Kdybych v nejtěžších obdobích svého života věděla, že poměr pět chvil trápení ku jedné chvíli vnitřního klidu či radosti se jednoho dne obrátí a na jednu chvíli trápení v mém životě připadne pět nečekaně krásných a plných momentů, asi bych těch třicet let prožila s větší důvěrou.
Kdybych věděla, že všechno to úsilí, hledání a trápení povede k dobrému pocitu ze sebe sama; k lidem, které miluju a oni mě; k naplňující práci – asi bych těch třicet let prožila v menší úzkosti a obavách a víc bych si užívala tu divočinu dospívání a hledání sebe sama 😉
Kdyby to nebylo tak, jak to bylo, netušila bych, jaké štěstí mám, a netušila bych ani, že na sebe můžu být náležitě i hrdá.
Dnes vím, že ty nejhlubší životní pravdy jsou vlastně velmi jednoduché a nepotřebují složitá slova, a tak jsem snad to, co jsem vám dnes chtěla říct, vystihla následujícími řádky.
[su_dropcap]1[/su_dropcap] Štěstí je úhel pohledu, jakým se dívám na sebe a svět. Naučila jsem se, že když nevnímám štěstí či pocit uspokojení, neznamená to, že je se mnou něco špatně nebo že je něco špatně se světem. Jen mi zrovna spadla nějaká smítka do oka. Buď tu smítku v klidu vyndám, nebo mi jí někdo z oka vypáčí anebo jí vyplaví řeka slz.
[su_dropcap]2[/su_dropcap] Láska a sebevědomí (ty opravdové), úspěch v práci nebo jakýkoli osobní dopad ve světě v podobě nenásilného dobra není instantní záležitost – vyžadují čas, energii, každodenní úsilí a kopu trpělivosti, chtějí smysluplné zakopávání a znovu vstávání na nohy. Potřebují chyby a poučení se z těchto chyb. A pak rozkvetou. Tiše a nečekaně.
Cílevědomost a sny
[su_dropcap]3[/su_dropcap] Chci-li dosáhnout svých snů, potřebuju následovat nějaký vnitřní řád či soulad a co nejčastěji mít na paměti důležitost tohoto závazku – závazku, který mám já sama vůči sobě sama: neopomíjet své hodnoty a vyšší cíle příliš častými ústupky a kompromisy. Znamená to spřátelit se s mými slabostmi a stíny – rozpustit odpor, v klidu si pohovět ve vlastní existenci, a pak uznat a ocenit, v čem jsem dobrá, a tou cestou si jít.
[su_dropcap]4[/su_dropcap] Ty správné věci přichází, až když projdu rozcestníky, kde to jiní už dávno vzdali, až když neodmítám výzvy, které jsem v minulosti odmítala. Až když ve stavu přijetí nechám vlny života, aby mnou procházely, aniž by se mnou dokázaly smýkat. Pak se totiž stane kouzlo – přestanou mě svou tíhou drtit a začnou mě nabíjet a pobízet – a já mám díky tomu sílu a odhodlání snít a své sny pak i žít.
Ale ani to nemusím nazývat tak vznešeně – je to prostě vyzrálost a emoční inteligence.
Pocity a zklamání
[su_dropcap]5[/su_dropcap] Být občas zmatený, cítit se zraněný a zranitelný je úplně normální a lidské (zkrátka je to pochopitelné). A je v pořádku o tom mluvit – mluvit s těmi, kterým důvěřuju a s nimiž nalézám v každodenním životě vzájemné pochopení.
Důvěra v tomto smyslu není něco, co rozdávám každému na potkání, je to velmi jemná, delikátní a pro mě vnitřně významná záležitost závazku: „Tento člověk už navždy patří do mého klanu.“ Párkrát jsem se sice „spálila“, ale o to víc jsem se naučila ctít ty bližní, kteří vyznávají v přátelství stejné hodnoty jako já.
[su_dropcap]6[/su_dropcap] Přítomnost bolesti, ztráty, smrti, pocitů zrady či křivdy nebo opuštění v životě nijak nevylučuje krásný, šťastný a naplněný život, ba naopak – vlastně dost často jejich existence dává větší smysl všemu, co miluju a co mi v životě dělá radost.
[su_dropcap]7[/su_dropcap] Smutek není znakem narušeného psychického zdraví, je to průvodce na cestě do hlubin sebe sama a mého člověčenství – té části mě, která mě učí, jak být k sobě i lidem kolem laskavější. Dnes vím, že když jsem chvíli nebo i dlouho smutná, neznamená to, že budu smutná napořád.
Dnes vím, že i léta trvající deprese je hlavně předstupeň něčeho krásnějšího, je to příznak touhy nebýt v pasti toho, co ode mě očekává společnost a co jsem se na základě toho naučila od sebe očekávat já sama, abych zakryla a umlčela svá skutečná přání a potřeby. Deprese je projevem hlubokého přání něco ve svém životě změnit – sebe změnit. Ba co více – je to sebe-uvědomování, je to příprava, která této změně předchází.
[su_dropcap]8[/su_dropcap] Občasná špatná nálada nebo vztek neznamená, že jsem někde selhala. Vnitřní rozkol neznamená, že jsem rozbitá, znamená to, že jsem člověk v celé své kráse a barvitosti – a až (nebo jestli) budu připravená to zacelit, zaručeně to poznám. Klíčem k mojí spokojenosti je těmto stavům vnitřní nepohody neodporovat, ale zároveň jimi neztrácet tolik času jako dřív – najít si postupy, které mě zase zpátky vtáhnou do pohody.
Je to jednoduché – když si zvolím v životě hrát roli chudinky a budu přemýšlet, mluvit a konat jako někdo bezmocný, pak už zde není žádný prostor pro roli vítěze.
[su_dropcap]9[/su_dropcap] Svou vnitřní nespokojenost se mi nemůže nikdy podařit vykomunikovat s někým vnějším. Je to čistě moje osobní soukromá záležitost, která vyžaduje mou iniciativu. Mým úkolem je zjistit jakou.
Mohu sice druhého o svém vnitřním boji nějak asertivně informovat – nebo třeba i plačtivě či vyčítavě, když to jinak v tu chvíli neumím – ale je zbytečné přenášet na své bližní zodpovědnost za výsledek této vnitřní bitvy.
[su_dropcap]10[/su_dropcap] Je běžné, že v životě člověk občas spadne na ústa – je mi líp, když se neděsím dalších pádů, ale s každým dalším si procvičuju, jak padat elegantně. Pak už to totiž není vlastně pád, ale tanec!
[su_dropcap]11[/su_dropcap] Utrpení má smysl, když jeho smysl pochopím. A když pochopím vzkazy útrpných epizod ve svém životě, jsem osvobozená od nutnosti opakovat stále dokola stejné lekce. Když už tak urputně nelpím na slunečném a bezchybném, tak si klidně ráda „zašpiním“ ruce tou syrovou nepřikrášlenou realitou.
A hle – co tam nenajdu? Diamanty všedních dní nevyčíslitelné hodnoty, které tiše a trpělivě čekají na všechny, jenž se nezaleknou…
Nenechej si ujít pokračování:
[wysija_form id=“4″]
