Chtěli jsme je (ty kufry) dávno nechat plavat, ale Saturn udělal otočku a ze štířích šťouravých hlubin nám je znovu začíná probublávat na povrch a škodolibě se ptá: „A nebudeš to náhodou ještě potřebovat?“ Na nás je na každou po tisící opakovanou situaci říci: „Ne, děkuju, tyto mé staré přístupy k životu už jsou přežité.“ – a Saturn na to: „Jsi si jist?“ – „Jsem si tím naprosto z hloubi své duše a celého mého bytí jist. Už nepotřebuju svou nenávist, protože mám pochopení. Už nepotřebuju žárlivost, protože již nezrazuji sám sebe. Už nepotřebuju svou bojovnost, protože mám diplomacii. Už nepotřebuju své hradby, protože vím, jak se o sebe postarat.“ Atd. A ještě pětkrát do kolečka. A pak tečka. Bez dramatu. Staré se navrací ke zdroji a dělá prostor novému člověku. No, a někde (na určité úrovni vlastně u všeho) s radostným překvapením vykřikneme: „Jéje, tohle je moje, to si beru s sebou, já si to prostě jen přehodím do zdravé formy, dyť je to prostě moje součást a je to tak v pořádku.“ A pak se na to podíváme vzhůru nohama a zjistíme, že ty kufry jsou stezka přes řeku zapomnění – stačí po nich přeskákat na druhý břeh. Takže ve výsledku jediné řešení, jak se vyrovnat s těmi svými kufry našich bolístek, postojů, dogmat a přesvědčení, je logický paradox – umět je mít vždy s sebou jako součást nás samých (neodmítat) a nikdy už je nemít s sebou (transcendovat své lpění na své identitě). A tak tomu bude příští tři měsíce, z nichž očekávám, že ta první polovina bude ta náročnější a pak přijde finální katarze, hallelujaaaa.
Zachovejte chladnou hlavu, posilujte svojí emoční inteligenci – věřte v Život skrývající se pod povrchem veškerých věcí! Vlastně – jde v něj po všech událostech letošního roku ještě vůbec nevěřit. Je zcela jasné, že v každém okamžiku jsme přesně tam, kde máme být; způsobem, kterým tam máme být; s lidmi, kteří jsou pro to nezbytní. Jako hvězdy na nebi. Perfektní konstelace. Vesmírná geometrie v pohybu. Zítra je nov a do slunovratu se to v nás parádně proměňuje – většina lidí zjišťuje, že možná po všech těch držkopádech jsou připraveni vzdát se své potřeby mít si stále na co stěžovat a přivítat do svého života trochu toho štěstíčka. Tanec živlů. Uááááá….
V pátek jsem zachránila kočku, pojmenovala jsem jí Lilita, protože ona byla můj „kvadrát Chirona na Lilith“ – léčení hlubokých zranění – to bylo na programu posledních pár dní. Divné pocity v těle – jako bych měla v břiše goaulda (pro ty, co nesledovali Hvězdnou bránu – vetřelce). Já, archetypálně ztotožněná s Lilith, tou odmítanou svobodnou hrdinkou – copak bych tam to ukňourané nedomrlé kotě mohla nechat umřít? Nemohla, to bych nebyla já. Tak jsem ten svůj „kufříček komplikací“ vzala a odkráčela Domů. Lilita našla sílu žít a krásně nám sílí. To je její poselství pro mě. Takže kdyby někdo chtěl Lilitu do péče, budu Vám moc vděčná (pište na anamel.web@gmail.com), já za 3 týdny odjíždím a na motorce by se jí asi se mnou nelíbilo (ani by se tam nevešla, leda že bych si jí vzala místo ručníku, vlastně ne, ručník už jsem vyřadila v rámci úspory prostor:))) Na cestě dostane prostor Lilith moje vlastní, ta vnitřní, ta svobodná… co mi ze života nadělala paseku, když jsem jí odmítala, tak se uvidí, co ukáže štíří zúčtování…
Už jsem letos zachraňovala jedno kotě, jehož život visel do slova na vlásku. Dostala jméno Xena – protože to byla bojovnice, v podstatě vstala z mrtvých. Jako my vstáváme. Pevně kráčíme životem. Stůj co stůj. Neohrožení. A víte, jaký se mi při dnešním běhání ukázal symbol nezničitelnosti – očekávala bych nějakou rambo ženu, ale ona to byla nádherná jemná ženská postava vyzařující tolik éterické síly, že její vlastní bezbrannost jí ochraňuje, jak prostupuje a je prostupována vším živoucím plynutím. Ámen.
Pak se mi v noci zdál sen, že jsem svojí mamince oznámila svou tříměsíční cestu a ona mi s chladným klidem odpověděla: „Jojo, už se nevracej.“ To ona mi tahle říkávala celé moje dospívání, když jsem třískala s dveřma a prohlašovala, že už to s nima nevydržim:)) A po rozhovoru s babičkou (která se nám vrátila z takéhos jakéhos symbolického záhrobí) jsem pochopila, odkud vítr vane… když máme v rodu takové mega silné příběhy, až mě z toho mrazí, není se čemu divit – prostě velké mezigenerační léčení. Probíhá a ještě probíhat bude do konce června.
An, díky, že píšeš! Tak nějak to všechno vím, ale když si to přečtu od Tebe, tu občasnou těžkost bytí to trochu nadlehčí. 🙂 Užij si tu svoji svoji jízdu a snad nám na ty tři měsíce nezmizíš úplně…Moc zdravím a přeju Ti spoustu další krásných synchronicit! Hanka
Haníí, děkuju,já tak nadlehčuju tu těžkost i sama sobě, tak jsem ráda, že to působí i dál;) Já určitě nezmizím, stopro ze mě toho hodně odpadne :))
Ahoj Anamel,
stejně jako Hanka velmi oceňuji Tvé sdílení a v mnoha věcech velmi, velmi souzním. Můžu potvrdit Tvé krásně vystižení pocitů v břiše, také jsem je měla.
Taky přeju krásné zážitky na motorce a doufám, že nám o nich napíšeš.
A souhlasím s autorem „listečku“, že jsi nádherná bytost.
Ze srdce
Katka
Katko, já také děkuju za sdílení, je uklidňující vědět, že goauldi řádili i jinde :)) Mam určitě v plánu občas napsat nějaký ten postřeh z cesty. Děkuju, je léčivé slyšet to z vícero stran, někdy je obtížné to sám na sobě vidět a ocenit, ještě že máme zrcadýlka v podobě druhých lidí ♥