimní vložku do bundy, mikinu. Nemůžu se ani pořádně kochat, protože jak bych kroutil hlavou ze strany na stranu, tak by mě začalo foukat mezi límec a helmu.
Cítím jak je Jana vzadu víc a víc nervozní, navíc jak jí v hlavě šrotuje ten včerejšek. Ony ty ženy to odmítání těžko berou, si říkám, takže na čúrací zastávce prohazuji rychlých pár vět, at si to nebere osobně. Před hranicemi tankujeme, pak vcelku v klidu Ruská strana, dlouhý přejezd po pěkné asfaltce průsmykem, brána, ruský vojáci a pouští nás na rozbouchanou prašku. Po ni dojedeme po několika kilometrech k mongolské celnici. Zaplatíme další peníze za to že nam chlapík postříká gumy prý dezinfekcí a jdeme vyřizovat formality. To bylo na dlouho. Imigrační ok. S motorkou to bylo horší. Úředník měl otočený monitor tak že sem z okénka do něj vyděl, přepsání údajů z techničáku, tedy vinka, spz, jména, značky a modelu, mu trvalo dobrých čtyřicet minut, něco mu nešlo přečíst, pak mu tam vyskakovala hláška že dál nemůže pokračovat dokud nevyplní SPZ to se snažil překlikat, marně, volal kolegu, radili se, pak vyplnili, pokračoval dál, tak to zase nechtělo pustit kuli něčemu jinému. Vypadalo to, jako by to dělal poprvé v životě, nebo se včera ožral tak že vše zapomněl a ještě si nevzpomněl (-:
Konečně! Hmmm tak né, paní u motorky nám ukazuje na papírku, že potřebujeme další razítko, a kde ptám se, támhle u té paní a ukazuje na dvě dámy co kouří a nedělním krokem kráčejí směrem od nás přes sto metrový betonový plac, k dvoum kadibudkám na konci. Jen než tam tímhle tempem dojdou to bude dvacet minut. Šel sem k okénku, kam by měla přijít s potřeby spojenou s procházkou. Okénko asi třicet krát třicet centimetrů. Stojím přímo před ním, skoro opřený o malý pultík asi dvacet centimetrů od okénka kde nikdo nesedí. Těsně vedle mě se postaví Mongol, který stál předtím zamnou, veme doklady do ruky, přikrčí se k okénku a strčí tam celou ruku v který má ta doklady. Ruka trčí do místnosti. Paní by tedy přišla, sedla, a vzala si papíry co jí někdo skoro strká do pusy. Hmm.
Naštěstí na něj začal někdo mluvit, asi spolupasažér, vyndal ruku, rycle sem zašpuntoval svým tělem okýnko. V tu chvilku přišel starší muž do okýnka, sedl si na židli, podával sem mu papíry, muž co měl ruku v okénku mě začal odstrkovat a něco říkal, ale to už chlapík měl moje doklady a okřikl ho, když mu tam začal nataženou rukou s doklady mávat mezi hlavou a monitorem. Úředník vše orazítkoval, a vrátil mi doklady. Sednem na motorku, dojedeme k závoře, vše překontroluje a vyjedeme do Mongolska. Vítej Mongolsko! Pár desítek metrů za závorou nás staví policistka, Mongolka. Něco říká o povinném pojištění, že musíme mít, že si ho musíme koupit. Vrhnou se na mě směňovači peněz. Jdu vyplnit tedy pojištění, za které chce za měsíc v přepočtu tisíc korun. Nějaký dědula v budce vše vyplnil, nějak nediskutuji ani neprotestuji, nevím co a jak i když sem si jist že to prostě smrdí.
Až pak v Mongolsku sem se dověděl, že to kluci neplatí a že jedou dál, že to ani není žádná policistka a až v Rusku, kdy píšu deníček a uklízel sem papíry, sem viděl, že pojištění za tisíc korun mělo platnost jeden den. Pár minut v Mongolsku, hmm tak uvidíme co dál.
Bankomat tady asi nebude. Městečko je několik desítek dřevěných nízkých domků, takže směňuji u pouličních veksláků. Zkušenosti z Afriky sou, takže během vteřiny vím kdo je z těch pěti nejlevnější a sem odolný asi třem fintám jak mě chtěl okrást při vyměňování peněz…. třetí zkušenost… no páni …. snad bude líp.
Dohoda byla že s Janou překročím hranici a že se rozloučíme. Věděla to, věděl sem to i já. Ale viděl sem kolem sebe to nic a ty její vystrašený velký modrý a zoufalý oči. Ok tak jedeme do dalšího snad většího města. Hrozná praška plná velkých kamenu se změnila na parádní asfalt, tak sem to drandil o sto šest na souřadnice, kde dnes večer byl cestovatel Jirka, kterého jsme potkali v Oshu a s kterým sem měl v plánu pár dnů jet Mongolskem.
Po víc než stovce dojedeme do velkého města. Bod byl u směnáren. Takže tady asi nespal. Jana jde k bankomatu a vybírá peníze. Nalézám při hledání bankomatu Italien Cafe, kde je na výloze nápis WiFi, tedy dobré místo na kávu, přeházen věcí, kouknutí na další cestu, případně na ubytko, případně na rozloučení se s Janou.
UaU azbuku čtu asi jako školák první třídy, ale tohle není ruština, to je mongolština. Nikdo nerozumí ani rusky ani anglicky, takže si vybírám nějaké jídlo podle obrázků. Jana si ofocuje můj pruvodce Mongolska, nakonec jí ho dávám, bude se jí asi hodit víc. Vyndavám její věci s kufrů. Koukám do noťasu kde je Jiřík. MAGOR! Dle zařízení, které každých 9min posílá jeho přesnou polohu vidím, že z tohohle města vyjel před čtyřmi hodinami, jede prostředkem, necestami, mezi jezerami kamsi na východ. Je možnost že to otočí na sever a pojede dál severní cestou a nebo na jih a pojede jižní cestou. Pravděpodobně ho nedojedu za deset minut, když on to jel čtyři hodiny, tak musím vědět kam zahnul. Vypadá to že na sever. Švagrovy posílám odkaz s tím at mě ještě pošle souřadnice abych si byl jist.
Objímám s láskou Janu.
„takhle né, pojď ven“ říká
„ale prosím tě.“ usměji se na ní „nevidíme se naposledy…. nemám rád loučení!“
dá mi pusu na tvář, otočím se a jdu k motorce, nedbale tam hodím noťas, abych rychle odjel, když tak si to přeházím za rohem. Jana ještě vyjde ze dveří kavárny a zamává mi. Za řekou nějakou cestou doprava, říkám si. Projíždím kolem pumpy, už sem z nádrže ujel asi dvě stovky kilometrů a nějak sem ani nepomyslel na to, že bych mohl mít málo. Advinka měla skoro o devadesát kilo méně a stala se z ní neuvěřitelně divoká, lehce ovladatelná divoška. Vyrazil sem tryskovou rychlostí. Za městem se vjel na štěrkovou cestu. Stál sem ve stupačkách, vypnul sem všechny ty elektronický sarapatičky, abych si sem tam mohl vzít v zatáčce za plyn a zadní kolo šlo do smyku. Pořád sem držel rychlost přes stovku, abych se dostal za hodinu tam, kam se dostal Jiřík za čtyři hodiny ……
v tomhle ten den zlomím.
Aby další kapitola mohla být celá o Mongolsku.
O názvu ještě nejsem rozhodnutý, ale bude to nějak takhle:
MONGOLSKO a ZÁCHRANA POLÁMANÉHO, TĚŽCE ZRANĚNÉHO MOTORKÁŘE
——————-
——————-
Jany poznámky pod čarou:
Není pro mě jednoduché číst Markovo úhel pohledu. Na první čtení tam vidím hlavně to, s čím nesouhlasím, co mě zabolí, čemu chci oponovat, kde chci dodat svůj úhel pohledu, aby to nevyznělo tak jednostranně, nebo kde chci třeba i říct: „Ano, toto je pravda, v tu chvíli to prostě tak bylo, mrzí mi to a přeju si, abych se příště uměla zachovat jinak.“ Takže si přečtu text, … den dva tři to ve mně bublá, převaluje se, útržky vět skáčou do hlavy a ta se s tím snaží poprat, ujasňuje si a pak… se to začne měnit. Pak se zklidním, najdu smíření se sebou i s Markem a na druhé čtení už mi to přijde víc v pohodě, místy se i zasměju a najednou tam mezi řádky vidím i ten vzájemný respekt i to hezké… Jasný, že to tam bylo vždycky, jen jsem měla klapku přes oči, a tak mi to přivedlo k zamyšlení – jestli náhodou i to špatné v lidském životě si občas nezaslouží takové „druhé čtení“, možná v tom člověk objeví věci, které předtím neviděl…
Nicméně jsem se sama sebe musela zeptat, proč v tom pokračuju? Jestli to není nějaká moje forma sebetýrání – kdo normální stojí o takový intimní elaborát o vlastní osobnosti? Inu, zkrátka je to můj způsob, jak své vnitřní perly i bubáky proměnit v něco, co může mít přínos pro mě i ostatní – dávám takto sama sobě příležitost ke „druhému čtení“. Kdybych ten smysl v tom neviděla a kdyby se mi nedostávalo čtenářské odezvy o tom, kde můj pohled někomu pomohl, otevřel cestu tam, kam sám neměl odvahu…, pak by nebyl důvod ve zveřejňování pokračovat. Ale ten smysl tam je, i ta odezva. Jak řekl Sartre: „Nic nemůže být dobré pro nás, není-li to dobré pro všechny.“ A sama pro sebe pokračuju ze stejného důvodu, proč ve svém životě přijímám i všechny další výzvy, které cítím jako přínosné, … protože je to velká příležitost k vlastnímu růstu a vnitřnímu smíření… a přestože ego zprvu protestuje, emoce řádí, tak v hloubi sebe cítím, že je to tak v pořádku, že to otevírá dveře tam, kam zatím nedohlédnu.
Když si čtu Markovo řádky i píšu ty svoje, neustále si připomínám, že ani já, ani on nejsme jen to, co je tu ve zkratce popsané. Marek to ví, já to vím. Jsme lidé, kteří za daných okolností (ne vždy snadných) ze sebe chtějí vymáčknout to nejlepší. A že ne vždycky to jde? Nu, což, svědectví o tom má jedno pozitivum – občas každý ocení (protože to přináší určitou úlevu), když může ty druhé vidět i v tom lidském chybujícím světle, všichni se učíme, nemá smysl se jeden před druhým schovávat. A nakonec každý ve všem uvidí jen to, co tam vidět chce… S tím se občas nesnadno smiřuju, protože jsem dost vnímavá (jen trochu jinými „anténami“ než Mára)… a tak sem tam zavnímám energii těch, co čtou naše řádky, vnímám vděčnost za inspiraci, za nové úhly pohledu, cítím radost, ale leckdy i posuzování a odpor, co se učím nebrat si osobně, a připomínám si znovu to dobré – že když vnímavý čtenář obrátí pozornost do sebe a díky tomu, co tu píšeme, si uvědomí něco nového sám o sobě, co mu pomůže se posunout tam, kde mu bude lépe, pak je to dobře, pak to ten smysl má… a nakonec to nechám být, nechám ten text jeho vlastnímu osudu.
Mareček se často trefuje a z mé perspektivy občas přehání, je to zkrátka Vypravěč, ale je to jeho úhel pohledu a on ten svět prostě takhle vidí a já to respektuju, protože když se od toho oprostím, je to inspirující, přínosný, moudrý a humorný pohled, … jen blbý pro mě, že občas jsem v tom hlavní postavou já a na rozdíl od paní Procházkové ty texty čtu 🙂 Nejsem zatím tolik bezprostřední v sebepřijetí a ty věci si zpracovávám v sobě déle (asi tak čtyři dny ve vlaku transsibiřské magistrály :), než si je sama před sebou i ostatními dokážu ustát a vidět v tom přínos, ale vím, že oba jsme ve svých textech maximálně upřímní – tj. podáváme co nejčistší obraz toho, jak věci vidíme svýma očima, svým vědomím. A oba víme, že rozhodnutí o tom, co je a není pravda, nakonec přísluší jen a jen nám samotným. Stejnou míru svobodné volby má i čtenář.
—————————————————————————————————————————–
Já bych si rovněž dovolil poznámku pod čarou, jestli se někdo pročte až sem. ((-:
nu … máme se rádi
nu … dělám jak nejlépe umím
nu … snažíme se navzájem respektovat
nu … nebudu čtenáři říkat co má, nebo co nemá dělat, každý strůjce svého …
nu … není třeba tu obhajovat sám sebe
nu … MILUJI
