Život není boj, to je realita těch, kteří převzali realitu našich předků (a díky tomu ji prožívají) a sami se vzdali svého optimistického přístupu, který je nám lidem v jádru přirozený. Je to realita těch, kteří se už po prvních pádech odmítli znovu zvednout, a než aby pracně hnětli hlínu svého života, raději přestali věřit v dobro tohoto světa. Úspěch či přirozené štěstí považují za náhodu, která se jich netýká, nebo za podvod. Nesou si v životě pocit křivdy, pocit, že jim svět něco dluží, zaseknou se na pocitu dluhu, aniž by se zamysleli, co jim to ve skutečnosti chybí, a tak z té krabice nikdy nevykouknou, nikdy nezískají naplnění. To je smutné, ale nám se to dít nemusí 🙂 My totiž víme, že život je takový, s jak nadšenou vervou se opřeme do všech překážek, které nám vystaví, s jakou radostí prozkoumáme nežádoucí situace jako něco obdivuhodně krásného a hlavně – jak denně naložíme s 24 hodinami, které máme všichni k dispozici. Nechci tím zvyšovat platnost negativního programu, že bez práce nejsou koláče, protože to je také jen jednostranná iluze. Pravdou je, že kvalita života se odráží od toho, kolik jsme ochotni pro její zvýšení udělat a zdali jsme u toho schopni si udržet vědomí, že štěstí již JE naší součástí!
Každá vášeň je dobrá, pokud ji bereme hlavně jako zdroj inspirace, pohon, průvodce, … pokud není mrkví, kterou poháníme osla, a pokud jsme ochotni se s ní rozloučit, když její knot vyhoří.
Jde také o to, že z různých důvodů nenaplňujeme v životě své touhy a potřeby, a tak je nahrazujeme „odpadky“ – něčím, co získáme snadno, co je rychlé a moc nás to nestojí. Zkrátka rychlé občerstvení – namísto toho, abychom si připravili fantastické domácí jídlo, příp. vydělali nějaké lepší peníze, abychom si toto jídlo mohli dopřát prostřednictvím kvalitní restaurace. Mluvím symbolicky… Každý se jednou přesytí tím nezdravým a z jeho podvědomí vypluje na povrch opravdová niterná touha mít se rád a dopřát si dobré věci.
Rok 2015 nás uvítal otázkou – A co je pravda? Na přelomu roku došlo k velkému energetickému zemětřesení, v němž se zhroutily některé staré individuální i kolektivní egostruktury. Někteří citlivější jedinci možná i cítili „jako by se v jeden okamžik celá země otřásla“, i když ve vnějším světě zůstalo vše na svém místě. Když teleportujeme eskymáka k rovníku, jistě také prožívá pocity marnosti, že vše, čemu doposud věřil a co budoval, je k ničemu. Ve své podstatě je lidská pravda subjektivním konceptem všeho, o čem se rozhodneme, že rezonuje s naším aktuálním vnitřním nastavením a s podmínkami našeho života tady a teď. Jenže když neznáme své vnitřní nastavení, nemá žádná informace pochopitelně s čím rezonovat, nerozeznáme pravdu (tedy informaci, která nám slouží k evoluci) od mylných domněnek (které nás drží v zajetí nevývoje a nevědomí). Vibrační slepota nám nedovoluje rozeznat nízké energie od těch vyšších, hluchota zastírá vyšší principy pravdy na všech úrovních.
Pochyby jsou do určité míry zdravé. Právě z překonaných pochyb totiž vzrůstá ta pravá jistota. Více na téma přelomu životních cyklů na mém blogu – Před koncem každého cyklu stojí největší bubáci i slečna Smrt. A tedy i přes toto období požehnané vnitřní marnosti jedeme dál a doufáme, že i když toho koně pod námi (viz minulý článek) nevidíme, přesto nás veze. A možná to je jednorožec! Jsme-li si vědomi panenské čistoty své duše a skutečnosti, že lidství samo o sobě je záležitostí více než humánní. Jedeme dál hlavně proto, že někde uvnitř nás je vědomí, že i přes lidské pochyby se život odvíjí s naprostou jistotou a před námi se rozprostírá naše cesta. Nejde tu o nic jiného než o naší laskavost a moudrost – vyšší ctnosti, pro které jsme se rozhodli, protože nás všechno ostatní už unavilo, nebo dokonce znudilo. Uran a Pluto stojí proti sobě a zviditelňují v nás protichůdné tendence – naši slabost a naši vůli s tím něco dělat. Když ždímáme hadr, také jej v poslední fázi pořádně přiškrtíme.
Jedním z témat blížícího se úplňku (v pondělí brzy ráno) a vlastně celého roku je lpění na tom, co milujeme. Ptáček radosti, kterého umačkáváme, dusíme ve svých dlaních. Mluvím o lidech, věcech, stavech, znalostech, dovednostech, o všem. Musíme se naučit důvěřovat, že chce-li ptáček s námi zůstat, zůstane i bez klícky. To je projev svobodné lásky. Pak nás již nemůže zžírat nejistota, zda štěstí s námi chce být, nebo zda vyprchá jen, co na chvíli přestaneme dávat pozor. Pak je možné, že ptáčci, o které jsme se už nestarali, na kterých nám už tolik nezáleželo (byť jsme si mysleli, že ano) odletí, protože jsme jim nenabídli nic, co by pro ně bylo dobré. Možná teprve pak si uvědomíme, že nám na nich záleželo, jen jsme se o ně nestarali, protože jsme je považovali za samozřejmé (to se může projevit např. u zdraví, to je pěkný ptáček). Možná odletí i ti, bez nichž máme pocit, že život nebude životem, možná se zas vrátí. Možná. To je téma celého tohoto roku. To je dospělost a odvaha, kterou v sobě musíme najít, jinak pod tíhou vlastních strachů zešílíme 🙂
Požehnaný rok 2015!
