19. 1. Co je cítit ve vzduchu – S pokličkou na hlavě, diadémem marnosti

Očividně se za mnou české konstelace táhnou, ať chci, nebo ne. Srovnám-li to se svými přáteli v Čechách, na břehu Vltavy nebo Atlantiku – jsme všichni pod stejnými vlivy. Pravdou je, že mám trochu štěstí – prožívat ty kolektivně těžké stavy tady, doma by mi jeblo – tady můžu to vykydávání svést jednoduše na tohle místo. Dvouhodinové zírání do oceánu. No problemo. Trochu jako scény z filmu Nádherná zelená. Poslouchání koncertů ticha. A ta možnost, že se člověk několik dní nemusí česat? Báječné. Sedím a zírám na blikající kurzor, přemýšlím, jak zhmotnit to prázdné ticho ve mně. A zrovna kolem proběhly tři židličky, tím je asi vyjádřeno úplně vše, dekadentní hostina vjemů. Nabraly vítr a vyšly si zkrátka na procházku, bylo v tom cosi veselého. A takhle já tu trávím dni. Tohle není čas něčemu dávat formu, už se ani nesnažím. I vlastní osobnost se rozplyne. A tenhle stav totálního záseku? Berme to jako dokonalé zastavení ručičky vah na bodu nula, po dlouhém naklánění se na jednu či druhou stranu jsme našli perfektní rovnováhu, a tak se to zdá jaksi mrtvé… otázkou bude – co s tím? Vysublimujeme do vyššího stádia?

Doma bych se té primitivnosti bránila a snažila bych si tu korunku stůj co stůj asi nasadit, tady si můžu dovolit být úplným idiotem. Labil nad labily v ušmudlaném triku, kdepak vizionářská spisovatelka se slibnou budoucností, … a tak odhazuju svou korunku v dáli! Miss marnosti. Na ničem nezáleží. A ještě to trochu potvrdím! Zabořím nohama úplně do Země. Tuhle si tak sedím v křoví a úspěšně se vyprazdňuju a přijde tam kluk a zírá na mě asi minutu, než mu to dojde. Ani nehnu brvou, přijde mi to legrační, klidně bych si s ním takhle chvíli povídala. Dřív bych se studem po… no, vlastně neposrala, protože to už bylo hotové…

Ani se nepokouším tady s někým moc socializovat, v téhle vyprázdněnosti ani není *co* s druhými sdílet… těším se, až se to zlomí, až ucítím, že buňky mého těla se znovu plní Životem, jak se specifikuje mé pojetí sebe sama, … znám ten zlom znovuzrození do těla – ve kterém najednou všechno dosavadní začne dávat smysl, nové navazuje na staré, ale jinak – vždycky přijde – ta synchronizace těla a ducha… a vždycky člověk pochopí, proč ten zlom přišel až, když přišel… ale ještě ne, a tak zatím jedině ranní duha na obloze dokazuje, že vše je v pořádku a svět se točí dál. Používám metodu vyhnívání – vnímám ten stav, snažím se chytit nějaké nitě – jestli je to jen nějaká univerzální bezúčelná prudička, nebo to někam vede – a hle! Ono vede. Tu a tam to prosvitne. Malý záblesk a zas bum, zpátky do mlhy. Jiskra dojetí. Záchvěv vděčnosti. A zas nic. Budu brečet, nebo se smát? Není to to samé? Katarze… Cítím, jak jsem mimo svoje tělo, nedaří se mi formulovat myšlenky, nemám žádné pocity (což se dá brát jako príma emocionální dovolená). Jsem Nic a nijak se tomu nebráním, nemá to smysl. Poflakuju se kolem, jím papáju a avokáda, občas se i učešu. Trocha inspirace z mého cestování zde: Leden 2015 zimní sen na Gomeře, Kanárské ostrovy

Autor článku: Jana Mráčková, An

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://www.liveinspirit.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce – obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330