Mnozí z nás mají zkušenost, že když někomu na něco nepřitakáme a zůstáváme bez postoje, hned se počítá, že jsme „proti“. Pokud nemáte na něco silný názor, lidé znejistí, považujou vás za buď za troubu bez názoru, nebo někdy za protivníka a z komunikace se stane nepřátelský boj – ani nechápete jak. Přitom vy víte, že nejste ani trouba, ani nepřítel.
Tak proč se to děje?
Neutrální není nudné
Rozdíl, co je na první pohled vidět mezi Dánskem a Českem, jsou barvy. Severský styl je známý pro svou, no, řekla bych – nepřeplácanost, která je terapeuticky uklidňující. Celý Aarhus, poblíž kterého žijem, je cihlový (špatné se v něm orientuje, „potkáme se u cihlového baráku“ : )) Ani v Ebeltoftu, z něhož je fotka, křiklavé barvy nenajdete.
V Čechách bojujeme o pozornost různými způsoby oklikou, třeba fasádou domu, stěn v něm, nejspíš i protože jako děti jsme málokdy byli vyslyšeni.
Je to návyk, dá se odnaučit – transparentní komunikací toho, co chci.
Také ticho je v ČR nepopulární, všude hrajou rádia. Neutralita se zdá nudná a výsledek? Většina lidí žije v průměrné křiklavosti, bez rozpoznatelného osobního stylu. Život pak nemá vybudovanou strukturu, do které by se mohla ztělesnit, sestoupit krásně neotřelá kombinace jejich ducha.
Pravdou je, že výjimečný osobní životní styl se musí vytříbit, přes omyly a pády.
Zkoušet, testovat, co mi padne, takže má určitou fázi chaosu, kde musíme překonat ten pocit, že lidem prostě v ledasčem nevoníme. Když si tenhle luxus pátrání a omylů v životě nedovolíme – zůstává v nás otázka „Co vlastně chci?“ často nezodpovězená.
Jak to souvisí s neutralitou? Ano, musíme se občas naklonit do extrému. Naštěstí v naší kotlině žije i dost těch z nás, co si tyhle úrovně osahali – to nám dává ojedinělou hloubku (kterou například v Dánsku moc nenajdete).
Většina lidí se však v této hloubce ztratí. A spadne do jiného typu průměru.
Klíčem k její ukotvenosti JE právě princip neutrality, o kterém hodně mluvím v
kurzu o poslání, do kterého vás srdečně zvu, pracujete-li už delší dobu se
svým profilem.
Pravá neutralita se rodí z hloubky
To je ten paradox.
Všechny velké malíře světa poznáte na první pohled, Monet, Picasso, Van Gogh… Kdežto ty průměrné od sebe nerozeznáte. Paradoxně ti nejlepší se totiž zakotvili v neutrálnosti svého stylu – nevybočují z něj.
Sami pro sebe jsou nekompromisně průměrní, a tím se stali pro svět signifikantní.
Genové klíče a práce s profilem poskytují člověku
strukturu, určité mantinely, díky nimž se mysl cítí v tom procesu objevování více v
bezpečí – a díky tomu je
více otevřená pátrat v neznámu, ba i hloubce.
Růst je tříbení protichůdných energií v sobě
A to tříbení je alchymie, nedá se řídit jako recept k bramboračce.
Je proto fajn připomenout, že ať už se člověk oddá studiu jakéhokoliv systému, vše nakonec
končí tím paradoxem, každá škola, je-li upřímná sama k sobě (a svým následovníkům), nakonec vyvrátí sebe sama. Proto je pro mě filozofování,
umění kontemplace, tak uzdravující – protože
pokládá otázky a nepřináší JEDINÉ odpovědi –
jako zenový koán.
Důležitý je proces vnitřního dialogu, který nás proměňuje za chodu.
Já nejsem takový ten čistokrevný přírodní typ, co by jel jenom na intuici, já miluju rozum (a věřím, že i to je lidská cesta – tříbení i těchto pólů, které jsou ve skutečnosti jedním).
Proto mě osobně vyhovuje v
Genových klíčích právě ta kombinace struktury a paradoxu (na který si – popravdě – někteří čtenáři občas postěžují – neumí se přes něj přenést a knihu odkládají, aniž by se podvolili kouzlu ne vždy vysvětlitelného života – a přitom jedině v tomhle
uvolnění si ty energie sednou, zapadnou, kam maj a
vytvoří náš unikátní styl bytí a života).
Takže struktura a uvolnění. Intuice a rozum. Laskavost a zdravá nasranost. A tak dále.
Ve správných dávkách, dle potřeby, dle situace. Naše jednání si klidně může i odporovat, protože – to už víme – každá situace od nás potřebuje někdy něco jiného.
Někdy převzít kontrolu, jindy jí popustit.
Co ale nakonec zjistíme, že to má nějaký vzorec, že…
Sami sebe kotvíme v určité energetické škále – ve své vlastní léčivě terapeutické neutralitě.
Jak dosahovat neutrality v praxi?
TIP: Vezměte si jakoukoliv situaci ve svém životě, která vás tíží – a pátrejte v sobě upřímně – je třeba být více autoritativní, nebo naopak se uvolnit, aby věci zapadly na správné místo? Najít ten správný poměr, to je čistá alchymie.
Neutralita znamená, že ať jsem v té škále kdekoliv, v extrému i průměru, dokážu si zachovat odstup a nepovažuju to za jedinou a správnou možnost (jen vnímám, že je to správné pro mě, právě v tu chvíli – a vím, že kdybych chtěla, můžu jednat jinak, ale já nechci, přijímám za to odpovědnost).
Nevyhodnocovat druhé hned jako ubližující
Znamená i to, že nejednám na základě domněnek.
TIP: Mně pomáhá, když mám pocit, že mi někdo uškodil – zeptat se, zda bych to vyhodnocovala stejně u … (a dosaďte si někoho, kdo je vám blízký a ke komu máte důvěru – porovnejte své reakce). Neznamená to bezhlavě důvěřovat, jen získat odstup.
A ubydou tím situace „nepřátelských soubojů“ v komunikaci, o kterých jsem psala v úvodu? Nezaručím, jak u vás, ale u mě téměř vymizely!
Věřím, že dnešní tip vám přinese do života větší balanc a vytříbenější styl. A přeji vám čas rovnováhy právě v tom vašem poměru ♥
