Poslechnout audio: Anchor | Spotify
Narážím na dohady, jestli vše, co se děje, má nějaký smysl. Na jedné straně stojí absolutní odsouzení situace, protože my lidé míváme pocit, že pokud se s něčím byť jen částečně sami v sobě smíříme, pak na určité úrovni ospravedlňujeme neospravedlnitelné. I po všech událostech mnoho z nás pořád neumí svůj nesouhlas dávat najevo jinak než zlostí a nesmiřitelností a naopak klid považuje za souhlas, za formu nepřátelství. Vnitřní mír se nerovná lhostejnost, i když to lidi míchaj a zaměňujou často jedno za druhé a pak se nedivím, že to tak může někomu připadat.
Na druhé straně diskuzí pak stojí urputná snaha v obrovském utrpení najít něco pozitivního. A ta může mít mnoho pólů – od sluníčkářského popření skutečnosti po zdravé vyrovnání se s věcmi, které neovlivním. Hledání pozitiv může být obranným mechanismem, jak se z traumatických událostí, když si člověk připadá malý a vůči dění a bolesti bezmocný, nesesypat (a za určitých podmínek to funguje – viz texty E. V. Frankla). Odkazováním se na skrytá pozitiva může člověk zakrývat i vlastní netečnost – jak už jsem naznačila, ta může mít zdroj psychopatický, ale i duchovní. Ovšem chápu, že prohlášení typu „hlavně mír v sobě“, která teď vídáme občas na sítích, mohou působit alibisticky na toho, kdo se zapojuje aktivně a do nocí dře do úmoru těla, a k pláči těm, kteří jsou právě pod palbou.
Nicméně všechno jsou to podstatné reakce a všechny jsou stejně důležité, neboť dohromady celé soudobě historické téma integrují do širšího rámce lidské evoluce. Já, když už nemůžu, dívám se na svět v horizontu staletí, ba i tisíciletí. Na postesky typu: „A to jako holokaust taky měl smysl, jo?“ lze potom argumentovat, že z širšího historického hlediska opravdu válečné události minulého století významně ovlivnily pozitivním způsobem například práva žen a jejich postavení ve společnosti, rozvoj neziskových organizací i atmosféry solidarity a uspíšily vytvoření dost pevné struktury institucí pro mír a lidská práva. A mohla bych pokračovat. Pointou je, že z toho těžíme do dnes.
To, za jakou to bylo hroznou cenu, je samozřejmě neoddiskutovatelné.
To, jestli to šlo jinou cestou, je otázka filozofická, a odpověď proto na ní neexistuje, můžeme se jen domnívat. Já nicméně věřím, že kdyby to šlo lépe, tak život by tu cestu, podobně jako voda mezi skalisky, našel, ale přes lidskou nadutost masy a krutost části lidí to prostě jinak nešlo (tady opravdu nemám příliš velkou víru v lidstvo ani dnes, kdy ještě pořád většina lidí nedokáže hodit plastovou láhev do správné dírky v odpadkovém koši, i když ji maj přímo před sebou, dokonce označenou obrázkem). Někdy, když sama čelím nějaké obrovské bolesti, se i mně to vědomí moudrosti života na chvíli vytrácí, ale vždycky se ke mně vrací. Možná mám ale jen štěstí, to nedokážu posoudit.
Opravdu nevíme z naší pozice, zda události jako covid a válka (nebo si dosaďte jakoukoliv osobní tragédii, kterou právě prožíváte) mohou do budoucna mít pozitivní dopad, nebo jestli se už opravdu nevyhnutelně blížíme ke konečné zkáze (dobré je smířit se s obojím, pak se na tom světě funguje lehčeji) – docela fajn náhled má na evoluci člověka i lidstva kniha Genové klíče (neznáte-li, mrkněte u mě na Genové klíče).
On ten „outcome“ (co z toho vznikne, kam to povede) totiž nakonec dost velkou měrou záleží na nás. A mluvíme-li i o těch světových událostech, tak záleží i na těch, co přijdou po nás.
To, co se začalo dít v druhé polovině 20. století, se taky neodehrálo SAMO.
Za změnou stál nespočet milionů lidí a jejich každodenní a mnohdy sotva viditelné práce, která v součtu znamenala naprosto zřetelný historický předěl. Buďme těmi lidmi teď my. Díky každému jednomu z vás. A máte-li toho občas plný kecky, myslete kontextově. Sami se možná cítíme malí vůči událostem, ale sami nejsme.
Kromě toho prosím neumenšujte svůj význam porovnáváním se s druhými, věřte v sebe, ve svou formu příspěvku k lepšímu světu – každý to máme jinak. Někdo je bojovník za lepší svět, jiný má srdce na dlani a pomáhá do úmoru, kde může (jen se neustále sami sebe prosím ptejme, co nás k tomu vede – ať je ta naše pomoc plně vědomá, a tedy zaměřená na skutečné potřeby druhého a ne primárně únik před vlastní úzkostí), jiný drží odstup a udržuje energii míru v sobě a jsou i tací, kteří si třeba šetří energii na později, až přijde jejich řada v oddělení staveb nového světa. Je to v pořádku. Díky každému jednomu z vás a držte se!
