Co visí ve vzduchu, 25. 2. – Neřvi a dej si mrkev!

Všichni sníme svůj sen o dokonalosti. Pro někoho je to perfektní vizáž, naplňující kariéra… Téměř všichni někde v nitru sní o velké lásce, která změní jejich životy.  Všechno je to jeden a ten samý projev hledání sebe sama ve vnějším světě. Možná jsme pak zklamaní, že dokonalost (a láska) nepřichází v té podobě, o jaké jsme snili – ale řeknu Vám jedno – dostáváme ji přesně v té podobě, která nás osvobozuje.

A to vše je doprovázeno na pozadí úžasnými aha momenty, které zasazují události do širšího rámce. Co na tom, že takový aha moment způsobí, že hodinu nemůže člověk zastavit pláč? Bože, díky za to!

No, můžeme plakat, můžeme se vztekat a křičet, dostat to ze sebe, rozhýbat to, co bylo dlouho schované uvnitř a nechtěli jsme to vidět – touha být zkrátka a jednoduše šťastní. Vždycky mě pobaví rozpory ve větách typu – našla jsem skvělé cvičení na sebelásku, je teda děsně obtížné a úplně mě to ničí, ale prý to fakt stojí za to. Nezaměňujme prostředky a cíle. Zjednodušte svůj sen na pouhé „chci se cítit dobře“ a vše ostatní se uskuteční mnohem lépe, než byste byli schopni sami svými malými mozečky naplánovat. Štěstí je otázka rozhodnutí, byť se to ve stavu oběti těžko chápe. To se člověk potřebuje úplně normálně zdravě nasrat… a pak věci vidí jasněji. Uvědomte si cíl a vezměte si ho, namísto nikdy nekončící honby za prostředky.

Takže jestli už jste unaveni z hledání blaženosti, možná je na čase spočinout si ve vlastní náruči a být konečně šťastní... se vší jemností, laskavostí i divokostí a nespoutaností, která náleží životu. 

Jedině tak se ty životy můžou opravdu změnit – a po tom jsme toužili v první řadě, vnější spouštěč na konci procesu už zůstane navždy jen spouštěčem – a na tom, kdo zacloumal našimi strukturami pak už záležet tolik nebude… byť tam ta láska nakonec bude, ale taková jiná láska… Ta osudová svatba totiž může proběhnout jedině v nitru – člověk tam objeví bytost, kterou tak marně hledá vně – objeví tam totiž potenciál, kým by mohl být – nevěříme, že je možné být tím Člověkem, proto jej hledáme ve vnějším světě, abychom mohli věřit, že to jde, že je to reálné – a tím získali odvahu tím taky být. No – budeme muset být odvážní i bez toho 😉 Bude to reálné – když se každým dnem budeme stávat tím, kým se cítíme v sobě. Vezměme si tedy sami sebe a pomožme si stát se člověkem, kterého v sobě vidíme. Budeme při sobě stát, v dobrém i ve zlém. To je konec konců dokonalost i láska, která je naprosto reálná a dosažitelná… protože k ní nepotřebujeme více, než zrovna máme.

Chápu, že ne každý si v životě zavdal najít lásku ve formě, která se odráží v následujících řádkách Paula Coelha, ale – přesně taková forma lásky je nezbytný krok ke stavu krásného božského paradoxu, kdy člověk cítí svá křídla a ctí své kořeny, je to překonání formy a návrat do Oceánu. Nutno však říci, že pro takovou bezrozměrnost nejsou na Zemi podmínky a že dříve či později si náš vnitřní Oceán bytí najde formu svého projevení zde, najde břehy, které bude omývat – a o to vlastně celou dobu šlo. Celý náš život se pak stává tím Projevením – a je v tom vše – je v tom naše osobnost i ta vizáž, je v tom povolání, výchova dětí, kontakt s druhými lidmi, sám se sebou a celkově se vším, co je… A je v tom vědomí, že vlna není oddělená od oceánu.

Bez ohledu na to – v každém vztahu je důležitá komunikace – bez komunikace může jedna věc ublížit, zatímco s komunikací může ta samá věci přinést pochopení a smíření. Mluvím o komunikaci, která není bojem, ale kontaktním tancem, v němž nikdo nikoho nevede a nikdo nemá nad nikým navrch, jen jeden podpírá druhého a vzniká úžasná podívaná, která dobíjí… nikoliv vysává…