Osedlali jsme svého koně, jako vznešení lukostřelci jsme se řítili cestou svého přenádherného vzletného a ctnostného osudu, vše dávalo smysl, vše bylo tak jasné jako jiskrné obzory v mrazivém dni… a pak… slunce přešlo ze Střelce do Kozoroha, Saturn ze Štíra do Střelce, svou roční vládu předává Saturn Jupiterovi atd. atd. …Takže pak … přišla vánice. Cesta zmizela, kůň zmizel (a skoro se zdá, že nikdy neexistoval!), sedíme na pařezu a čumíme do bíla. Jako po lobotomii. No, já doslova, zabalená v dece už asi čtvrtý den koukám do zdi nebo z okna a jediné, co vím, je, že nevím a že i kdybych se na hlavu postavila, vědět nebudu… vyčkávám. Jakoby otázka z minulého období (Tohle s sebou už tahat nebudu) nějak grandiózně zmutovala a zasáhla úplně vše – já s sebou prostě nebudu tahat už vůbec nic. Tak! A nazdar!
Směju se, protože co se předevčírem jevilo jako skutečné, včera se zdálo iluzí a dnes obojím. Je zcela evidentní, že čistíme zrno od plev a nemá smysl se dožadovat dopředu nějakých výsledků. Prostě si sednout na zadek a zhodnotit, kým že jsme to byli před rokem a kým jsme se to stali – protože nutno říci, že nikdo, NIKDO nezůstal po roce Saturna tím stejným člověkem. Alespoň v mém světě – který odráží mou vnitřní proměnu 😉 Dokonce i můj tatínek, který prohlásil, že jestli se někdy dožije mé svatby, sní snad i tofu! :)))
Než abych si tyhle dny něco zbytečně nalhávala, začalo mě bolet v krku, a tak nemluvím (a tedy ani nepíšu, psala bych bláboly, takže jestli je něco v té nejistotě jisté, tak že odvezu svých 200 stran Zápisků zpod mangovníku a dokončím je tam, kde začaly. No, … jestli na ty Kanáry za 10 dní opravdu odjedu, že jo?:)). Jak se to všechno tříbí a snoubí do nové podoby, pomalu začínám cítit, že brzy přijde čas nahlížet dovnitř, koukat pod pláštík zdánlivosti a hledat skutečné, začínám si povídat sama se sebou, abych trochu prosvětlila ty tmavé kouty a zjistila, jak se tedy věci mají. Jenže když mluvím – mluvím jako Hurvínek – takže se zas tlemím. Hurvínek po lobotomii. Fakt že jo. Návštěvy přijímám v pyžamu. Vše naznačuje, že zoufalství zmateného Kozoroha skrývám maniodepresivní rozjařeností. Resp. já jako vědomí jsem v pohodě, vyčkávám, jsem oko v bouři, ale moje podvědomí je už zcela evidentně vyčerpáno, protože nic nechápe a točí se a zamotává, jak punčocháče v pračce. Nic nedává smysl. Je to na palici. Mišuge. Takže vypnu počítač a půjdu si vybarvovat omalovánky, protože nic jiného stejně nedává lepší smysl. Bude, ale teď je to jedno. Massa Confusa. Chaos prvků. Teď je lepší vyčkávat, než se vánice usadí, než vysvitne slunce a srdce znovu ucítí směr. A využít toho času pro nezbedné tralalá bláznovství. Protože – protože je konec roku 2014 a my, drazí opylovači vesmírných květů, my stále ještě žijeme… a protože – někdy jediným důvodem, proč neklesat na mysli, je, že se rozpadá všechno ostatní 🙂
Takže… Hepy ňů jír! Neklesejte na mysli! A díky, že jste!
