Můj dosavadní život byl velmi rozmanitý.
Po vysoké jsem se vrhla (a to doslova) do neziskového sektoru. A protože jsem se dlouhé roky angažovala ve volnočasových aktivitách pro děti a mládež, založili jsme volnočasový klub, pak i kulturní čajovnu anebo hudební zkušebnu.
Díky své neohroženosti a schopnosti dosáhnout všeho, co jsem si (většinou hodně bezhlavě) umanula, jsem se stala tak trošku místní hvězdičkou – se vší maloměstskou slávou i hanou.
Pro mé zkušenosti si mě starosta mého rodného města vybral jako svou poradkyni. Navrch všech svých aktivit jsem si vydělávala ještě jako manažerka velkých vzdělávacích euro-projektů.
Bavilo mě to. Však komu by se nelíbilo, kdyby pro něj třeba pošlou taxi přes půlku republiky, protože se zaneprázdněné Janičce na konferenci moc nechce.
Žít jen na výkon si však vybíralo svou neviditelnou daň. Vyčerpávalo mě to, nevyživovalo a vyžadovalo to ode mě řadu kompromisů v tom, co si pro svůj život přeju já. Vůbec jsem totiž netušila, kdo jsem uvnitř.
Byla jsem lapená v tzv. tunelovém vidění – svět ke mně sice v náznacích promlouval, ale chyběla mi schopnost sebereflexe.
Pochopitelně jsem neměla čas ani energii rozklíčovat problémy ve svých vztazích, natož pojmenovat si své sny či rozvíjet dobrý vztah se sebou sama. Přišlo vyhoření. Díky bohu jsem tlak všech povinností neustála a ze dne na den jsem byla nucena tuhle kapitolu svého života zaklapnout a doslova s holým zadkem se vydat hledat cestu novou – cestu, která mnohdy není o nic snazší, ale rozhodně je autentičtější – protože je má!
Vydala jsem se vlastní cestou
Dočasně to však vyžadovalo žití tak trochu v ústraní. Bylo nutné vypořádat se s pozůstatky starého života, to pro mě nebylo vůbec jednoduché období, cítila jsem se velmi osaměle a jako uvězněná v kleci. S jedním odstraněným problémem se vynořilo deset nových.
Nic se nedařilo. Vše mě vracelo zpátky k sobě. Postupem času (trvalo to pár let) jsem se však více a více usazovala v pozici klidu, z níž pak začaly vycházet i mé akce. Ve svém životě jsem tak vytvořila více prostoru pro prožitky svobody a lásky.
Ale taky jsem si musela zjistit, že žít jen v plynutí rovněž není cesta :))
A touhle rovnováhou se (občas dramaticky) začaly uzdravovat mé vztahy. Nejprve ty přátelské. Pak i rodinné. A po čase jsem dozrála i do vědomého vztahu s partnerem. Ale u zrodu každé nové kvality mých vztahů vždy stála zkouška – byly to perly ukryté v blátě!
Stala jsem se vědomou autorkou svého života
Učím se, zkouším, co funguje a co nikam nevede, aby manipulace a dramata mého starého života zůstaly už v minulosti. Změnil se ten, kdo se dívá. A to je nejdůležitější.
Během objevování své aktuální cesty životem jsem si zamilovala cestování. Pocit marnosti nahradila radost ze života, která není o tom, CO dělám, ale JAK to dělám – čili že jsem v tom přítomná, odhodlaná plně prožívat život, ať se v něm děje cokoli.
Cestování se na nějakou dobu stalo mým životním stylem. Naučilo mě to hodit za hlavu lpění. Na lidech, povoláních či místech. Ale ne ve smyslu útěku před závazky. Spíš si uvědomit, že nepřipoutanost nijak nesnižuje lásku, kterou s nimi sdílím. Naopak!
Cestování mě naučilo nejen důvěřovat ve stále přítomné dobro, ale také brát výzvy jako součást přirozeného toku života a jeho změn. Naučilo mě s odvahou přijmout skutečnost, že to, co mi dělá dobře dnes, zítra může být příčinou pocitů tlaku, tedy nelpět na mojí představě o štěstí a počítat s tím, že za každým rohem se může ukrývat nová výzva. A jestliže chci zůstat sama sobě věrná, přijmu ji co možná nejdůstojněji a s něhou k sobě.
Žila jsem krátce ve Španělsku, ušla pěšky stovky kilometrů na svatojakubské pouti, měsíc žila na hippie pláži na ostrově Gomera, pracovala na Kanárech, s kamarádem projela na motorce asijské velehory Pamír, sama stopovala dva tisíce kilometrů mongloskou pustinou.
Lidé, zkušenosti, místa, činnosti… Asi i proto mám dnes schopnost nahlédout pod povrch dějů a vidět neobyčejné souvislosti obyčejné každodennosti jako zázrak života.
Naplňuje mě, prostřednictvím mého webu Liveinspirit.cz, inspirovat další lidi k odvaze čelit svému strachu a životním výzvám, protože mně se to vyplatilo a taky vidím, že nyní ze sebe dávám okolnímu světu mnohem více než kdy dřív.
Naučila jsem se rozpoznávat dynamiku v prostředí, intuitivně vnímat bloky, které brání lidem, aby mezi nimi proudila láska, rezistenci, která jim zabraňuje rozvinout jejich širší potenciál, jako jednotlivců i ve vztahu. O této vnitřní i vnější vztahové dynamice píšu ve svých eboocích.
Můj život však není jenom dobrodružství, naopak – v mezičase výzev se vyžívám v pokojném vysedávání na zahradě, v loudavých procházkách parkem nebo lenivém gaučingu s dobrou knihou a sklenkou červeného. Ráda čtu na internetu články na témata, která mne zajímají. Facebook považuju za skvělý fenomén kolektivní mysli. Nejraději píšu po kavárnách. A miluju kávové sedánky se svými přáteli. Ctím s láskou svou rodinu.
Vařím ráda a dobře. Občas i něco zavařím. Nejraději přesnídávky. Sem tam můžu zavařit i někomu jinému (zvláště když vidím někoho někomu konat bezpráví, to nesedím a zasazuju se za svoje ideály).
Nebo zavařím i motor v autě – já miluju elektroniku a moderní vychytávky, ale auta pro mě zatím zůstávají záhadou.
Mým současným snem je pořídit si motorku 🙂
Na stránkách nově chystaného ebooku se s vámi podělím o své zkušenosti. Přeji vám šťastnou plavbu!