Klíčová slova: smíření s vlastní iluzí oddělenosti, ú-klid vlastního tělesného prostoru a práce s nižšími rovinami sebe sama, vlastní hranice a bezostyšné nárokování blahobytu druhých, oázy hojnosti, lidská důstojnost, smrt jako změna formy, světlo v prázdnotě
Všechny ty otázky, tak bez-před-mě-tné… „a kdy už tam budeme?“ optalo se malé lidské děťátko. Bůh mlčel v jeho uších, neslyšelo, že v každém atomu zněla Odpověď – „Na tom nezáleží, lásočka.“ Malinké miminko bylo smutné, nikdo si s ním nepovídá. Je tu samo. Možná, když se probudí…
Není to důležité, když je tam otazník, není to Láska. Je úlevné zjistit, že spíme. Chtěli jsme být probuzení, ale po statisících letech je to konečně klidný spánek. Tak nádherně spíme. Jako smířená miminka, sníme svůj sen o životě, který je oddělen od ostatních. Však znáte ten rozdíl, kdy se probudíte ze zlé noční můry do děsivých kulis tmy, anebo když Vás slunce pošimrá na víčkách a vy vyskočíte z postele v úžasu: „Je tu nový den, Bože díky“! Rozdíl je v kvalitě, s jakou prožijete následující den. Věřím, že pochopíte, co tím chci říct – není, kam spěchat, sen potřebuje nejprve odnést naše noční můry…
Hmotná realita je výsledkem nekonečného počtu potencialit – a stejného počtu selhání, výslednou cestou nejmenšího odporu. Přišli jsme z budoucnosti sami sebe podpořit ve víře, že TO BUDE DOBRÉ…
Je v pořádku, že jsme unavení, buněčná mutace probíhá hluboko uvnitř našich těl. Jak se přibližujeme k potenciálům svých těl založených na bázi křemíku (crystal), nacházíme hodně koutů s pavučinami a obrovskými pavouky a děsivými můrami – jsou to stíny a strachy jako výsledky naší zkušenosti z oddělení. Mluvte se svými strachy z pozice pochopení a bezpodmínečné lásky. No, my je milujeme pro všechno to poznání, které díky nim máme, ale protože jsme tvořitelé našeho vlastního snu o Domově srdce, víme, že už pro ně v našem příbytku v rámci zachování integrity vlastního uměleckého díla, kterým jsme, není místo – a tak jim dejme volbu, buď se mohou prostřednictvím lásky nás jako Tvůrců navrátit zpět k Lásce s námi, anebo – nejsou-li ochotni se vzdát svých nižších pudů a reakcí, budou muset se v rámci své svobodné vůli energeticky oddělit od nás jako celku a jít po své vlastní ose ještě dál na okraj zkušenosti oddělenosti (dokud nebudou připraveni splynout v Jedno, v té chvíli my jako supernova pohltíme tyto planety svého vlastního vesmíru, neboť i ony dozrají do bodu, kdy budou z té hry už unaveny). My jsme se na úrovni celé bytosti rozhodli pro Návrat. A takovou volbu má v těchto letech i každý člověk na této Zemi. Země se rozhodla pro Návrat, a kdokoliv s ním není v souladu, bude pokračovat jinde, jinak… nepotřebujeme chápat podrobnosti holografické podstaty reality, chci tím říct, že – Země už prozkoumala okraj propasti oddělení a na své vyšší úrovni se rozhodla pro návrat a žádná z nižších úrovní (třeba kolektivní duch lidstva) není schopná to zvrátit – má jen svobodnou volbu – buď se povznést s ní, nebo jít dál cestou oddělenosti. Stejně tak – žádný z našich strachů není schopen nás strhnout zpět do cesty utrpení, rozhodlo-li se celé naše Bytí pro Návrat…. ale to je Rozhodnutí, které musíme zcela vědomě u-čin-it mimo všechny úrovně, se kterými se tak rádi ztotožňujeme!
Největším tématem těchto dní jsou vlastní hranice, to jsem rozepsala už včera na Poselství ohně – Uzřel jsem tvé Prázdno aneb kontrasty dvou světů (O vztazích, lidské bolesti, tvrdých skořápkách, nárokování, prozření, důvěře i přirozené laskavosti…). Jenže jak by malinký člověk chtěl, aby někdo dodržoval jeho hranice, když si sám tak moc a bezostyšně nárokuje koláčů druhých. Nejpyšnějšími jsou ti, kteří se ohánějí zákony Jednoty, že vše je Jedním, chtěli by boha-tství druhých bez vlastního úsilí. Padlí andělé, kteří nepochopili, že na Zemi jsou hlavně pro svou vlastní spásu. Dokud přijímáte dary druhých, které Vám ve skutečnosti nechtějí dát, jen podlehli pocitu, že „musí“, nebo dokud si je bereme, aniž bychom se ptali, nikdy nedosáhneme skutečného blahobytu. Lidský duch je nemocný, nemocný svou hamižností – jakmile se blízko nás vyskytne někdo, kdo má něčeho dostatek, už se na něj sápou všichni ti, kteří se z toho přetékajícího poháru hojnosti chtějí také napít „vždyť tolik let, životů žíznili, mají na to NÁROK!“ Jedno Vám řeknu – prdlajs! Pokud jim to dotyčný dovolí, stane se jeho pramen otráveným, sedne si na něj žába oběti a vlastní nehodnoty a nikdy více už nebude proudit… Ten, kdo má studnu, je schopen naučit druhé vykopat si svůj vlastní pramen! Pak jedině se poušť stane oázou a z oázy vzroste nový svět… Učme se od těch, co svou studnu už vybudovali, nechoďme žebrat o kapičky vody… navraťme sami sobě vlastní důstojnost. Navraťme rovnováhu do našich životů.
A pak je tu téma smrti. Smrt je návratem do původních forem a hra na život a smrt je pořád jen hra, i když zatraceně reálná. Smrt je matčina náruč, do níž se navracíme. Uvolněte tlak spojený s pomyšlením na smrt. Smrt je krásná. Stejně jako život. Pokud máte v srdci prázdné temné místo po někom, kdo byl doslova vyrván z Vaší náruče, zapalte svíčku – … a v tom místě nechť navěky hoří věčný plamen lásky!
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://www.liveinspirit.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce – obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
