Už dlouhou dobu sdílíme s několika kamarády pocit, že když mluvíme, lidé slyší něco jiného – a může jít dokonce o lidi, kteří tzv. na sobě pracují, zabývají se seberozvojem, a klidně i dlouhodobě (ale když kopete jámu na špatném místě, studnu stejně neobjevíte).
Z lingvistického hlediska je toto vzájemné neporozumění očekávané mezi lidmi, kteří prožívají odlišné reality (např. někomu se na světě líbí, pro jiného je to utrpení – vidí svět z úplně jiných perspektiv, zaměřují se na zcela jiné jevy a události v něm, které si odlišně interpretují). Každý v sobě používá jiný výkladový slovník a slova pro něj mají jiné významy a konotace (subjektivní emočně zabarvené vnímání slova), tj. když se řekne slovo „maminka“, každému tam naskočí něco jiného.
Nové významy slov nejsou vlastně až tak nové – ale spíš očištěné od nánosů těchto emocí, tím se pročišťuje jejich význam vnímaný kolektivním polem – to umožňuje, že tyto „nové významy“ najednou zasahují daleko širší sféru, byť zatím jen jako podprahová informace – všimnout si toho můžeme např. v proměně některých titulků i obsahu v bulváru (pardon – zprávách). Je to stále ta samá cílená mediální masáž, ale už tam proniká, prosakuje cosi nového a nejde to zastavit – semínko budoucího poslání médií, které zatím nemůže vzklíčit, protože média jsou odrazem kolektivního způsobu vnímání – říká se, že média ovlivňují masy, ale je potřeba si uvědomit obousměrnost, tj. že masy ovlivňují média.
Svět se mění a je to důsledek kvantových skoků mnoha jednotlivců. Od dezinterpretací se tedy očišťují slova pro vyjádření univerzálních principů – pravda, láska, svoboda, ale také slova, kterým lidstvo prostřednictvím dogmat přisoudilo pokroucený význam – ego, já, peníze, … Až bude tento proces završen, již nebude možno prostřednictvím těchto slov manipulovat davy a mezi lidmi zavládne všeobecně větší porozumění, sice nevíme, za jak dlouho to bude a jestli se toho dožijeme, ale jedno je jisté – děje se to, je dobré k tomu obrátit pozornost a svým uvědoměním to podporovat. Tak na příklad – do lásky se nepadá (fall in love), do lásky se roste.
Zhruba před 14 dny se těm, kteří položili správné otázky a projevili tak ochotu vidět, odhalily nějaké skryté pravdy (ať už z vnějšího světa nebo vnitřní nepříjemné aha momenty uvědomění si, jak to teda vlastně máme) a mohlo to být docela šokující, byl to ovšem výsledek nějaké cesty a nebylo potřeba, aby nás to na dlouho „rozemlelo“. Někde uvnitř sebe jsme věděli, nebo měli příležitost vědět, že je to pro nás velká úleva – udržovat iluzi, abychom vědomě nepoznali, že je to iluze, je totiž děsně náročné.
Díky přijetí skutečnosti se nám lépe jde dál, můžeme se s ní konečně vypo-řád-at, přizpůsobit se aktuálním podmínkám a na jejich základě konat (tedy konečně začít kopat tu díru na správném místě) – konstatujeme tím „takhle to bylo a takhle to je, je to smutné/zbytečné/trapné/v rámci mého hodnotového žebříčku odsouzeníhodné atp…. ale já se rozhoduju pro změnu, bože díky za to prozření!“ … a vlastním přičiněním pak změna může přijít. A vůbec neodporuje tolik skloňované potřebě „přijmout věci, jak jsou“, protože to jde zkrátka ruku v ruce.
Možná se někdo vyděsí, že by mohl něco ohodnotit duálními výrazy (je to dobré, je to špatné) – z vlastní zkušenosti vím, že si to dávno člověk v sobě myslí, ať už vědomě, či nevědomě – vyslovení subjektivního hodnocení už věci nikdy nezhorší, jen zlepší… Je fascinující, jaké změny mohou přijít do života, když si člověk v klidu řekne: „Jsem totální břídil ve vztazích, nevím, co mám v sobě tak debilně nastavené, že přitahuju takové vzorky společnosti.“ nebo „Naprosto nevím, jak fungovat ve světě, mam pocit, že v tématu své obživy bojuju s větrnými mlýny, už zas nemám ani na ty rohlíky, tohle je zkrátka osobní bankrot.“ Atd. Atd. Nádhera. Za vším stojí odvaha i ochota vidět skutečnost, ne její zdání. Stav věcí jsoucích otevírá brány do věcí budoucích. Pokud na prozření navazuje čin. A on vždycky navazuje, protože vidět znamená měnit. Protože už je jasné, že ve stávajícím stavu stejně už nechceme, nepotřebujeme setrvávat.
Dalším fenoménem, spojeným hlavně s jarem – je tvarování hmoty. Je zde touha hnětat hlínu světa, měnit, zušlechťovat svět – v souladu se dvěma principy: já (nadání, limity, touhy a osobní směřování, naše potřeby a jejich naplnění), společenství (komunita, přátelé, rodina a naše citlivá péče o společný prostor). Tak hurá do toho, lidi jsou ochotní spolupracovat, my taky…
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://liveinspirit.cz.
Děkuji za příspěvky, podporujete tím rozvoj webu
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
