Na následujících řádkách najdete text a fotky prvního společného článku, který uveřejnil můj spolucestovatel Marek Havlíček na svém webu (on je ten s větší disciplínou a všechno připravil k publikování 🙂 ). Střídají se v něm mé a jeho postřehy k jednotlivým dnům. Je to taková docela intimní genderová netradiční studie, jak podotkla moje kamarádka :)) Další budou následovat…
Janě, spolucestovatelce. Něco bych tedy o ní napsat měl, pro ty
co nesledovali ty útržky uveřejněné všude možně.
na motorce, alespoň z části nepojedu sám. Tak sem na pár
cestovatelských seznamek, FB seznamek napsal něco ve smyslu, že
nehledám partnerku ani milenku, ale holčinu která by na měsíc
dva, semnou vyrazila třeba až do Vladivostoku.
Zdůraznil sem že neočekávám platbu za náklady na dopravu,
motorku ani ubytování, že by si měla hradit víza a stravu.
měla by to fyzicky i psychicky vydržet, měla by mít zkušenost a
neměli bychom být tak nějak v odporu, měla by respektovat že já
sem „ředitel“ zájezdu a neměla by mě chtít z toho postu
vystrkovat. Těžký to úkol, na prvním či druhém setkání poznat jak to bude po x týdnech na cestě, ale naštěstí mám skvělou
intuici.
šla několik měsíců pěšky napříč pouští v Maroku (až na
cestě sem si vyjasnil, že sem to celé zmotal, že v Maroku byla,
ale nešla tam pouští a chodila jinde, ale to asi nebylo podstatné)
že Jana studovala lingvistiku – což sem měl pocit že
může být skvělé doplnění s mou analfabetností. Věděl sem že taková cesta
vyžaduje samostatnou silnou a sebevědomou osobnost, která si je
jista sama sebou a nepotřebuje druhého k ujišťování sama sebe a
o tom jak je dobrá. Na to sem kladl velký důraz, protože se znám
a vím jak mé vtipné a někdy né moc vtipné až jedovaté poznámky někdy na
úkor druhých, některé slabší povahy berou, tedy spíš neberou a
jejich naoko silné osobnosti se zbortí jako domeček s karet,
protože kdyby osoba nevystupovala jako ultra sebevědomá a silná,
samozřejmě nevyslovím žádnou poznámku, ale když vystupuje a já
jí vypustím a pak se ta „sebevědomá osobnost rozpadne jako
domeček z karet“ to je horší. Znám se a vím, že někdy má
upřímnost není příliš diplomatická a proto vyžaduje
sebevědomého a sebejistého parťáka. A Jana se zdála býti
silnou a sebevědomou osobností která si je jista sama sebou, a
kterou nic nemůže vykolejit ……. sám si ani
nevzpomenu před kolika měsíci, či lety mě co naposledy urazilo
…..
požadavky, mé postoje a mé pohledy. Ale nebyl čas, s Janou jsme
se potkali asi třikrát, jednou jsme se svezli na motorce a řekli
jsme si že do toho jdeme. Důležité bylo asi naše rozhodnutí že
CHCEME, že budeme hledat způsoby jak to udělat, a né překážky
proč to neudělat. Oba jsme od počátku měli dohodnuto, že když
by to nebylo pro mě ok, beru za to odpovědnost, odvezu jí na letiště, kupuji letenku a posílám jí domů. To mě přišla
jako férová nabídka vůči ní, i mě a našemu výletu. Takové
byli ve zkratce dohody, takové byli ve zkratce informace o Janě,
takovou jakou sem jí viděl.Možná pro představu milého čtenáře, jak sme se cítili, co sme o tom druhém věděli a jak jsme k tomu přistupovali.
jiných, poprosil sem spolucestovatelku Janu, aby ke každému dni napsala pár řádků, jako pohled Jany na ty NEJ co pro ní ten den bylo, aby doplnila úhel pohledu a bylo to pro čtenáře zajímavější.
6.7.
čtyři ráno, dohodl sem tedy v hotelu, že jí řidič s cedulí v
ruce vyzvedne, přišlo mě to jednoduší řešení za 100kč než
bych tam jel na motorce, hledal ten správný východ, přivazoval
krabici atd.
krabice, poslíček a Jana.
„Fíja říkal sem jí jasně! Malou krabici od bot, tam máš mít
věci, asi myslela boty pro Golema. Kam ty věci asi tak dáme?“
krabici.
tady máš postel.“ ukázal sem na postel pod oknem, vzal kameru,
mega balík si natočil a pak sebou plesknul na svoje letiště v
protějším rohu asi 40metrového pokoje
jedeme na Tadžickou ambasadu pro viza a pro povoleni k vstupu do
Pamiru.
hodně piva na rozbourání ledů. Neřekl bych že sem nervozní,
pro mě je důležitá cesta, abychom dorazili bezpečně, vše bylo
ok a když se oba budeme snažit o to abychom spulu vyšli, tak spolu
vyjdem.
stejně prudlo a nikdo z nás by se v tom necítil dlouho konfortně.
Být sám sebou, to je jediná možná cesta, odhodit masky! Na Janě
byla vidět nervozita. Oba na pivko a alkohol nejsme zvyklí, tak
stačilo pár skleniček a nervozita si na chvilku vlezla pod skříň.
spolucestovatelky, které končí slovy: „když tohle dáš na
internet tak tě zabiju!“ takže musím počkat až budu mít
pořádnou ochranku a pak se podělím (-:
Kyrgyzstán. Země, která mi v hodinách zeměpisu připadala
ničím nevýznamná a rozhodně ještě před měsícem nebyla na
mém seznamu „must to see“, mě brzo přesvědčí o opaku.
Vycházející slunce se odráží od zasněžených vrcholků
majestátných hor. Tak jsem tu. Taxík se řítí směr Biškek
a autorádio mi na uvítanou vyřvává písničku „I make you
crazy, you make me crazy…“. Aha. Tak to jsem zvědavá, jakou
nohou s Markem vykročíme. Taxikář se ptá, proč nemluvím
rusky, když vypadam jak Ruska a mam ruský jméno, povídám, že
„bábuška bola z Ruska“. Vysvětlovat mu, že to byl pra
pra pra děda a že se s nim prabábi spustila, zatímco
manžílek statečně bránil rakousko-uherskou říši, se mi
nechce, nemam na to slovní zásobu 🙂
služby vynese nahoru mojí „krabici od bot“ a zaťuká na dveře
pokoje č. 18. Rozespalý Mareček otevře dveře, hodí výraz, se
kterým se budu příštích pár týdnů potkávat docela často, a
pak dveře zase zabouchne.
uvítanou“ začne komentovat velikost krabice. Chvíli se bráním,
že moje věci jsou opravdu v krabici o velikosti, kterou zadal
(no… a možná jeden svetříček navíc… a knížečka… a
mikinka), a že zbytek jsou věci na moto a věci, které si přál,
abych přivezla. Bez úspěchu, každý si jedem svou písničku.
Házím pohled, který bude Marečka propichovat příštích pár
týdnů docela často, a zabouchávám za sebou dveře do koupelny.
No, tak takovou nohou… no, nic, zítra to zkusíme znovu 🙂
ZNOVU, LÉPE.
nezajímá, jak mám dost práce s tím ustát všechno to nové,
včetně neustálé přítomnosti cizího chlapa v mým doposud
krásně volným prostoru. Je pro mě těžké přijmout určitou
míru závislosti. Ještě k tomu na člověku, kterýho jsem
viděla třikrát v životě. Moc dobře vím, že moje
dosavadní nezávislost je jen projevem strachu ze závislosti a
připoutanosti. Každý mezilidský vztah je o tom tenhle strach
překonat a přiznat si, že jako lidské bytosti pociťujeme ve
větší či menší míře připoutanost k některým lidem a
na některých jsme závislí, ať si to přiznáme, nebo ne.
V peněžence mám kartičku „Závazek je nejvyšší výsadou
člověka.“ Jedině když se pro něco z hloubi srdce
rozhodneme, pak můžeme prožít hloubku, ať už se jedná o
přátelství, o lásku, o práci, rodinu nebo domov… Doposud jsem
byla dost přelétavá. Motýlek bez závazků… Je na čase
vytáhnout pár kostlivců ze skříně.
vždycky, ale já nejsem z těch, co by se vyhýbali vlastní
evoluci. Zatím mě Mareček baví, mluví o praktických věcech a
na mě to má efekt rostoucí důvěry, ale těžko do jeho monologu
cokoliv vložit. Zrcadýlko. Moc nemluvím, protože mám pocit, že
cokoliv řeknu, smete ze stolu. Není to s ním vůbec
jednoduchý, vzpomněla jsem si na citát: „Nenarážej do mě.
Obejmi mě.“ Tak zatím převážně narážíme. Možná až ty
hrany trochu obrousíme, poznáme se z té lidské normální
roviny a třeba odložíme ty nepřirozené masky.
pozdě, pak nanosili do nejvyššího patra hotelu hliníkové kufry
z části plných mých věcí a začali do nich skládat kupu
dalších věcí co přivezla Jana. Byl to asi šestihodinový,
únavný tetris, ve stilu jak narvat boty od Golema do krabicky od
zápalek.
na prohlídku vycházíme až po 16hodině, před tím vyzvedáváme
víza..
vedro a během několika vteřin propotí celé tričko, takže sem jí tak trochu vykolejil svou poznámkou co to má kolem krku na triku za pruh jiného odstínu, nějak sem si nevšiml, že zbytek trička je mokrý a jen kolem krku je to suché. Docela trapas, se bezelsktě zeptat a pak uvidět tu pravdu a přivézt tím někoho do prekerky. uf uf
sympatie ke mně, a to že mě možná bere jinak než
spolucestovatele a i očekává že mé chování vůči ní bude
možná více podobné chování k partnerce než k parťákovi na
cestě.
těch nej fetiších ve městě který dle nás stály za to …. na
města moc nejsem.
restauraci, i když tu náááhodou měli lístek v angličtině, tak
tam byli takové výrazy, které nikdo z nás nikdy neviděl.
(bolinglu, sanirturklus atd.)
netaková, Jana má svůj svět, komunikace vázne.
aklimatizovat, takže mi vůbec nevadí, že zůstáváme v Biškeku
(čekáme na víza). Nicméně zavřít nás do jedné místnosti
hned na začátku, je trochu křest ohněm. Energie se mydlí. Nemůžu
spát, jsem v křeči a mam pocit, že když se uvolním,
ztratím nad věcmi kontrolu a nakonec si budu muset přiznat, že
tahle cesta je už opravdu finální fází mého šílenství. A
možná v tom napjatém těle tak trochu instinktivně tuším
věci budoucí, které jsem si na sebe nachystala.
vždycky já, kdo viděl do druhých lidí. To, že někdo vidí do
mě, mě sere a děsí. Pozoruju ho, snažím se ho pochopit,
přijmout rozdíly mezi námi a akceptovat, že způsob, jakým zatím
fungujeme, je nezbytný pro náš vývoj k větší otevřenosti
– ostatně proto tu tak nějak oba jsme, ne? Učím se mu
naslouchat, ale někdy mám pocit, že mluví klyngonštinou, nebo mi
přijde, že jeho slova letí směrem ke mně a narazí na jakési
plexisklo, které mezi náma visí.
jednodušším způsobem, a tak jsem se rozhodla Marečka naučit
milovat i s tím, že mi často tím, co říká a dělá, sahá
na bebínka a nutí mě si uvědomovat místa, kde se potřebuju
zbavit strachu a dostat se do přirozenosti.
a má to úplně opačný efekt, než by si přál. Cesta pravého
muže, kap. 17!
píše, že ženy mají potřebu provokovat a muže testovat, aby se
ujistily o jeho stabilitě a mohly se v jeho přítomnosti cítit
v bezpečí. Dáme si pár piv a moje potřeba provokovat se
projeví v celé své kráse. V následujících týdnech
jí proto krotím, ale ona se stejně projevuje nevědomě tím, že
dost často automaticky dělám přesný opak toho, co po mě Marek
chce.
strhává, ale čím víc se učím Markovi důvěřovat, tím líp
mi jde se tomu už jen smát. Je, jak je. A jistě to má svůj důvod
pro nás oba. Pravý význam věcí člověk stejně chápe až po
čase… a někdy prostě ani chápat nepotřebuje.
TAM, KDE JE STRACH, JE PRAVDA ZASTŘENÁ.
tak příšerná hudba, že sem měl strach že mi poteče krev z uší
– na obaly některých kapel by měli dávat upozornění, že
poslech této muziky může vážně narušit vaše nejen duševní
zdraví“
už sem byl pře odpočatý, z nejvyššího patra jsme začali po
snídani nosit kufry na motorku, já přidělal gumy na boky. Advinka
vypadala jako moto vánoční stromeček, o tom jak moc je přetížená
sem ani nepřemýšlel, raději.
nejde zavřít jeden kufr, ladění, vedro, vyrážíme mokrý jak
počůraná plína až v jedenáct, kličkujeme, zaprášeným,
zapařeným, přehřátým Biškekem a jeho zácpami. Advinka která
má skorem 500kg a je široka cca metr, není zas tak obratná pro
městské zácpy.
měli z ČR doladěný, ale nyní vše díky oblečení a naložení
a vedru bylo úplně jinak.
na úchvatnou silnici M41.
výšky, do hor, nádherný panoramata, výhledy, vykroužíme až do
výšky 3600metrů nad mořem – příjemných 17 stupňů a my se
chladíme a zase zapínáme bundy které byli kuli pětatřicítce
dokořán. Sice máme helmy s komunikátorama, ale za celé hodiny
padla možná jedna věta, takže sme si každy spároval helmu s
hudbou a poslouchal si tam svoje vypalovačky.
horských řek. Mnoho jurt, stád, pastevců, koňů, ovcí, krav,
jaků, zeleno jak z magazínu. Obídek dáváme v kamenné restauraci
pod skalami, je tam chládek. Sem nervozní že nevidím na motorku,
a že se může z vánočního stromečku stát klidně taky
stromeček očesaný, nebo jen vytlačená stopa v prachu. Vstávám od stolu, abych motorku překontroloval, restaurace je na samotě, tak nikdo mimo hostu na velkem parkovišti před restaurací není.
vedro, snažím se vy komunikovat něco lehkého, salát, či něco
podobného. Nakonec ukazuji na jedno, kývne hlavou a říká da da
…..
talíř asi kilovou porci pečeného berana, kousků kostí s masem.
asi hodili do friťáku než do pece, či trouby, z většiny kusů
mas, trčí dlouhé chuchvalce chlupů, jedna část vypadá jako
usmažené oko. Nebudu si hrát na fiflenu. Zakousnu se do chleba a
postupně tam futruju kusy berana, sem tam skoro hrst chlupů
vyplyvnu na talíř, sem tam raději polknu, protože mě sleduje
polovina hospody, občas se beran dere znovu z břicha na světlo
ven, polknu a futruju dál. Celé to nedám.
dát ozdravnou slívku, což sem mi vymstilo.V průběhu cesty a dnů, jsem pro lepší soulad a hladší průběh, musel dávat celou řadu pravidel a nařízení, abych něco nemusel opakovat třeba i desetkrát (že se z motorky slejzá pouze na levo a né na pravo a né na střídačku) Pravidlo zaznělo jasně, „když se vypne motor,
můžeš vystoupit“! Snažím se otočit motorku v těžkém terénu,
samá díra, nerovnost, kameny, popojíždím dopředu a dozadu a jen
tak tak držím rovnováhu motorky která s námi váží 500kg,
místy jen tak na špičkach balancuju a popojíždím, najednou
rychleji pustím spojku, už mě za celý den chytá křeč, a
motorka chcípne, takže prekerka ale né tak velká, ale když
spolucestovatelka začne vystupovat, protože příkaz zněl jasně
„můžeš vystupovat, když nepoběží motor“ mě dost
skoplikovalo situaci. Jana si stoupla a začala celou svou vahou převažovat motorku a posílat jí k zemi, a mé stehno velikosti naboptnalého brčka
dělalo divy aby zabránilo pádu nás všech. Ale najednu stranu sem
byl rád, protože kdybych špatně zařadil v osmdesátikilometrové
rychlosti, motor by chcípnul a Jana bez rozmyslu vstala a vystoupila, protože
příkaz zněl jasně: „vystoup když neběží motor“
mohlo se stát něco horšího. Tudíž sem musel dopodrobna toto
pravidlo rozšířit ze všema možnýma proměnnýma. Přišlo mě,
že na vše musí být pravidla, asi sem byl do této doby obklopen
lidmi kteří používají asi až moc logiku. Nevím. Jako by Jana
udělala vše dle „pravidel“ ale našla v tom nějakou skulinu a
vlastně to udělala špatně. Karimatku balila do několika násobně
menšího pytlíku na spacák a divila se že to tam nejde. V zatáčkách začne
na svou hudbu tančit tak že se vlníme jako na ledě a jen tak tak zabráním srážce ze svodidlem. Vnímám že
to intuitivně nejde, že nevnímá co by bylo dobré pro tu situaci,
pro mě, tak hold vše vyslovuji nahlas, protože pak to vypadá tak,
že Janě zastavím na záchod u benzínky a čekám ve vedru venku,
čekám deset minut a ona si tam dává kafe, …..metaforicky vzato
….
nalézáme hotýlek u jezera Toktogul na pláži …. tedy oni tomu
říkají pláž.
„jak to nedělat“
jezera, vybereme místo kde je ve vodě nejméně řas.
studená a průzračná, kolem dokola hory, kopce, které se odrážejí
v klidné hladině jezera … nádhera. Chladím se a odmočuji,
nemočím (-: . Moc neplavu, né že bych plavat neuměl, ale mám
spotřebu 0,1L na 100m, mám jakýsi zvláštní styl plavání, díky
kterému vypiji cca 0,1L vody v které plavu a díky tomu co plavalo
kolem, sem moc pít nechtěl. Stačil ve mně beran a a na jezerní
dezert nebyla chuť.
usadili se na terásce, houpací lavičce a pozorovali západ slunce
…. po dvaceti minutách zkoušení se objevila i jakási
souhra-témat z které následně vylezlo asi dvou tříhodinové povídání, bylo to příjemné,
protože jinak se tak trochu míjíme. Musím si zvyknout na to, že
ženy vidí svět jinak než muži. Muž slyší jedno a je to jasné
a udělá to tak jak druhý muž myslí. Ženě řeknete to samé, ta
to pochopí po ženském a udělá to po ženském. Přemýšlím jak
mohou přemýšlet, jak se jim to tam pohybuje v té hlavě a do jaké
míry je Jana dostatečně reprezentativní vzorek „žen“ a co
vše musí proběhnout v hlavě když napřiklad řeknu něco ve
smyslu:
přinese zmrzlinu. O-: mám rád hlavolamy, beru to jako hlavolam
který je pro mě zatím nerozluštěný, jak to je, že nepřinese pivo, ale zmrlinu O-: .
zapadajícího slunka nad hladinou jezera s teplým pivkem, co víc
si přát.
Ráno vyrážíme. Můj přístup „15 minut později je stále
ještě včas“ vezme v příštích pár dnech za své. Další
dny se mi podaří mít zpoždění třeba jen osm minut, jsem na
sebe hrdá, mam radost, jak hezky jsem to stihla, … jen do té
doby, než dojdu k motorce, kde Mareček už netrpělivě tůruje
motor.
–
Vylézt na motorku ověšenou kuframa a věcma není vůbec
jednoduché, připadam si jak brambora. Už teď je vedro, nemluvě o
tom, že jsem navlečená v „lyžařském“ obleku. Tak ještě
nandám rukavičky, aby to bylo kompletní. Uf. Pan řidič prohlásí:
„Sedni si dozadu a sahat na mě můžeš jenom, když ti řeknu.“
Aha 🙂 Zajímalo by mě, jestli to platí jen na motorce, haha,
nicméně pro jistotu si od té chvíle udržuju od Marka vždy
dostatečnou bezpečností vzdálenost. Pokyn je pokyn, že jo. Něco
jako „v rámci své vlastní bezpečnosti se nepřibližujte
k dravé zvěři“. Nicméně v tu chvíli je „nesahat
na Marka“ poměrně nesnadný úkol, protože mezi vakem přivázaným
na kufru a Markem je zhruba tak 30 cm místa pro mojí nohu, takže
než dojedeme do hor, kde je chladněji, slyším neustálé výtky,
že jsem jak topení, že mu ohřívam zadek… a že mam
nalejzat na motorku tak a tak. Že se mam nehýbat. Že se mam hýbat.
Že když udělá to, mám udělat ono. Když udělá ono, mám
udělat to. Jde mi z toho hlava kolem. Měla bych si začít
dělat poznámky…
–
Očividně oba potřebujeme čas, abychom si na sebe zvykli a
našli způsob, jak fungovat. Asi je to o ochotě udělat tomu
druhému ve svém životě (na motorce, v kufrech, ve stanu)
prostor a taky trochu o tom si ten prostor u druhého nějak
asertivně vydobýt. A to se odehrává převážně nejdřív
v hlavě, pak v činech. V srdci toho člověka už
stejně máme od začátku, jinak bychom s ním přece netrávili
čas. Jenže moje hlava nepatří zrovna k těm nejpružnějším
nástrojům, takže mi nezbývá nic jiného než soustředit se na
tu ochotu. Vidím v té naší cestě a interakci určité
paralely s klasickým partnerským vztahem a to naše mezilidské
fungování je zviditelněno tím, že se neznáme, není tam ten
cit, který by uhladil případný konflikty. A tak mi příštích
pár týdnů bude Mareček nastavovat zrcadlo a ukazovat, jakými
vzorci chování jsem zatížená, kde jsem láska, kde jsem v srdci
a kde jsem v hlavě a naopak se chovam jak přiblblá snaživka
a kde zas jak frackovitej sobeček. A já se nebudu chtít do toho
zrcadla dívat, to je jasný. Dobrej očistec. Vím, že bych měla
řešit jen svojí půlku rébusu, ale přes všechno svoje vědění
je zkrátka snazší obviňovat druhého z toho, jaký je, a sám
se stavět do role oběti. Nicméně, vidím, že to děláme oba.
Jen si to ani jeden z nás nechce připustit. Respektive, i když
si to připustim, vyžaduje to hodně odhodlání to postupně měnit
a někdy je prostě snazší nepřevzít za sebe zodpovědnost… A
taky vidím, že čím více si svoje projekce já stáhnu k sobě,
tím více mě přestává Mareček „kritizovat“.
–
Jízda na motorce nám oběma prospívá, je cítit, že se
zklidňujeme. Hory, výhledy i jízda a hudba vyhrávající v
helmách udělají své. Zelené pastviny, nad nimi ostré štíty
zasněžených hor. Nebe jasné jak božská myšlenka. Jurty, koně,
potůčky a říčky. Barvy, tvary, vůně. Neznámé, a přece známé
tváře, v jejichž rysech se nepatrně odráží i evropské
obličeje, nakonec přeci bez ohledu na odlišné teorie máme
všichni někdy-někde svůj společný původ. Odlišná kultura,
odlišný způsob života. Spoustu podnětů k poznání. Výživa
pro duši.
–
Zastavujeme na jídlo, všechno je v azbuce, umím zatím
jen pár písmen, objednám si nějaký salát. Marek si dělá
srandu, že mi přinesou mísu beraního masa. V očích mi musí
být poznat zděšení. Ještě nejsem plně přeplá do
cestovatelskýho režimu. Doma jim maso tak jednou za dva měsíce a
většinou je to maximálně salám na pizze nebo pár kousků
plavajících v polívce. Chápu, že v některých
oblastech asi nebude nic jiného k jídlu, kyrgyzská kuchyně
je založená převážně na masu, ale dokud mam k dispozici
svěžie salat, chci svoje rajče a okurku, žádnýho berana.
Servírka nakonec mísu berana opravdu přináší, ale staví jí
nikoliv přede mě, ale na opačnou stranu stolu. Kdo jinému jámu
kopá, … já dostávám neidentifikovatelnou hmotu čehosi, asi
těstovin, v nichž je zamícháno pár kuliček kukuřice. Aha.
To bude asi horský salát :))
–
Hledáme ubytování. Velmi brzy se ukáže, že mam v Markovo
pokynech trochu bordel, protože je tam to plexisklo mezi náma a já
fakt nevim, co po mně chce. A asi je tam z mý strany i určitá
zatvrzelost, myslím, že jsem permanentně naostřená kvůli všem
těm jeho vtipům na mě. Je to chaos. Pošle mě zeptat se na
ubytování. Když přijdu a řeknu „je to ok, mají volný pokoj,
stojí tolik a tolik“, tak prohlásí: „To ses nebyla na ten
pokoj podívat.“ A když mě pošle další den a já se vyptávám
na klimatizaci, na snídani atd. a jdu se podívat na pokoj, přijdu
se všemi informacemi nadšeně k motorce, je tam zas Ten
obličej a že prý se stačilo zeptat na cenu a jestli maj volný
pokoj. Nebo třeba řekne: „Vždycky když vypnu motor, slez.“
Tak někde v Pamíru zastavíme, motor se vypne, já slejzam a
oba i s motorkou málem ležíme na zemi (očividně funguju
jako automatický testovač Markovo stability a schopnosti být
neustále ve střehu), takže musíme aktualizovat pokyn: „Když
vypnu motor, né když chcípne.“
–
Ubytování nalezeno, ale průběh radši komentovat nebudu.
Dáme relaxační pivo, … poslechneme hudební vystoupení
kyrgyzské hudby připomínající karaoke párty v 90. letech,
… a pokoušíme se spolu vést… konverzaci 🙂 Asi tak jako když
mluví pozemšťan s mimozemšťanem, možná oba mluví to
samé, ale nikdy si tím nebudou jisti… anebo jako když komunikuje
svět před a svět za zrcadlem. Co je pro jednoho napravo, je pro
druhého nalevo. No, nebyl to pro mě vůbec jednoduchý den. Ale byl
krásný.
–
PRAVDA NEPŘESTÁVÁ PLATIT JEN PROTO, ŽE JI NECHCI VIDĚT.
–
SNAHA JE KONTRAPRODUKTIVNÍ ZAMĚŘENÍ SE NA POTŘEBY DRUHÉHO
A MÁ OPAČNÝ EFEKT, NAKONEC JSOU VŠICHNI ZÚČASTNĚNÍ
NESPOKOJENÍ. ASI PROTO SE ŘÍKÁ, ŽE CESTA DO PEKLA JE DLÁŽDĚNA
DOBRÝMI ÚMYSLY.
–
MOJE INDIVIDUALITA ZAČÍNÁ TAM, KDE KONČÍ INDIVIDUALITA
DRUHÉHO.
–
VÍCE VĚCÍ NÁS SPOJUJE, NEŽ ROZDĚLUJE.
–
VŠE, CO JE JEDNOU JEDNODUCHÉ, BYLO KDYSI NA ZAČÁTKU
SLOŽITÉ.
9.7.
a start, z předešlých dnů sem věděl že od zazvonění budíku
po nastartování motorky potřebuji 27 až 32minut, nyní se to
kapku protáhlo na 68 až 82minut což mě umožní několik minut
jen tak válení v posteli, což někdy když tam nejsou blechy nebo
šváby je příjemné.
na pěknou horskou cestu. Jančí je závislá na kávě, taky má všude pro případ nouze prý „kafe v prášku“ jakési tablety kterým říká káva, zastavujeme
tedy na kávu. Jančí doplňuje do těla svou drogu, já plánuji v
mapě a GPS kudy nejlépe jet, kam asi dojet a kde asi spat. Zadávám
jedno ze dvou parádních jezer na západě ke kterým bychom se
chtěli podívat, větší je prý obsypané turistama a menší je
zapadlé v horách a né tak navštěvované, tak hledám v GPS cestu
k tomu menšímu, měli by to být v rezervaci Sary – Chelek Biosphare Res.Zastavil sem před jednou kavárnou a Jana šla dáááleko od
motorky do kavárny odkud bychom na motorku neviděli a protože na
motorce je několik nezamčených vaků, v kterých je např foták,
peníze a musel bych to bud dlouze odepínat, nebo zase celou motorku
otáčet a přeparkovávat jen proto že Jana šla na kafe ne tam jak
je zaparkovaná motorka, tak sem od motorky uděla tři kroky a sedl
si do kavarny vedele ní, vše měl na očích a ani se nic zdlouhavě
nesnažil Janě nevysvětlovat proč nejdu k ní za roh do kavárny
odkud neuvidím na věci na motorku. Vnímám že Jana má tak trochu
svůj svět, v kterém je ona a není tam místo pro Advinku ani pro
mě, tudíž nevnímá co by bylo fajn pro Advinku, pro mě, pro nás
…. proto volí kavárnu za rohem, co vyhovuje asi jí, ale nikomu
jinému z týmu. Nezlobím se na ní za to, je to prostě fakt, který
příjmám, neměl sem žádná očekávání, pro mě je to poučné,
ale vnímám že asi o tom dostatečně neumím komunikovat, a
dostatečně trpělivě vše vysvětlovat, proč to tak je a proč si
jdu sednout vedle motorky, která je nyní naším „domovem“, přijde mi, že bych pak celý den něco pořád
vysvětloval. Vnímám že mnoho věcí jí nevysvětluji jen kuli
tomu, aby si nepřipadala jako blbka, mnoho věcí raději přecházím,
protože má zvláštní dar ty věci udělat tak, že kdybych něco
řekl, má pocit že cokoliv udělá, je to blbě, i tak ten pocit má
a já si hlavu lámu jak to dělat aby ten pocit neměla, ale
přicházím jen na to, jí neříkat že to udělala blbě, neříkat
nic, tak to často dopadá tak, že Jana ani neví proč a jdu na
snídani jinam, nebo to jdu zabalit jinak, nebo se jdu do hotelu
zeptat sám. Vím že se tak moc snaží.
cestě, skály vyhlídky, jurty, domečky, pak odbočujeme na dobrou
štěrkovku, z které se postupně stává špatná štěrkovka, pak
hrozná offroad cesta.
který nám trvali přes hodinu. Celou dobu ve stupačkách, velké kameny, hluboký štěrk, několkrát jen tak tak pár, křeče v nohách. Situlaci sem vyhodnotil s tím že před námi bylo dalších
deset kilometrů, že to zapíchnu, otočím se a pojedeme zpět. Dali jsme prochajdu kolem divoké
horské řeky, odpočinuli si, fyzicky sem byl fakt vyřízenej, lehl si a vlastně okamžitě usnul vyčerpáním. Není čas na hrdinství,
chci jet na jistotu, bezpečnost, proto to nechci tlačit do extrémů.
terénu, v štěrku, na velkých kamenech se stabilita motorky těžko
ladí.
energidrinku, smočení nohou v řece vyrážíme zpět. Na Janě je vidět taky rozladěnost a vyčerpanost. Už vím co
nás čeká za cestu, tak je to jednodušší.
různobarevnou květenou je až kýčovitá, nasávám tu krásu,
vesničani a vesničky si žijí svým životem bez hluku a
vymožeností měst, místní klid rozvířím více jak sto koníkama, dvouma hrnkama a prachem, lidi se otočí a zas vše utichne.
nedaří se, Jana říkala že se pry nelíbila paní recepční,
další pokoj byl přístupný až po prokličkování stavbou, což
by se nám z bagáží asi moc nechtělo.
rozpůlili ho a pustili se do něj na hulváta.
cestovatel kterého potkávám. Yamaha, naložená, olepená
samolepkami, zavalitější Turek se pta zda je vše ok, kam jedeme,
pak říká Pamír, šklebí se a ukazuje palec nahoru.
potu, je vyřízená, tak ani nechci přijít s nápadem že se bude
spát ve stanu, první dny X hodin na motorce, ve vedru, musíme
najít ubytko.
Přijíždíme do města Jalal-Abad, kde dle
velikosti a GPS má být několik ubytek. Nalézáme jedno na
náměstí, na kterém je nějaká místní slavnost, jedno pódium
na které live zpívá nějaký místní umělec a dvě tribuny přihlížejících.
Dám Advinku na boční stojánek, slezu z motorky a jdu se zeptat na
ubytování, parkování atd. Přijdu do hotelu a z paní
komunikujeme o pokojích s klimoškou nebo bez, ukazuje mi parkováni,
ladíme cenu, doklady, mezi tím telefonuje, baví se s ostatními
hosty.
přeparkoval do dvora. Jana pořád sedí v helmě na zadní sedačce,
motorka je pochopitelně na bočním stojánku nakloněná, tak se
pořádně drží za boční držáky, aby nespadla. Musel sem se smát. Ještě že sem
se vrátil a nešel rovnou na pokoji do sprchy.
že motorka může spadnout kdyby z ní slezla, což jí šlechtí, nějak sem po
celodenním řízení byl unavený.
pas, aby vyplnila vše potřebné a vyzvednout klíč od pokoje. Jedu
za hotel zaparkovat motorku na dvůr, chvilku hledám vjezd, pak
rovné místo na zaparkování, tak aby bylo co nejblíže zadnímu
východu, sundavám věci které poneseme na pokoj, stejně se budeme
ještě pro něco vracet a obalený se řítím zpět na recepci,
nacházím tam Janu jak tam smutně stojí s pasem před sebou v
ruce, vypadala bezradně, ale spíš byla unavená, nedivím se jí,
taky sem toho měl plný kecky. Vzal sem jí z ruky pas a dal sem ho
paní na recepci. Prý tam nebyla když sem tam nebyl. Paní tedy
říkám že chci pokoj z klimatizací, ona říká že pokoj BEZ je
levnější a je taky chlady, říkám že chci pokoj S že si rád
připlatím, říká že už vypsala účet na pokoj BEZ, říkám že
chci pokoj S, říká že budu mít pokoj BEZ že je chladny. OK.
Jdeme tedy do čtvrtého patra, kde máme dát papírek nějaké paní
co se stará o patro, tam na stolečku byl nápis „najdete mě ve
třetím patře“ Jana sešla do třetího patra, kde našla
lísteček „najdete mě na druhém patře“ ani nevím kde paní
našla, ta nám dala povlečení, klíč od pokoje a toaleťák.
útulný. Osvěžující sprcha. Oknami do pokoje pronikala živá
hudba a hecující moderátor. Převlékli jsme se a vyrazili na
večeři do protější restaurace, nad hlavním vchodem bylo mnoho
fotografii jídel, takže úvaha že si z toho vybereme byla
bezchybná. Z obrázků neměli nic, tak to bylo opět takové
kroužení, naštěstí kdosi uměl anglicky, tak vše obsluze
přeložil a konečně jsme dostali to co jsme chtěli.
unavená, to beru jako pravděpodobnou příčinu jakési hádky,
hádka je akt dvou lidí, takže spíš mírného vypěnění, – prý
stavím zdi – snažím se zachovat klid, což se mi daří, na
druhou stranu se nad tím i zamýšlím. Vím že mezi mnou a zbytkem
světa jsou vysoké zdi, jakýsi druh obrany, odstupu, to vím a
věděl sem i před tím, snažil sem se tedy vyjasnit to že to není
vůči její osobě, ale že je to obecný stav a že to u někoho
padne za pár vteřin, u někoho za pár dnů, u někoho nikdy a že
to zatím nějak neumím regulovat. říkal sem jí, AŤ SI TO HLAVNĚ NEBERE OSOBNĚ. Že vkládám max usilí do cesty, do řízení, do bezpečnosti, do plánu, přítomnosti, dalších dnů a samotnému přežití a zbívající energii mohu vkládat do toho aby necítila z mé strany zdi, ale že to pro mě prostě není priorita a neměla by být ani pro ní, jestli máme společný cíl, tedy cestu a přežít jí. Vzduch se trochu uklidnil a
vyčistil. Nahodil sem jiné téma a vklidu odplul k něčemu radostnějšímu.Hned na druhém
setkání jsem Janě říkal: jedno z pravidel, které musíš být
schopná a ochotná na cestě akceptovat a respektovat, že někdy
něco řeknu a tak to bude, a že nebudu nic vysvětlovat, musíš v
sobě najít tu sílu mi věřit že to tak prostě je. Že věřím
své intuici a někdy svůj plán prostě změním a nejedu do leva
ale doprava a nebudu nic obhajovat, prostě to tak bude. I když to
by mělo být ve vyjmečných sytuacích. Většinou o všem
debatujem, nebo vše vysvětluji. Ale vnímám jak mě to prostě
vyčerpává, deset hodin být ve střehu a řídit motorku a mezi
tím deset minut přenastavovat GPS, sparovat s helmou a Janě
DOKAZOVAT že mám pravdu a že to opravdu nefunguje, stejně tak
přesvědčovat Janu, že se na motorce nastupuje a vystupuje na levé
straně, protože tam je stojanek a motorka může stát a nehrozí
převrhnutí Když je to jednou dvakrát za den, asi ok, když je to
desetkrát za den, vnímám v tom jakousi zbytečnost a vyčerpání,
nechci bejt pes a říct: prostě to tak je a basta! Ale asi bych si
tím ulevil, ušetřil energii, ale ona by asi byla o to víc nevrla,
tak bych nám to znepřijemnil oboum. Nevnímám že bych byl
naštvanej, můj naštvanometr ukazuje sem tam sotva 23 a červené
začíná v 92 takže zatím naprosto ok …
zapadlo, hudba pořád hrála, spousta lidí, stánků, dáváme
pivko a klábosíme. Je zajímavé jak si oba všímáme jiných
věcí, máme oba naprosto jiný …. až o 180stupňů odlišný
uhel pohledu na svět, na realitu – člověka to může obohacovat
a ukazovat mu to i jiné cesty, když tedy není paličatý a netvrdí
o té své že je ta nejlepší a ostatní jsou ty špatné.
Krajina se změnila. Je sušší. Žlutá suchá tráva, občas
tak vypasená, že místy se objevuje pouštní písek – aha, tak
tohle myslel náš učitel zeměpisu tou desertifikací. Fakta jsou
jen fakta a já, dokud si ty věci neprožiju, neosahám, nevyzkouším
na vlastní kůži, neumím si je představit. K poznání světa
potřebuju vlastní prožitek, tomu nejlépe důvěřuju a pak teprve
jsem schopná na to napojit logická fakta. Ale opačně to nefunguje
– třeba i můžu hlavou vědět, že některé věci fungují, nebo
nefungují, ale potřebuju si to zkusit. Např. Marek mi může
stokrát říct, že nemůžu poslouchat hudbu z jeho GPS, když
se mi vybije můj vlastní přehrávač, protože GPS logicky nemůže
být spojená s jeho a mojí helmou zároveň. Až když mi to
ukáže, ten můj neklid „co kdyby náhodou“ se uvolní.
–
Zastavujeme na kafe a snídani, Markovi se nelíbí místo,
který jsem vybrala, beze slova odchází a každý snídáme
jinde. Pozoruju kudlanku, paní mi chce nalít
do kelímku kávu, co jsem objednala původně pro Marka, ukazuju na
motorku a kývám, že ne. Nasednu, pustím si muziku a cítím, že
bych se potřebovala vzdálit, místo toho musím být nalepená na
někoho, od koho bych si potřebovala odpočinout. Tak se vzdaluju
aspoň ve své hlavě, cestuju po okolních hnědočerných
skaliskách, běhám po stezkách, čtu si v pěšinách příběhy
lidí, kteří tudy prošli, koupu se v tyrkysově modré řece,
poskakuju po hobitích kopečcích, létám v oblacích a
probírám se roztodivným zbožím v tržnicích po cestě,
zkrátka všemožně se snažím uniknout do svého světa.
Jedeme se podívat k jezeru, cesta je špatná, oba musíme
být ve stupačkách. I když jsem chodila celý měsíc před
odjezdem každý den běhat, je to náročné a ne vždycky se nahoře
udržím. Nakonec jezero necháváme jezerem a zastavujeme u řeky.
Je to hezké místo k odpočinku. Využívám prostoru a
vzdaluji se. Je tu liduprázdno, tak se vysvleču z moto
oblečení a pobíhám kolem jen ve spodním prádle, fotím motýlky,
pojídám energetické tyčinky, … jaká to úleva! Nabírám
zpátky sílu a s ní svoje nadšení. To vedro mi dává
zabrat. Chce to aktualizovat termoregulační program těla. A tak se
i stane. A další dny už je to snesitelné. I když to nechápu –
Havlíček se nepotí vůbec! Mně to přijde jako záhada, ale ona
to bude zas nějaká chytrá fyzika nebo tak něco, třeba že na něj
fouká…
Projíždíme zemědělskou oblastí, zpívám si s Pehou…
náhodička – „Lány žlutých slunečnic, cítim volnosť ako
blázni, pijem slzy z tvojich líc, viem, že všecko musí ísť,
aj keď neviem, čo sa stane. Aspoň chvílu zažíť ráj….tak
dýchaj, dýchaj. Chvílu nevrátíš už zpeť…“ … No, zpívam,
spíš vyřvávám. Až po pár dnech mi Marek prozradí, že
komunikátor se zapíná hlasitým zvukem – a já proč se mi pořád
odpojuje muzika :))
Večerní koupačka v Togtogulu je skvělé zakončení
dne. Víc takových dní. Cesta je super, … pocení, náročnost,
únava nebo ne-komunikace a havlíčkovská provokace – to jsou jen
maličkosti. Ale tohle je takový svěží závan pohody. Uvolnění.
Když cestuju sama, umím si to udělat hezké, umím to vnímat jako
hezké. Nevím, proč tady mi to zatím nejde… Potřebuju si držet
sebe i v přítomnosti někoho jiného.
Ještě pořád reaguju podrážděně na hlášky typu, že
mam o 10 kilo víc, než je nosnost motorky, nebo že nepotřebuju
sprchu, protože se koupu ve vlastním potu. Za vrchol neomalenosti
považuju pubertální vtip, kdy zabučí kráva a Marek se mě
zeptá, co jsem říkala. Vedle toho
vypadá Markovo gentlemanství, když mi třeba otevře dveře, spíš
jako naučená sociální fráze. Nicméně nechci-li se zbláznit,
brzy mi nezbude nic jinýho, než nad tím mávat rukou, a když
pominu ten stupidní fór s tou krávou, tak obdivovat Markovo
intelektuální umění vymyslet na mě do hodiny aspoň pět vtipů.
Vlastně je to docela zábavné, … jen co si to přestanu brát
osobně.
–
UMÍRÁ POUZE TO, CO JSME SI MYSLELI, ŽE JSME.
–
NĚKDY SE MUSÍME VZDÁLIT, ABYCHOM SE MOHLI PŘIBLÍŽIT.
–
DRUHÝ ČLOVĚK ZE MĚ NEDĚLÁ HORŠÍHO NEBO LEPŠÍHO
ČLOVĚKA, NEŽ UŽ JSEM. JEN ZVIDITELŇUJE URČITÉ ASPEKTY, KTERÝCH
JSEM SI ZATÍM NEBYLA VĚDOMÁ.
–
JÁ MÁM SÍLU SETKÁVAT SE V DRUHÝCH S TÍM
KRÁSNÝM. A MÍT KOLEM SEBE LIDI, KTEŘÍ VE MNĚ PROBOUZÍ TO
NEJLEPŠÍ ZE MĚ.
harmonii ….
nerozepisoval nějaké příhody, příběhy, které by měli ukázat
jak to probíhá mezi mnou a Janou a milý čtenář si to mohl
představit.
tak že řekneš jedno slovo a ten druhý pochopí celý úkon co má
udělat, s někým jsi v harmonii tak, že jen na něco pomyslíš a
ten druhý to prostě cítí a udělá to, mezi některými lidmi to
tak funguje, a je to naprosto dokonalé souznění a harmonie. A mezi
mnou a Janou je to tak, že já řeknu slovo, dvě, deset, mluvím
několik minut a často sem nepochopen. Často mě rozesměje to jak
to máme. Je vnímavá, citlivá, mooooc se snaží být skvělá
spolucestovatelka, být v harmonii a aby to vše bylo ok a sama
určitě cítí že jí to prostě moc nejde.
myšlenkou a jejím přijmutím to vypadá například následovně:
s motorkou u pevnosti, před motorkou je zvláštní patník, hory v
pozadí, už sleduji tu kompozici jak to pěkně vyfotit, jak je to
fotogenické a kýčovité, slejzám z motorky a pořád koukám jak to bude dokonalá fotka, vyndavám foťák a než ho
vyndám, tak je patník ověšený helmou od Jany, bundou a ostatními
věcmi a ona se uprostřed toho vysněného snímku protahuje. V duchu se tomu zasměju, protože sem si na to už prostě zvykl, protože to je několikrát deně. Tak se
otočím a koukám co vyfotit, … cesta, hory, v pozadí divoká
řeka, nádherná kompozice, přikládám k oku foťák a v tom Jany rudé tričko vchází do záběru, třeštím oči, oko mi narazí do hledáčku, koukám do nebe a ptám se co je to za zkoušku, směju se v duchu a fakt nevím. Říkám
si jak moc má tedy své vnímání myšlenek dobře vyvinuté …
nejsem naštvaný, nejsem v odporu, snažím se s tím prostě žít,
přijmout to že to je tak jak to je, protože se to vlastně opakuje
v desítkách podob několikrát denně, každou hodinou, každou
minutou. Oba to vnímáme, uvědomujeme si to, uvnitř sebe pracujeme
na tom aby se to změnilo …… TAK TAKOVÉ JE ASI NAŠE SOUZNĚNÍ A HARMONIE ((-:
každý chodí k autu, nic mu nedává a odjíždí, tedy i já ho
tak trochu ignoruji, nakládáme věci na motorku a odjíždíme,
děda nám mává, asi to zkoušel.
pře Uzbekistán, tak to ještě doladuju, domlouváme se že dáme
kafe. Zastavuji na pumpě která je ze strany polepená presíčkem a
čerstvým pečivem. Natankuji. Už je vedro, uvnitř je klimoška na
plno tak se Jana chladí. Zaplatím benzín, uvnitř není presovač, ani
nic co by udělalo kafe, tak se vracím k motorce. Jana se
chladí, nachlazená po chvilce přijde a jedeme dál.
nás zavedli na nějakou stavbu, naštěstí je hotel asi kilometr
odsud, tak ho nalézáme. Zítra by měl do Oša přiletět Jirka
Bílek, který tu má z minulého roku zaparkovanou motorku a měl by
pokračovat směr Mongolsko, naplánovali jsme si, že se potkáme a
případně se pak na cestě i spolu pár dnů svezeme, tak uvidíme
jak to vyjde.
.
Teploty pořád
cca 35 takže o deset méně než před týdnem, takže velká pohoda
((-: ale vidím jak to vedro Janu dost vyčerpává, ale i když
bych často volil nocleh ve stanu u řeky, nebo u jezera a užil si
přírody, vnímám že ona víc touží po sprše a chladu klimošky,
ano dala by to, ale neužila by si to a nenabrala moc síly, proto v
Ošu raději do čtyřhvězdičkového hotelu, aby se po dlouhách
třech čtyřech dnech cestování mohla cítit jako člověk a
nabrala síly …… nikdo kdo takovýto způsob cestování
nevyzkouší, si vlastně neuvědomuje, jak to je náročné. Jana to
zatím zvládá výtečně … v rámci možností.
V hotelu jsou SPA ale nejsou v
provozu, těšil sem se na rozhejbání těla
a ladění zápisníku z Doněcka, Jana celý tak trochu opravovala
po gramatické stránce a zbavovala ho těch největších chyb. Po
čtyř hodinách snažení, se mi nepodařilo opravenou verzi dat na
blog, objevovali se tam různé pruhy, bílý podklad, označení
atd. Po čtyř hodinách to vzdávám a dávám na blog tedy
neopravenou verzi toho co sem viděl a zažil v Donětské republice.
další dny, voláme švícarovi co tady bydlí, jestli mě zítra
přezuje gumy u motorky, už vidím plátýnko na gumě, tak by mohlo
hrozit prasknutí gumy.
dobře, tak si říkám že si dám desítku, po pěti kilometrech
běžení podel hnusné frekventované silnice, zjišťuji že to
běželo dobře, protože sem celou dobu běžel z mírného kopečka,
který ani nebyl poznat. Po deseti km přichází na pokoj paní na
masáž co sem odpoledne objednal, a trochu mě spíš pošmudlá než
namasíruje, proto sem tak trochu rád že hodinová masáž trvá
ani né 40minut.
dávám flešku a koukáme se na film „dežavý“ na který sem si
vzpomněl odpoledne, že je dobrej.
Cesta do Osha je nudná. Vedro. Celé království a půl
Havlíčka za pleťový krém Mary Kay a kondicionér na vlasy. Vítr,
prach, horko, slunce.
–
Mám pocit, že se tady na téhle cestě můj svět se zbytkem
světa absolutně míjí. Když vyhledám, co bychom mohli vidět po
cestě, nakonec jedeme jinudy. Když mu opravím chyby v textu,
nakonec to nepoužije. Když volám do servisu a domlouvám, co
potřebujeme, nakonec v servisu tvrdí, že nikdo nevolal. Je
zcela zřejmé, co mi realita naznačuje. Šmarjá, je na čase
deaktivovat program neviditelnosti :))
–
Večer koukáme na film, … další příjemný záchvěv
každodennosti a pohody… nakonec je to možná právě určitá
obyčejnost, kterou i na těch nejneobyčejnějších cestách
potřebuju… Pocit domova a klidu, který vyrovnává to ostatní,
to divoké, to nové, to nevšední… a to nebesky krásné i to
bolestně trýznivé udává do rovnováhy a extrémy nahrazuje
mírností…
–
NEEXISTUJE JEDINÝ ROZUMNÝ DŮVOD, PROČ SE SCHOVÁVAT PŘED
SVĚTEM.
–
STRACH Z DRUHÉHO JE JEN STRACH ZE SETKÁNÍ SE SEBOU
SAMA.
odstrojenou Advinku a jedu přezout gumy. V GPSce je zřejmě
nastavený nějaký adventure level def kom devět, navigace mě
totiž vede polorozpadlýma barákama, roztlučenou ani né dva metry
širokou cestou, z které najedu po pár kilometrech na hlavní
silnici, pěknou asfaltku, abych se z ní zase vydal na hardcore
enduro cestu.
hubený malý asi pětačtyřicátník. Na dvoře asi dvacet
zaparkovaných motorek s různejma SPZ, zahlédl sem i Jiřikové
staré Gso, dalších asi dvacet motorek které pronajímá a slouží
mu na organizované moto výlety, které pořádá do Pamíru, do
Číny nebo okolních míst. Po moto dvorku kde není k hnutí, běhá
asi desetiletý blonďatý kluk s punk sestřihem.
Pamíru, kudy jet, co vidět, jak Mongolsko a tak.
na zajímavá, nebo špatně průjezdná místa. Původní plán byl
vjet do Tadžiku na západě a přes hlavní město ho objet celý
kolem dokola. Ale Patrik pořád opakuje že tam prostě nic není k
vidění, jen špatná, hodně špatná silnice a ukazuje kde všude
je špatná. Tak uvidíme, říkám si.
říkáme že v šest bude na hotelu, který je naproti a na který
nám dal kontakt že tam bude.
tam bude ubytovaný, po deseti minutách prodírání jednoho i
druhého recepčního rezervacemi a ubytovanýma hostama jdeme na
večeři, jsme hladový. Píšu mu SMS, kde jsme a že tam o něm
nikdo neví.
Janě.
fotky dívala, tak možná jo.“
mě i kdyby si zastřelila, tak si nevzpomenu ani jak se jmenuje.“
sem línej si připomenout jméno tím že se podívám na právě
odeslanou SMS.
nás už čeká Jirka, vřelé přivítání a jdeme na šašlik
(takovej grilovanej špíz), na který se těší prý jak malé
dítě.
oslovit někoho jiným jménem. A asi ve dvě nebo ve tři, když
jsme se opilecky lomcovali ulicí a doprovázel sem Jiříka do jeho
hotelu, se mě ptal proč mu říkáme Honza ….. ještě že jsme
byl tak opilej a moc sem si ten trapas nepřipouštěl. Jinak to byl
několika hodinový příjemný pokec nad pivkem. Trochu jsme se
naváželi do Jany, ale už měla pár piv tak to přežila, nakonec
jsme ještě koupili pár lahváčů a šli k nám na pokoj, Jirka
pohotově svlíknul kalhoty a dal Janě zašít knoflík – tak
takhle se to dělá – sem si v duchu říkal a musel uznat že již
několikaleté žití bez ženy, mě odnaučilo jak s nimi jednat.
Jana vzala jehlu a začala zašívat, pak lehla a šla spat, nechali
jsme ji a šli ven.
zajímavý a inspirující týpky, kteří mě ukazují, že lze
dělat věci i jinak.
Stále Osho. Už zase vykydáváme, je potřeba zařídit pár
věcí a čekáme na Jirku, Solo ridera. A taky se asi musíme
nejdřív trochu sladit, než vyjedeme pořádně na cestu.
–
Vrátím se z města a Marek říká něco o oříškách.
Já už mu fakt vůbec nerozumím.
–
Večerní setkání s motorkářem Jirkou je příjemné
osvěžení. Je to veselý bezprostřední týpek. Navíc je na
holčičí excesy vytrénovanej od své přítelkyně Denisky, a tak
svou výmluvností neváhá naprosto přirozeně rozbořit pár
bariér mezi mnou a Markem. Ale taky přiložit pár polínek do
kotle. Pozoruju jejich vzájemnou mužskou interakci a v hlavě
mi zní jenom: „Nechápu. Fakt je nechápu.“ Je to roztomilé,
ale naprosto z jiného světa. … Těch piv bylo moc.
bolení hlavy
ještě den zůstali, ale za chyby si platí, tak teď budu „trpět“
říkám si. Jana taky není v pohodě, oba jsme jak trosky.
nepojedeme na západ a neobjedeme celý Tádžik dokola, ale pojedeme
jen do Pamíru k Afgánským hranicím a celý Pamír si dáme
dokola, což by mělo být to nejkrásnější z Tádžiku, tak
abychom na to měli dostatek času.
vyhlídkama na jih a pak to lámeme na západ k přechodu, tedy na jih od Oša po M41 a odtamtud na západ po A372 směr hraniční přechod. V městečku na křižovatce Sary – Tash dáváme obídek – zase ruletka, ale vcelku vyšla.
objevují, dojímá mě to jak moc to je krásný, kdo ví kolik
promile mě po těch čtyřech pivech ještě koluje v krvi. Samá
zastávka, odpočinek, focení, obídek.
pěkný asfaltky a jedu asi kilásek po polňačce, zastavím na
travnatém plácku, asi sto metrů od hliněného domku, odkud k nám
jde chlapík. Říkám mu že bychom si tu někde chtěli rozdělat
stan, prý to není problém, nebo že klidně jestli chceme můžeme
spat uvnitř v domě, říkám že není třeba.
toho dost, po půl hodinovém oddychu sem vyběhl na vedlejší kopec a
kochal se okolím, bylo ohromující.
Kocovina udělá své. Mám toho plný kecky, přemýšlím,
jaký to má smysl. Mám zaječí útěkové tendence. Klasika, dyť
jsem říkala, že mi to tu ukazuje, jak funguju ve vztazích, haha.
Mareček sice s tou svou jedovatostí ubral, ale pořád si
chvílemi připadam, že toho škádlivého psychoteroru
je příliš. Já vím, je to pro mé dobro a musím si
to přestat brát osobně. Pak to i přestanu cítit jako ubližování.
A celé se to změní a dostane nový význam. … Zavírám se do
koupelny, vyzvracim se, vybrečim se a je zas dobře. On ten Jirka má
pravdu, že společné cestování je úplně něco jinýho, když je
tam mezi těma lidma cit, pak ta interakce funguje jinak, ale my jsme
s Markem ještě pořád dva cizinci. Nicméně se ve mně možná
trochu něco změnilo a začíná být cítit, že i Mareček pojal
tu naší ne-komunikaci jako hru a snaží se podávat mi informace
všelijak tak, abych je pochopila. A ještě to zvládá dělat
vtipně. Sice ho stejně většinu času nechápu, ale aspoň je
v tom humor a určitá lehkost.
–
Nejde mi v jeho přítomnosti se soustředit a zůstávat
v těle, zřejmě proto ho tak často nechápu. Říkam tomu program
blbka. Dokud se neuvolnim, bude to pořád takové. Mrzí mi, že
nějak nedokážu to hezké ve mně projevit taky ven. Když se cítim
nejistě, pochybuju, pak jsem moc v hlavě,… a tam se
ztratím…. Pak ale stačí ty úchvatné výhledy na kyrgyzskou
krajinu,… až se tají dech. Zapomenu na vše a jenom vnímám
život, svojí víru v něj, v to, že vše je v pořádku,
tu neochvějnou sílu ducha, kterou žádný mrak nedokáže zastínit
na příliš dlouho.
–
Vyrážíme směr Tádžikistán. Mráčková – nulové
zpoždění :)) Podívám se na mobil a přečtu si včerejší sms o
tom, že mam koupit oříšky. Tlemim se, div že nespadnu z motorky.
Aha, takže oříšky…
–
Projíždíme kolem ostrých červených skalisek, stejných, o
jakých se mi zdálo před pár měsíci. V celé krajině je
cítit nezkrotná síla geologických procesů, které vytvarovaly
tyhle hory do jejich podoby… Zemské desky narážející do sebe,
vulkány, eroze, poryvy větru, čas. Obdivuhodná podívaná. A
možná, … možná, že někdy se i ta naše vnitřní krajina mění
s takovou intenzitou a silou ze-mě…
–
Pozoruju Marka, jak řídí. Cítím se s ním na motorce
bezpečně. Drží stabilitu, a to i přesto že já jí svým
vrtěním pořád narušuju.
–
Marek vybírá kouzelné místo na spaní. Najdu rovný plácek
pro stan, a protože dnes jsme neměli téměř žádné konflikty,
označím vrbu za břízu, aby byla nějaká zábava. Marek odpočívá
a já jdu fotit. Potřebuju nějaké to cestovatelské selfíčko na
Facebook, to je jasný! 🙂 Procházím se kolem, začínám si
uvědomovat, že moje mysl je bezbřehý divoký chaotický oceán
všeho možnýho, v němž není možno se vyznat. Jsou tam
břečky i poklady a je jen na mě, na co se budu zaměřovat.
Snažím-li se ten oceán zkrotit, je to horší než lepší. Prostě
stačí být ve stavu bez odporu, soustředit se na věci, které
fungují a zbytek přirozeně odpadne jako něco nepotřebného.
–
Připravujeme stan, už se ani nepozastavuju nad tím, že
Havlíčkovo karimatka je přes dvě třetiny stanu a karimatku,
kterou mi přivezl, nejde nafouknout. Taky pozoruju, že už Mareček
nemusí pomalu nic říkat a já tuším, co mi řekne a na co bude
reagovat … mám kopii Havlíčka ve svý hlavě :)))
–
Místní žena nám přináší placky se smetanou (což je
vlastně máslo…. no jo, vrby břízy…). Ochutnáváme ve všech
průvodcích vychvalované kuličky kurutu (slaný sušený sýr), je
to hnusné. Děcka si na tom pochutnávaj, a tak mi trochu mrzí, že
dar musíme nenápadně rozpustit v potoce – fakt se to nedá
jíst!
–
Jestliže si Mareček myslel, že válečná zóna na Ukrajině
je cvičení zenu, copak asi řekne na spaní v jednom stanu
s Janičkou. Jak už jsem řekla – někdy si ten prostor musí
člověk pro sebe tak trochu urvat :))
–
NASLOUCHEJ SOBĚ, SPOJ SE S ŽIVOTEM A PAK MŮŽEŠ SLYŠET
DRUHÉHO ČLOVĚKA.
–
NAD MRAKY JE VŽDYCKY SLUNCE.
–
NIČEHO NELITUJ, VĚCI SE DĚJÍ PŘESNĚ TAK, JAK ŽIVOT
POTŘEBUJE, ABY ROZŠÍŘIL TVÉ VĚDOMÍ.
–
OMYLY NEEXISTUJÍ, JEN ŠPATNÉ INTERPRETACE DĚJŮ.
Dodatek: Mareček řekl: „Pošli mi týden dva tvých poznámek,“
… a to nejde hned – znamená to posbírat v batohu, mezi věcma, po kapsách,
v mobilu, v diáři, v bloku, v počítači… útržky vět, slov, obrázky…
poskládat je chronologicky a pochopit, co tím bylo zamýšleno, odcestovat zpátky
do minulosti a pak veškeré vizuálně-pocitové obrazy převést neproniknutelně
neuchopitelným mechanismem do pozemských slov. Hm… A jak jsem včera chtěla
poslušně už poslat ten JEDEN týden (to je jak s těma osmi minutama
zpoždění – já mam radost, jak hezky jsem to zvládla, ale oukej by bylo jedině,
kdybych poslala týdny rovnou tři:))), tak jsem toho spoustu v té minulosti
zapomněla – ale tohle mi přijde pro mě důle-žitý, protože to bylo úchvatný… takže
ještě k 12. 7. – Sjíždíme z NĚJAKÉHO sedla NĚJAKÝCH hor… a před námi
se otevírá božská podívaná na štíty nebeských strážců. Hradba hor vyzařujících
takovou majestátnost, že člověk ve vlastní hrudi cítí nekonečnost celého
vesmíru. Pamír. Hello, my love…
–
Mohla bych napsat, že Pik Lenin je mezi nima největší týpek a
mohla bych toho říct spoustu. Spoustu toho, co se dočtete na Googlu, v průvodcích
nebo taky na webech různých cestovatelů. Ale já nejsem úplně klasický
cestovatel. Vlastně… po praktické stránce se někdy divím, že se domů ze svých
cest vracím celá. Ale prostě mám víc štěstí než rozumu. Byla jsem svědkem
tolika zázraků, že nepochybuju, že mě něco neviditelného chrání a že právě
způsob, jakým tu každý jeden z nás je (někdo praktičtěji, někdo
emocionálněji, někdo víc vesele, jiný zas smutně atd.), je ten správný, aby
duše tohohle vesmíru mohla vzkvétat. A já zkrátka na téhle modré kuličce na
kraji galaxie, kde podávají skvělou kávu, sbírám a poznávám kousky své duše,
abych je znovu propojila s láskou, tou jedinou silou, která v tomhle
ztřeštěným světě má opravdový smysl. Hledám příběhy a poodhaluju závoj iluze
existence, abych se pak mohla do hloubky, syrově a autenticky spojit se Životem,
jehož tajemství nejde dát do slov, ale můžu ho občas zahlédnout
v záblescích, které rozevírají lidské srdce dokořán. Aby člověk pocítil,
že jsme Jedním jediným… A tak nejlépe ten pocit, ten dojem toho extatického
přítomného okamžiku prvotního pohledu na Pamír vyjádřím slovy Radůzy, která mi
v té přenádheře zpívala do uší (a pro opravdový prožitek doporučuju si tu
píseň pustit.
a nechat se alespoň zprostředkovaně tím momentem oslnit při pohledu na fotky)… …
„Jiným jazykem začala jsem mluvit, i když slova jsou stejná jako dosud. Jazykem
částic začala jsem půlit. Zrcadlení světa. Osud. A já tě prosím, nech mě běžet,
jestli jsem jediná z Babylónské věže, kdo tímhle jazykem vládne. Nauč mě
to skrývat, ať nejsem první, kdo dolů spadne. Je v prostoru prostor,
v něm je náš vesmír, v něm planeta Země, na ní člověk, v člověku
srdce a v srdci bůh… v bohu je prostor, v něm je náš vesmír, v něm
planeta Země… Začla jsem mluvit jinou řečí, jazykem mého těla buněk, hmota mi
připadá čím dál křehčí a moře chýlí se k luně. Prosím tě, naznač mě význam
jediného slova, z ochozu Babylonské věže tě volám… už není čas, už trubači
troubí z nejvyššího bodu světa tě volám… de profundis. Z hloubi. Ty
já… Ty já… Jiné jazyky začala jsem slyšet, jazyky atomů a prvoků ducha, strach
hlodá vnitřnosti v mém břiše a ústa jsou hrůzou suchá, jenže ještě něco je
ZA tím, už vidím rýsovat se obrysy… nežli se zhmotní, v mlze je ztratím,
jedinou buňkou mého těla nech mě ještě tady, ty, který dobrý jsi…“
–
V Sary Taš zastavujeme na omeletu (jediné jídlo biz
miasa). Místnost se houpe a poletují v ní hvězdičky. Tak je tomu
v mém světě dojmů. V Markovo světě faktů na mě působí výškový rozdíl.
