Někdy se až leknu, jak se oči jinak laskavého a mírumilovného člověka dokážou proměnit v nenávist nebo marnost, když dojde třeba na aktuální ožehavá sociálně-politická témata. Jak potemní, jak se vyprázdní, jak se lidská bytost uvnitř náhle vytrácí… proto vám povím, PROČ V MÉM SVĚTĚ TERORISMUS A KRIZE LIDSKOSTI NEMOHOU NIKDY VYHRÁT.
Tento svět nám dává obrovskou šanci – osvojit si vnitřní svobodu, možnost zvolit si srdce a probudit spící sounáležitost s duší tohoto světa – zkrátka s pozůstatky toho dnes již rozervaného příběhu o lidství, který ale pořád někde v paměti uložený máme – rozvzpomeneme se?
Já vím, že taky slyšíš to volání! Je to ta chvíle oddaného úžasu, zatajeného dechu, vnitřního vzrušení z odkryté pravdy, ta chvíle těsně před tím, než promluví hlas rozumu…
Když slyším hrůzostrašné zprávy z celého světa, chytám se za srdce. Chytám se ho pevně z prostého důvodu – abych neodlétla, zatímco mou myslí frčí všechny ty naše člověčí soudy, strachy, předsudky, očekávání, představy a zvěsti. Jen ať si jedou dál, u mě živnou půdu nenajdou. Já totiž sbírám jiná semínka…
Když věřím, že spravedlnost si každého najde (vždyť mě si vždycky našla:)), osvobozuji sebe sama od role soudce. Nedělám to pro uprchlíky, nedělám to pro teroristy, ani pro svého milého nebo sousedku paní Kláskovou, které jsem v zimě nedopatřením málem podpálila barák (den před pohřbem jejího manžela, spekulanti by se mohli domnívat, že to byl pravý důvod mého půlročního pobytu v zahraničí:)).
Tohle já dělám pro sebe, protože ty soudy na rozdíl od opravdických lidí nebo událostí mě škrtí, dusí, zabíjí, chce se mi z nich brečet, křičet a vůbec, prostě mi nedělaj dobře. Tak proč se jich držet?
A to je to, proč třeba ten obávaný terorismus v mém světě nezvítězí. Protože když narazím na něco, co změnit nemůžu, ještě více se opřu do všeho, co je v mé moci změnit. Když narazím na nesmyslnost, hledám způsoby, jak do svého života vložit více smyslu. Když narazím na bezcitnost… no a tak dále. A tak se vždy vracím k jedinému záměru – udělat ze svého života umění, které by mohlo mít uzdravující efekt nejen na mě, ale i na druhé.
Smysl života se nenalézá, musíme si ho tam vložit.
Nemusím věřit v boha nebo bohyni ve smyslu termínu zaneseného nějakými představami, abych věděla, že nade mnou bdí nějaká síla, které když jsem dovolila o mě pečovat a směřovat mě, dostává se mi pocitu výživy a bezpečí. To je výborný bod, ze kterého už LZE něco změnit.
Síla terorismu a mocenských her nespočívá ve zbraních, smrti, bolesti, korupci – jejich opravdové nebezpečí je, že zabíjejí naši víru v lidskost, že otravují naši duši, nutí nás věřit, že žijeme v lhostejném a bezcitném světě.
Jenže my máme moc svou vírou léčit slabá srdce druhých lidí. A je to ta těžší cesta!
Jenže pro mě je jediná možná, protože jestliže mě můj strach odřízne od mých pocitů sounáležitosti, pak už jsem prohrála. Proto nedovoluji zraňujícím událostem, abych díky nim dál šířila zášť, vztek anebo obavy a žal.
Pozor, já nevítám to naše lidské zlo s otevřenou náručí, jsem i ve svém soucitu ohleduplná k tomu, co chci a nechci! Naučila jsem se, že ani hra na „podáš prst, sežeru ti ruku“ neprospívá nikomu, ale taky si uvědomuju, že nijak nepomůžu tomuto světu, když budu do ovzduší vypouštět další jedy nenávisti a strachu.
Ano, je děsivé vědět, že jsem zranitelná lidská bytost a v určitých ohledech vůči kolektivním událostem nebo bezcitným lidem naprosto bezmocná. Ale to je asi tak všechno. Je to fakt. Nemá smysl to něčím zakrývat, všichni jsme v tomto stejně nazí.
Učím se sou-cítit s tou částí sebe sama, která se bojí, ale tak aby můj strach nade mnou neměl vládu takovou, aby mě zařadil do zástupů agresorů, nebo lítostivých.
Pokud je mou odpovědí laskavá a soucitná mateřská, chápavá, laskavá, ale i zčásti přísná láska, zlo nejen že nezvítězí, ale koncept dobra a zla přestává existovat. Jsem tu jen já a přede mnou člověk v bolesti.
Dobro vzniká v reakci na zlo, ale láska je tím vším nedotčená.
Vlastně mě napadá, že čím více jsem začala být smířená (ne lhostejná, to pozor) s tou nehezkou stránkou světa, tím jasněji se mi vybarvila všechna ta krása žití.
Jako by svět citoval Marylin Monroe: „Jestli nezvládáš moje nejhorší, nezasloužíš si mé nejlepší.“
Uvidíme, na kolik je přání otcem myšlenky… Pravdou je, že když mě trápí nějaká otázka, dávno už žiju její odpověď… takže se stačí jen podívat na sebe a svůj život a číst si v něm jako v otevřené knize.
Co dělám, když je mi mizerně? Večer si lehnu do postele a hledám v proběhlém dni okamžiky, za které mohu být vděčná. Nejdřív je vůbec nevidím, ale jakmile začnu, je to jak hledání pokladů a pocit radosti a vděčnosti vzrůstá. Nakonec usínám s pocitem, že to vůbec mizerný den nebyl. Byl krásný!
——————
Být nad věcí, ale stále plně ukotven v životě? Zkus to s mými 14 tipy Jak na trable 😉
